5 Azs 75/2026 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 75/2026- 24 - text  5 Azs 75/2026 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) T. B. P. a b) D. Q. P., oba zast. JUDr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2026, č. j. 55 Az 3/202623, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2026, č. j. 55 Az 3/202623, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2026, č. j. OAM34/ZAZA11D072026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2026, č. j. OAM33/ZAZA11D072026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 18 432 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Miroslava Kučerky, LL.M., advokáta se sídlem Národní 416/37, Praha. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobci a) a b) [dále jen stěžovatel a) a b) nebo „stěžovatelé“] domáhali zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) spojil řízení o jejich žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 2. 2026, č. j. OAM34/ ZAZA11D072026, a ze dne 13. 2. 2026, č. j. OAM33/ZAZA11D072026, a tyto žaloby zamítl. Uvedenými rozhodnutími žalovaný rozhodl, že žádosti stěžovatelů o mezinárodní ochranu jsou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) nepřípustné, řízení o nich se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje a příslušným státem k posouzení podaných žádostí podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Maďarsko. [2] Stěžovatelé požádali o mezinárodní ochranu dne 8. 1. 2026. Stěžovatel a) uvedl, že do České republiky dorazil v říjnu roku 2025, je svobodný, bezdětný a bez náboženského přesvědčení. Má příležitostné potíže se žaludkem (již od pobytu v zemi původu), na které si v případě potřeby sám kupuje léky. V květnu roku 2022 přiletěl do Maďarska, kde dva roky pracoval, nicméně za něj zaměstnavatel přestal platit povinné odvody a on o své pobytové oprávnění přišel. Do České republiky přicestoval na doporučení přátel, podle kterých je Česká republika státem, kde se dodržují lidská práva a mohl by zde požádat o azyl. V zemi původu žádné problémy neměl. [3] Stěžovatel b) vypověděl, že má manželku a dceru (obě ve Vietnamu) a je bez náboženského vyznání. Potýká se s problémy se žaludkem a pálením žáhy (v zemi původu užíval léky na žaludek). V Maďarsku byl od května do prosince 2024 (pobytové oprávnění měl do 1. 1. 2025) za účelem práce. Jeho zaměstnavatel ho však podvedl a dostával peníze pouze na jídlo a ubytování. Uvedl, že mu při pobytu v Maďarsku telefonicky vyhrožovali, aby setrval v zaměstnání a splácel dluhy zaměstnavateli. Ochranu u maďarských orgánů nevyhledal. [4] V obou rozhodnutích žalovaný zkoumal, zda je Česká republika příslušná k posouzení žádostí stěžovatelů o mezinárodní ochranu. Dospěl k závěru, že tomu tak není; podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III přitom určil, že k posouzení žádostí je příslušné Maďarsko, jelikož oba stěžovatelé byli držiteli tamního pobytového oprávnění, které skončilo méně než 2 roky před podáním žádosti o mezinárodní ochranu v České republice a stěžovatelé neopustili území Evropské unie. Žalovaný dále zkoumal, zda v případě Maďarska nejsou dány závažné důvody domnívat se, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům v azylovém řízení a podmínkách přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika nelidského a ponižujícího zacházení. Vycházel z těchto dokumentů: Informace OAMP ze dne 6. 10. 2025 – Maďarsko: Azylový systém. Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové dublinské statistiky (dále jen „informace OAMP“) a Informace ohledně procesních prvků a práv žadatelů podléhajících přemístění dle Dublinského nařízení do Maďarska ze dne 3. 5. 2023 poskytnuté Státním generálním ředitelstvím Maďarska pro dohled nad cizinci (NDGAP) Agentuře Evropské unie pro otázky azylu (EUAA) – dále jen „informace EUAA“. Na základě těchto zpráv žalovaný konstatoval, že v Maďarsku k systémovým nedostatkům nedochází. Stejně tak neshledal důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, tedy diskrečního oprávnění nepříslušného členského státu k posouzení žádosti. 