6 As 175/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 175/2025- 22 - text  6 As 175/2025 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Václava Štencla v právní věci žalobce: S. P., zastoupeného JUDr. Renátou Kadlubcovou, advokátkou, sídlem Hradišťská 119, Český Těšín, proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, sídlem 30. dubna 24, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2023, č. j. KRPT11653817/ČJ20230700KR, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, č. j. 22 Ad 3/202453, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žalobce požádal za období od 1. 11. 2020 do 31. 12. 2020 o přiznání doplatku služebního příjmu za výkon služby v době přestávek na jídlo a odpočinek plánovaných ve smyslu § 60 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. [2] Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 19. 5. 2023 doplatek služebního příjmu přiznal za část přestávek, ve zbytku žádost zamítl. [3] Žalovaný rozhodnutím částečně změnil rozhodnutí služebního orgánu I. stupně, ve zbylém rozsahu je potvrdil. Žalovaný nedospěl k odlišnému věcnému názoru než služební orgán I. stupně, opravil však nesprávnosti v identifikaci přestávek ve výrocích rozhodnutí služebního orgánu I. stupně. [4] Rozhodnutí žalovaného v rozsahu, v jakém bylo potvrzeno rozhodnutí služebního orgánu I. stupně, napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že v rámci působení u speciální pořádkové jednotky musel být po celou služby připraven k výjezdu, resp. k zásahu, a tedy nemohl čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. Nebylo možné vyloučit potřebu výcvik či jinou činnost přerušit kvůli nenadálému výjezdu. Přestávka v práci se pojmově vylučuje s povinností pohotovosti, není podstatné, zda k potřebě zásahu skutečně dochází. [5] Krajský soud nesouhlasil s žalobcovou námitkou nepřerušitelnosti jeho služby. Nepřisvědčil ani tvrzení o povinnosti výjezdu do 20 minut pro všechny příslušníky nezařazené do zásahového vozidla. Krajský soud shledal, že členové jednotky vykonávají v denní části služby aktivity, které do značné míry vylučují výjezdovou pohotovost, proto také bylo zřízeno zásahové vozidlo, jehož členové se částí denního programu neúčastní. [6] Povinnost policisty dokončit započatý úkon, vyžadujeli to jeho povaha, nevytváří podle krajského soudu pohotovostní charakter služby. Speciální pořádková jednotka neměla charakter ryze pohotovostní služby. [7] K odkazu žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, krajský soud zdůraznil, že nález vycházel ze skutkového stavu, který není srovnatelný s žalobcovou situací. Krajský soud nesouhlasil s žalobcovým argumentem analogií mezi § 249 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. [8] Krajský soud neshledal potřebu provedení navrhovaného účastnického výslechu žalobce ani výslechu svědka. Rozhodnutí žalovaného a správní spis poskytují dostatečný podklad k tomu, aby si soud učinil představu o organizaci speciální pořádkové jednotky a služebních povinnostech v rámci jednotky celkově i v rámci jednotlivých druhů činností, které vykonával žalobce. [9] Krajský soud neshledal, že by žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. V případě, kdy nebylo možné ze spisového materiálu seznat, zda žalobce měl možnost konkrétní přestávku čerpat, nebo nikoli, byl žalobci doplatek přiznán. [10] V otázce proměnlivosti praxe v čerpání přestávek v letech 2016 až 2021 bez odpovídajících organizačních změn se krajský soud ztotožnil s argumentací žalovaného, kterou žalobce v žalobě nerozporoval. [11] Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [12] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž odkázal na důvody uvedené v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). [13] Stěžovatel namítal, že rozsudek krajského soudu nerespektuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Shrnul závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 9. 9. 