4 As 215/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 215/2025- 28 - text  4 As 215/2025-31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Mgr. R. A., zast. JUDr. Hugem Körblem, advokátem, se sídlem Hybernská 1007/20, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 8 A 91/202531, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 8 A 91/202531, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobou na ochranu proti nečinnosti podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat rozhodnutí o její žádosti o udělení státního občanství České republiky ze dne 18. 8. 2024 (dále jen „žádost o udělení občanství“), a aby bylo zrušeno usnesení ministra vnitra ze dne 18. 7. 2025, č. j. MV10053842/SO2025 (dále jen „usnesení ministra“), kterým nebylo podle § 80 odst. 6 správního řádu vyhověno její žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 23. 6. 2025. Ministr vnitra totiž shledal, že s ohledem na § 7y odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“), jsou řízení o žádostech státních občanů Ruské federace o udělení státního občanství České republiky ze zákona přerušena. [2] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl, neboť žádnou z uplatněných žalobních námitek neshledal důvodnou. V napadeném rozsudku předeslal, že žalobkyně považuje § 7x a § 7y Lex Ukrajina za protiústavní a z tohoto důvodu počítá s podáním ústavní stížnosti. S žalobkyní nesouhlasil v tom, že byl žalovaný nečinný, když o žádosti o udělení občanství nevydal rozhodnutí. Z dikce § 7y lex Ukrajina totiž vyplývá, že předmětné ustanovení neváže přerušení řízení na aktivní krok žalovaného, ale nastává automaticky splněním podmínek zde uvedených. Městský soud tak ve shodě s žalovaným konstatoval, že k přerušení řízení o žádosti žalobkyně o udělení občanství došlo v souladu s § 7y lex Ukrajina ze zákona (ex lege), tedy bez nutnosti vydávat usnesení o přerušení řízení. Ve vztahu k žalobkyní namítanému přerušení řízení po potencionálně neomezenou dobu poznamenal, že opatření zakotvené v § 7y lex Ukrajina je reakcí na agresi Ruské federace, jejíž státní občanství žalobkyni stále náleží, a na kterou musela Česká republika za účelem zajištění bezpečnosti a ochrany svých občanů reagovat. Délka trvání předmětného opatření tím pádem podle městského soudu záleží na délce trvání konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou, kterou nelze předem určit a ze strany České republiky jakkoliv ovlivnit. [3] Městský soud žalobkyni nepřisvědčil ani v tom, že by § 7x a § 7y lex Ukrajina představovala neodůvodněnou diskriminaci občanů Ruské federace oproti cizincům z jiných zemí v jejich právu na projednání žádosti o udělení státního občanství v České republice. V tomto ohledu městský soud s odkazem na svůj rozsudek ze dne 21. 5. 2025, č. j. 8 A 32/202532, v němž se ve skutkově i právně podobné věci zabýval téměř totožnou žalobní argumentací (byť odlišné žalobkyně), podotkl, že zmíněná žalobní námitka má spíše charakter ústavní stížnosti, tudíž její posouzení přísluší Ústavnímu soudu. Z uvedeného důvodu k ní pouze poukázal na to, že neudělením státního občanství České republiky není porušeno žádné ústavně zaručené právo, neboť každý stát má pravomoc stanovit podmínky jeho udělení, a navíc na něj neexistuje právní nárok. Kromě toho městský soud připomněl, že uvedená ustanovení nezakazují udělení českého státního občanství plošně všem občanům Ruské federace, ale připouští výjimky v případě azylantů či osob se zvláštním přínosem pro stát. [4] Stejně tak městský soud nepřihlédl k namítanému zásahu použité právní úpravy do práva na sloučení rodiny žalobkyně. Poukázal na to, že uvedené právo na sloučení rodiny ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) není absolutní, a proto jej lze mimo jiné v zájmu bezpečnosti omezit. Mimoto nabytí státního občanství nepředstavuje jediný titul, na základě kterého mohou cizinci na území České republiky pobývat, a realizovat tak svůj rodinný život. Koneckonců žalobkyně podle městského soudu v žalobě konkrétněji netvrdila, že nečinností žalovaného bylo přímo zasaženo do jejího práva na rodinný život. Za nepodloženou městský soud