2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Proti rozhodnutí žalovaného podali stěžovatelé žaloby, které krajský soudu dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodné. [6] Krajský soud nejprve žaloby obou stěžovatelů spojil ke společnému projednání, jelikož skutkové okolnosti obou případů byly prakticky totožné, stěžovatelé byli zastoupeni týmž obecným zmocněncem a bydlí na stejné adrese. Obě rozhodnutí žalovaného pak byla v podstatě identicky odůvodněna. [7] Z věcného hlediska se krajský soud zabýval primárně posouzením systémových nedostatků azylového systému Maďarska ze strany žalovaného, jejichž existenci (byť velice stručně) namítali oba stěžovatelé ve svých žalobách. Podle krajského soudu rozhodnutí žalovaného obsahují úvahy o existenci systémových nedostatků, když se žalovaný zabýval podobou azylového řízení v Maďarsku. Přestože azylová právní úprava v Maďarsku vykazuje deficity (z Informace OAMP vyplývá, že o mezinárodní ochranu lze požádat pouze tehdy, když potenciální žadatel před vstupem do Maďarska podal prohlášení o úmyslu podání žádosti o azyl na maďarském velvyslanectví v Bělehradě nebo Kyjevě), stěžovatelé neuvedli, na čem zakládají své obavy z přemístění do Maďarska, ani nepředložili žádné důkazy o existenci systémových nedostatků. Podle krajského soudu se tak žalovaný dostatečně zabýval možnými systémovými nedostatky v Maďarsku. [8] V případě stěžovatele b) poukázal krajský soud na to, že přestože stěžovatel b) vyjádřil hlubokou nedůvěru v maďarské orgány po předchozích negativních zkušenostech, ve správním řízení uvedl, že je nikdy nekontaktoval, protože se bál (aniž by uvedl proč). Své obavy z výhrůžek bývalého zaměstnavatele tak měl podle krajského soudu řešit s maďarskými orgány; krajský soud neviděl důvod, proč by mu maďarská policie měla odepřít pomoc. Telefonické výhrůžky soukromé osoby nepředstavují překážku, pro niž by stěžovatel b) neměl být přemístěn do Maďarska. [9] Ohledně stěžovatelem a) zmíněné aktivace diskrečního oprávnění z důvodu zdravotního stavu krajský soud uzavřel, že dlouhodobé bolesti žaludku [a pálení žáhy stěžovatele b)] nepovažoval za důvody hodné zvláštního zřetele, aby se jimi žalovaný musel podrobně zabývat. V kontextu toho, že se jedná o potíže dlouhodobé a oba stěžovatelé je léčili sami (případně neléčili vůbec), zabýval se žalovaný případnou aplikací diskrečního oprávnění dostatečně. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [10] Stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost, v níž navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [11] V prvé řadě stěžovatelé rozporovali dostatečnost posouzení nedostatků azylového systému v Maďarsku. Přestože ve správním řízení své obavy blíže nekonkretizovali, z jejich výpovědí vyplynula nedůvěra v maďarské orgány, s jejichž fungováním se oba seznámili během pobytu v Maďarsku. Rovněž i z judikatury odkazované krajským soudem vyplývá, že jejich obavy byly a jsou odůvodněné. [12] Krajský soud se podle stěžovatelů rovněž nedostatečně věnoval otázce individuálního posouzení jejich situace a námitce nevyužití diskrečního oprávnění z humanitárních důvodů podle čl. 17 nařízení Dublin III. Stěžovatelé přicestovali do Evropy za účelem zlepšení své životní úrovně, resp. životní úrovně svých příbuzných, a to i přes vlastní zdravotní potíže. Krajský soud však není odborně znalým orgánem k tomu, aby posuzoval závažnost těchto potíží, včetně toho zda, založily důvod pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ze strany České republiky. Rovněž se krajský soud nedostatečně věnoval výhrůžkám stěžovateli b) ze strany zaměstnavatele a s ním spojených dalších osob v zemi původu. Stěžovateli b) by v případě navrácení do země původu od těchto propojených osob hrozila újma. [13] Zcela závěrem stěžovatelé uvedli, že postup krajského soudu spočívající v rozhodnutí o spojení řízení o žalobách až v kasační stížností napadeném rozsudku byl n