5 As 223/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 223/2025- 35 - text  5 As 223/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. Bc. K. K., zastoupený Mgr. Michalem Nerudou, advokátem sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2025, č. j. 52 A 22/202562, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2023, č. j. KHSPA 02868/2023/OS-Pce, uznala Krajská hygienická stanice Pardubického kraje žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů („zákon o ochraně veřejného zdraví“). Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 19. 8. 2021 v době od 10:45 do 11:05 hodin úmyslně nesplnil povinnost uloženou bodem 2 mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAN, vydaného podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví k ochraně zdraví fyzických osob při epidemii, neboť se pohyboval ve vnitřním prostoru budovy Úřadu práce ve Vysokém Mýtě bez stanoveného ochranného prostředku dýchacích cest (nos, ústa). Krajská hygienická stanice žalobci za přestupek uložila pokutu ve výši 1 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. [2] Na základě žalobcem podaného odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024, č. j. MZDR 7793/2023-2/PRO, napadené rozhodnutí změnil v rozsahu ustanovení, na jejichž základě byl uložen správní trest pokuty, ve zbytku je pak potvrdil. [3] Žalobu, kterou žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného, krajský soud zamítl shora označeným rozsudkem ze dne 17. 9. 2025. V odůvodnění krajský soud v prvé řadě uvedl, že mimořádné opatření žalovaného, které bylo ve věci použito, coby opatření obecné povahy opakovaně obstálo v soudním přezkumu. Zákonné zmocnění k jeho vydání plyne z § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví, rámec jeho obsahu pak vymezuje § 69 odst. 1 písm. i) téhož zákona. K obsahu žaloby krajský soud nejprve konstatoval, že žalobce v ní neuvedl konkrétní námitky týkající se skutku, tedy místa, času a způsobu spáchání přestupku. Žalobní body v zásadě odpovídají námitkám uplatněným ve správním řízení, kde se s nimi správní orgány dostatečně zabývaly. [4] K jednotlivým žalobním bodům krajský soud zdůraznil, že použité mimořádné opatření žalovaného ze dne 30. 7. 2021 existovalo v době spáchání přestupku a ani později nebylo zrušeno. Ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by bylo nepřiměřené. Zákon o ochraně veřejného zdraví určil základní meze, tedy možnost stanovit zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Tato možnost byla následně konkretizována opatřením obecné povahy, které stanovilo podmínky pohybu a pobytu osob ve vymezených vnitřních a částečně i vnějších prostorách a ve stanovené době. Stanovením zákazu nedošlo k zásahu do základních práv a svobod občanů. Krajský soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž jsou obecně známými skutečnostmi, které není třeba dokazovat, jak existence epidemie COVID-19, tak nebezpečnost a smrtnost této nemoci. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k namítané neúčinnosti a zdravotní škodlivosti zakrývání dýchacích cest. Žalobce přitom nenamítal, že by u něho existovaly zdravotní důvody vylučující použití ochranného prostředku dýchacích cest, což by mohlo vyloučit naplnění skutkové podstaty projednávaného přestupku. [5] Nesouhlasil-li žalobce s naplněním formální stránky přestupku, poukázal pouze na to, že nebyly dány podmínky pro vydání použitého mimořádného opatření. Samotné jednání, kterým se měl dopustit přestupku, stejně jako jeho podřazení pod zákonnou skutkovou podstatu, však nezpochybnil. Žalobce dále netvrdil ani neprokazoval jednoznačné, konkrétní, s jeho jednáním přímo spojené výjimečné a zvláštní okolnosti, které by vylučovaly naplnění materiální stránky přestupku. Za tyto okolnosti nelze považovat žalobcem uváděnou nikoliv výjimečnou úmrtnost a infekčnost viru, tedy tvrzení fakticky zpochybňující předpoklady pro vydání mimořádného opatření. Na naplnění materiální stránky přestupku nemá vliv ani žalobcem tvrzená škodlivost zakrývání dýchacích cest, nemůže totiž snížit škodlivost žalobcova jednání navenek. Irelevantní je rovněž žalobcem tvrzená manipulace s lidmi. Jednání