2021, C107/19, XR proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti. [14] Dále stěžovatel uvedl, že služba ve speciální zásahové jednotce je sice rozdělena na různé činnosti, v případě potřeby spolupůsobení při zákroku nebo mimořádné události se ale vykonávaná činnost přeruší a činnost se změní na činnost zásahovou. Výcvik je sice možné přerušit, stěžovatel však musel být neustále připraven k tomu, že vznikne mimořádná situace a s ní související potřeba neprodleného zásahu. Krajský soud každou z prováděných činností posuzoval samostatně bez ohledu na to, že po celou dobu služby musel být stěžovatel připraven k případnému mimořádnému zásahu. V tomto ohledu je odůvodnění rozsudku krajského soudu nedostatečně přesvědčivé. [15] Dle stěžovatele krajský soud nevzal v úvahu skutečnost, že nelze vyloučit potřebu současného výjezdu obou vozidel bez ohledu na plánovanou dobu přestávky. Stěžovatel tak i v době plánované přestávky musel být neustále připraven k možnému výjezdu. [16] Závěr krajského soudu, že služba stěžovatele nemá charakter neustálé připravenosti, je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU. [17] Dále stěžovatel uvedl, že krajský soud vycházel z listinných důkazů předložených žalovaným, důkazy navržené stěžovatelem shledal nepotřebnými. Zejména navržený výslech svědka měl sloužit k prokázání toho, že existoval rozdíl mezi praxí a písemnými pokyny žalovaného. Výcvik sloužil k nácviku výjezdu tak, aby každý příslušník speciální pořádkové jednotky byl připraven v případě potřeby vyjet do 5 minut u zásahových vozidel nebo do 20 minut u ostatních vozidel. Stěžovatel se ohradil proti závěru krajského soudu, že tvrzenou povinnost vyjet do 20 minut nepodložil důkazem. Důkazy v žalobě označil. I z listinných důkazů je však zřejmé, že v mimořádných případech ojediněle docházelo k případům, kdy nebylo možné přestávku čerpat. [18] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že žalovaný vypořádal námitku rozdílné praxe čerpání přestávek v různých obdobích. Z rozhodnutí žalovaného není jasné, jaký byl charakter služby a organizace výkonu služby před 31. 12. 2016 a jak se tyto podmínky s účinností od 1. 1. 2017 změnily, že již nebylo zapotřebí dodržet vyžadované časy výjezdu. [19] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [20] Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že judikaturou, na kterou stěžovatel odkazuje, se řídil. Dobu, kdy stěžovatel měl plánovanou přestávku, ale z důvodu připravenosti ji nemohl čerpat, žalovaný uznal jako dobu služby. Žalovaný upozornil na skutkovou odlišnost případu posuzovaného v judikatuře, na niž stěžovatel odkazoval. Činnost speciální pořádkové jednotky byla rozdělována na různé části a jednotliví policisté byli řazeni do různých skupin, které neprováděly vždy stejnou činnost. Takovou různorodou činnost nelze srovnávat s činností hasiče, jehož jediným úkolem bylo čekat na událost a s tím související výjezd. Obecnou povinností u speciální pořádkové jednotky nebyla připravenost vyjet. Podstatné není, zda policisté speciální pořádkové jednotky museli přerušit jednu činnost např. kvůli výjezdu k mimořádné události. Podstatné je, zda museli přerušit čerpání přestávky. [21] Žalovaný uvedl, že navrhovaný svědek uplatnil obdobnou žádost jako stěžovatel a má stejného zmocněnce jako stěžovatel. Takový svědek není objektivní. Svědka stěžovatel navrhl účelově až v žalobě. V řízení před žalovaným stěžovatel tvrzení o povinnosti vyjet do 20 minut neuvedl a svědecký výslech nepožadoval. Povinnost k výjezdu do 20 minut z ničeho nevyplývá, stěžovatel odkazuje pouze na tvrzenou praxi. V období, ke kterému se vztahovala žádost stěžovatele, nedošlo k žádnému výjezdu na mimořádnou událost, ani v době přestávky, ani mimo přestávku. V tomto období stěžovatel nevyjel ani na událost nemající znaky mimořádnosti. Pouhé teoretické nasazení speciální pořádkové jednotky k mimořádným událostem nezakládá povinnost okamžité připravenosti. Z důvodu možného vzniku mimořádných událostí byla u speciální pořádkové jednotky zřízena zásahová vozidla. [22] V rozhodnutí o odvolání žalovaný k poukazu stěžovatele na různá období s odlišným plánováním směn ve vztahu k přestávkám a přiměřené době na jídlo a odpočinek, vysvětlil změny provedené v souvislosti s plánováním služeb a jejich důvody. [23] Kasační stížnost stěžovatele žalovaný označil za nedůvodnou. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [24] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou spln