5 As 164/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 164/2025- 64 - text  5 As 164/2025 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: CZ GOLF INVESTMENT, a.s. v likvidaci, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha, zast. Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 10 A 144/2023-142, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2023, č. j. MZP/2023/221/1186. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 2. 2023, č. j. ČŽIP/44/2023/1074, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč za spáchání přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Tohoto přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že v období od 8. 9. 2014 do 2. 9. 2020 na lokalitě Ludvíkovický rybník (v kat. území Ludvíkovice, na pozemku parc. č. 604/1) nesplnila náhradní opatření k nápravě, které jí bylo uloženo rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 24. 2. 2009, č. j. ČIŽP/44/OOP/SR02/0617749.003/08/UJU, podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. [3] Uložené opatření k nápravě spočívalo v obnově funkcí – tj. rekonstrukci Ludvíkovického rybníka splňujícího charakteristické etologické nároky pro přirozený vývoj obojživelníků. Toto opatření má kompenzovat následky neoprávněných zásahů stěžovatelky porušujících podmínky ochrany zvláště chráněných druhů živočichů a volně žijících ptáků při výstavbě „Sportovního a rekreačního areálu golf resort Ústí nad Labem“ na lokalitě „Všebořický lalok“ (v kat. území Všebořice, na pozemku parc. č. 898/49) v mezidobí duben až září 2006, za což jí rovněž byla uložena pokuta. Navrácení nedovoleně změněné části přírody a krajiny do původního stavu bylo prakticky nemožné a především neúčelné, správní orgán prvního stupně proto uložil stěžovatelce povinnost provést náhradní opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to do 3 let od nabytí právní moci výše uvedeného rozhodnutí ze dne 24. 2. 2009, tj. do 13. 3. 2012. [4] Stěžovatelka správní orgán prvního stupně požádala o přehodnocení náhradního opatření k nápravě, čemuž tento orgán nevyhověl. Následně stěžovatelka požádala o obnovu řízení, tuto žádost správní orgán prvního stupně zamítl, vyhověl však stěžovatelčině žádosti a vydal nové rozhodnutí podle § 101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), kterým prodloužil lhůtu ke splnění náhradního opatření k nápravě do 1. 1. 2014. [5] Stěžovatelka se dále podle § 84 zákona o ochraně přírody a krajiny domáhala změny či zrušení rozhodnutí, kterým ji bylo uloženo náhradní opatření k nápravě, neboť podle ní její činnost nezpůsobila nevratné poškození dané oblasti. Této žádosti správní orgán prvního stupně nevyhověl, stejně jako žalovaný nevyhověl stěžovatelčině odvolání proti tomuto rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného následně obstálo také v soudním přezkumu. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 10 As 166/2018-51 (v souvislosti s přezkumem rozhodnutí, kterým nebylo změněno ani zrušeno rozhodnutí ukládající stěžovatelce povinnost provést náhradní opatření), zabýval mimo jiné otázkou nicotnosti rozhodnutí týkajícího se právě náhradního opatření. Tato nicotnost měla spočívat v tom, že sama stěžovatelka není schopná povinnost realizovat. Nejvyšší správní soud však uzavřel, že nicotnost rozhodnutí nezpůsobuje skutečnost, že se rekonstrukce rybníka neobejde bez součinnosti Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. [6] Správní orgán prvního stupně následně zjistil, že stěžovatelka jí uloženou povinnost nesplnila, proto ji shledal vinnou ze spáchání prvního přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se dopustila dne 2. 1. 2014 (ve stanovené lhůtě nesplnila jí uložené opatření) a byla jí uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatelka brojila odvoláním a následně i žalobou a kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 As 264/2018-24, s opravnými prostředky tedy stěžovatelka neuspěla. Stěžovatelka svou povinnost nesplnila ani později, proto bylo shledáno, že se dopustila nyní posuzovaného přestupku (tj. toho, že ani v období od 8. 