označil rovněž argumentaci žalobkyně o faktické nemožnosti pozbýt ruské státní občanství. Upozornil na to, že žalovaný disponoval informacemi, podle nichž lze docílit pozbytí ruského občanství prostřednictvím zastupitelských úřadů v zahraničí, tedy bez nutnosti osobní cesty do Ruské federace. Přestože městský soud připustil, že pokud by uvedené tvrzení žalobkyně bylo pravdivé, jednalo by se o vadu právního předpisu, k jeho zrušení by však byl příslušný pouze Ústavní soud. Městský soud nicméně neshledal důvody pro iniciování předmětného řízení před Ústavním soudem. K iniciování tohoto řízení jej nevedly ani žalobní námitky, podle kterých měl § 7x a § 7y lex Ukrajina vykazovat vady typické pro tzv. přílepek, přičemž v tomto směru městský soud toliko zopakoval argumentaci obsaženou v odst. 48. a 49. výše zmíněného rozsudku č. j. 8 A 32/202532. II. [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhuje jej zrušit. [6] Stěžovatelka shodně jako v žalobě předesílá, že § 7x a § 7y lex Ukrajina považuje za protiústavní. Z uvedeného důvodu se jejich zrušení hodlá domáhat u Ústavního soudu, a proto v kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní argumentaci, kterou hodlá uplatňovat rovněž v ústavní stížnosti. V kasační stížnosti tedy setrvává na svém stanovisku, že pokud žalovaný nerozhodl o přerušení řízení samostatným usnesením, není takový postup v souladu se zákonem, neboť § 7y lex Ukrajina nezakotvuje automatické přerušení řízení ze zákona. S opačným názorem městského soudu stěžovatelka nesouhlasí. Současně zastává názor, že přerušení řízení odporuje zásadě jednotného občanství v rámci rodiny, povinnosti České republiky usnadnit nabývání státního občanství určité kategorii občanů a požadavku, že doba pro udělení státního občanství České republiky nesmí přesáhnout 10 let. Stěžovatelka totiž v důsledku nemožnosti nabýt české státní občanství přesto, že na území České republiky žije 14 let, ztrácí benefity vyhrazené pouze českým státním občanům, kterými již nyní chtěla disponovat. Má tedy za to, že lex Ukrajina je v části upravující podmínky nabývání státního občanství České republiky (včetně jeho § 7x a § 7y a přechodných ustanovení) protiústavní, diskriminační, v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces a s její důstojností. V tomto ohledu poukazuje na úskalí předmětné právní úpravy diskutované v Poslanecké sněmovně a v Senátu již při jejím přijímání. Kromě toho namítá rozpor s principy právního státu a ohrožení její dobré pověsti, máli být jakožto občanka Ruské federace paušálně a na předem neurčenou dobu vyloučena z možnosti získat české státní občanství. [7] Stěžovatelka má za to, že § 7x a § 7y lex Ukrajina, jakož i přechodná ustanovení uvedeného zákona byla přijata ve formě zakázaného přílepku, což představuje další důvod pro jejich zrušení. To dokládá například skutečnost, že i když podstatou novely lex Ukrajina mělo být přidání podmínky pozbytí ruského státního občanství, dotčená ustanovení jsou koncipována tak, že do doby ukončení válečného konfliktu na Ukrajině se přerušují všechna řízení o udělení českého státního občanství občanům Ruské federace. Z rozprav v Poslanecké sněmovně také vyplývá, že část poslanců chápala přijatou právní úpravu § 7x a § 7y lex Ukrajina odlišně, než jaká je její faktická podoba. Ani v tomto směru se tudíž stěžovatelka neztotožňuje se závěrem městského soudu, že se nejedná o přílepek. [8] Stěžovatelka dále tvrdí, že § 7x a § 7y lex Ukrajina jsou postaveny na nepovolené pravé retroaktivitě, protože zpětně upravují podmínky nabývání českého státního občanství. Paušální nastavení nových podmínek pro určitou kategorii cizinců přitom považuje za kolektivně diskriminační přístup zaujatý vůči občanům Ruské federace, který nelze zlehčovat tím, že na nabytí státního občanství není právní nárok. Stejně tak jako v žalobě pak zdůrazňuje, že podmínka spočívající v pozbytí ruského státního občanství je pro občany Ruské federace značně komplikovaná až nereálná, na což upozorňoval například i zástupce veřejného ochránce práv. Nelze totiž předpokládat, že by Ruská federace byla ochotná ulehčit proces pozbytí občanství svým ob