žalobce bylo v době, kdy k němu došlo, společensky škodlivé. K oslabení jeho škodlivosti nedošlo ani později s ohledem na žalobcem tvrzený následný vývoj situace. [6] Z žalobcova přístupu k věci samé se jeví být nepochybné, že zvolil postup spočívající v nepoužívání ochranných prostředků dýchacích cest zcela záměrně. Vycházel přitom patrně z přesvědčení, že přijatá omezující opatření jsou v rozporu se svobodnou vůlí jednotlivce. Krajský soud vůči tomuto postoji vyjádřil pochopení a respekt, dodal však, že na svobodu jednotlivce nelze nahlížet jako neomezenou kategorii. Je na místě, aby svoboda jednání jednotlivce byla omezena tam, kde se její projevy mohou dotýkat svobody jednotlivců dalších. Žalobce nezvolil zcela vhodný způsob vyjádření svého „protestu“ proti legálně nastavené vůli většiny. [7] Krajský soud dodal, že na posouzení věci nemá vliv ani délka přestupkového řízení. Ve věci použité mimořádné opatření žalovaného reagovalo na specifickou epidemickou situaci v době jeho vydání. Epidemická situace se však v průběhu času měnila a tomu odpovídaly také změny či úpravy přijatých opatření. Žalobcem tvrzené skutečnosti, které nastaly v době po spáchání přestupku (omezování nařizování mimořádných opatření, upuštění od jejich dodržování), nemají na závěr o protiprávnosti jeho jednání vliv. Přestupkové řízení trvalo nikoliv krátkou dobu, nicméně v jeho rámci nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby. Žalobci uložený trest nebyl jakkoli přísný a krajský soud ani nezjistil, že by délka přestupkového řízení pro žalobce znamenala nepřiměřenou či nadměrnou zátěž. II. Kasační stížnost [8] Žalobce („stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost. Navrhl, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel zdůraznil, že jádrem sporu není abstraktní otázka legitimity mimořádných opatření, nýbrž zcela konkrétní otázka, zda bylo v dané věci zákonným způsobem zjištěno a prokázáno, že se skutečně dopustil jednání, které naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přestupku. [10] Namítl, že správní orgány i krajský soud založily rozhodnutí na skutkovém základu, který se neopírá o relevantní důkazní prostředky a byl převzat z nedostatečného úředního záznamu městské policie. Podle krajské hygienické stanice měl stěžovatel porušit mimořádné opatření, které v dané době stanovovalo povinnost nošení roušky v prostorách, kde dochází k přítomnosti alespoň dvou osob ve vzdálenosti menší než 1,5 metru. Tento správní orgán ovšem neprovedl žádné dokazování týkající se skutkových podmínek, na nichž je založena odpovědnost vyplývající z mimořádného opatření. Postupoval tak v rozporu se zásadou materiální pravdy. Neověřil, kolik osob se v relevantním prostoru v daném čase nacházelo, jaká byla jejich vzájemná vzdálenost, zda existovaly oddělující bariéry, ani jak dlouho měla situace trvat. Úřední záznam městské policie neobsahuje popis prostoru ani údaje o měření vzdáleností. [11] Ani žalovaný v odvolacím řízení neobjasnil, proč považuje za prokázané, že v místě a čase skutku byly splněny všechny podmínky nezbytné pro vznik dané povinnosti. Nereagoval přitom na námitku týkající se podmíněnosti povinnosti přítomností alespoň dvou osob ve vzdálenosti menší než 1,5 metru. Zcela chybí také zmínka o tom, zda byl stěžovatel poučen o možných výjimkách ze zdravotních důvodů a zda byla tato otázka v řízení vůbec posuzována. [12] Žaloba proti rozhodnutí žalovaného se opírala o dva základní argumentační okruhy, týkající se jednak nedostatečných skutkových zjištění a neprokázání porušení mimořádného opatření, jednak materiální stránky přestupku. Napadený rozsudek je ovšem nepřezkoumatelný. Krajský soud se nevypořádal s konkrétními žalobními námitkami stěžovatele. Všechny námitky shrnul jedinou větou, že „žalobní argumentace odpovídá argumentaci odvolací“. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu přitom odůvodnění rozsudku musí obsahovat konkrétní úvahy, jimiž se soud vypořádal s uplatněnými námitkami. [13] Krajský soud v napadeném rozsudku dále rezignoval na povinnost ověřit, zda správní orgány skutečně zjistily všechny podstatné okolnosti. Omezil se na obecnou argumentaci o platnosti mi