9. 2014 do 2. 9. 2020 nesplnila náhradní opatření k nápravě). 2. Rozhodnutí městského soudu 2. a) První (zrušující) rozsudek městského soudu ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 A 144/2023-85 [7] Městský soud v této věci rozhodoval poté, co nejprve rozsudkem č. j. 10 A 144/2023-85, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť měl za to, že byla porušena zásada ne bis in idem, podle které nemůže být nikdo dvakrát potrestán pro stejný skutek. Podle městského soudu byl přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny jednorázovým deliktem s trvajícím následkem. Nesplnění náhradního opatření bylo dokonáno dne 2. 1. 2014 tím, že stěžovatelka nesplnila jí uloženou povinnost do 1. 1. 2014 a za toto jednání jí byla rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015, č. j. ČIŽP/44/OOP/SR01/1408583.004/15/UJU, uložena pokuta 2 000 000 Kč. V nyní posuzované věci pouze trval následek již jednou potrestaného jednání stěžovatelky, tedy nesplnění uložené povinnosti tím, že včas nekonala. Podle městského soudu byla žalobkyně nyní posuzovaným rozhodnutím žalovaného potrestána podruhé za stejný skutek, kterým bylo nesplnění náhradního opatření do 1. 1. 2014. 2. b) První (zrušující) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2025, č. j. 5 As 253/2024-40, č. 4677/2025 Sb. NSS [8] Původní rozsudek městského soudu ovšem svým rozsudkem č. j. 5 As 253/2024-40, zrušil Nejvyšší správní soud a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Při svém rozhodování byl městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v uvedeném zrušujícím rozsudku. Ten dospěl k závěru, že k porušení zásady ne bis in idem nedošlo. Pokuta za přestupek spáchaný v roce 2006 měla především represivní a preventivní funkci, stále je však důležité odstranit následky daného protiprávního jednání. Dále Nejvyšší správní soud vyslovil, že posuzovaný přestupek je přestupkem trvajícím a trvá tak dlouho, jak dlouho je udržován protiprávní stav. Opatření k nápravě se nevyčerpá jeho nesplněním ve stanovené lhůtě, jelikož jeho smyslem je dosažení určitého žádoucího stavu. Nesplněním náhradního opatření ve stanovené lhůtě se škodlivost přestupku nemění a v čase spíše stoupá. 2. c) Druhý (zamítavý) rozsudek městského soudu ze dne 26. 6. 2025, č. j. 10 A 144/2023-142 [9] Městský soud vázaný právním názorem Nejvyššího správního soudu stěžovatelčinu žalobu zamítl. Městský soud strukturovaně posuzoval celkem 9 žalobních bodů a žádný z nich neshledal důvodným. První otázkou bylo, zda se na rozhodnutí nepodílely podjaté úřední osoby. Oprávněné úřední osoby podílející se na rozhodnutí žalovaného v minulosti působily u správního orgánu prvního stupně. Žádná z těchto úředních osob se u správního orgánu prvního stupně však na řízení ve věcech stěžovatelky nepodílela a u žádné z nich nebyl prokázán žádný poměr k věci. Městský soud nepřisvědčil ani namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která měla spočívat v citaci pasáží z jiných rozhodnutí a v nevypořádání odvolacích námitek. Stěžovatelčin přestupek měl původ ve stejné skutečnosti (tj. v jejím neoprávněném zásahu a následném neprovedení náhradního opatření k nápravě), ze které vycházela rozhodnutí, na která správní rozhodnutí odkazovala, proto tyto odkazy byly případné. Zároveň žalovaný ve svém rozhodnutí vypořádal stěžovatelčiny odvolací námitky a jeho rozhodnutí je tak přezkoumatelné. [10] Stěžovatelka dále namítala, že se nemohla vyjádřit k podkladům rozhodnutí, ze kterých správní orgány vycházely, neboť nebyly založeny ve správním spise. Těmito podklady byly rozsudky městského soudu (ze dne 26. 4. 2018, č. j. 9 A 109/2015-37) a Nejvyššího správního soudu (č. j. 10 As 166/2018-51). Oba tyto rozsudky však stěžovatelce (jako účastnici daných řízení) byly v minulosti doručeny a jejich obsah jí musel být znám. Stěžovatelka se proto mohla vyjádřit k přijatým závěrům. Stěžovatelce nebylo možné přisvědčit ani v nevypořád