6 Azs 44/2026 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 44/2026- 30 - text  6 Azs 44/2026 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Juřičkové a soudců Štěpána Výborného a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: D. H., zastoupený Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2025, č. j. MV1320894/ SO2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, č. j. 11 A 151/202534, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Žalobce podal u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) dne 18. 11. 2021 žádost o vydání cestovního průkazu totožnosti. Tuto žádost ministerstvo dne 20. 4. 2023 zamítlo. Následně žalovaná k odvolání žalobce rozhodnutí ministerstva zrušila pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátila k novému projednání. Ministerstvo doplnilo spisový materiál o další podklady a rozhodnutím ze dne 29. 5. 2025, č. j. OAM5566433/ CD2021, MV1727536/OAM2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žádost žalobce opětovně zamítlo. Odvolání žalobce žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 9. 2025, č. j. MV1320894/ SO2025, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalobci nebrání v obstarání cestovního dokladu objektivní překážka (důvody nezávislé na jeho vůli). Za takovou překážku nelze považovat skutečnost, že žalobce odmítá vykonat v Arménské republice povinnou vojenskou službu. Při posouzení věci městský soud vycházel z judikatury správních soudů, jakož i rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 12. 10. 2017, stížnost č. 75604/11, Adyan a ostatní proti Arménii. [3] Za nedůvodnou považoval městský soud námitku, že si ministerstvo před vydáním rozhodnutí neopatřilo dostatek relevantních podkladů. Stejně tak nepřisvědčil tvrzení, že správní orgány chybně interpretovaly § 140 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který se týká vedení společného řízení (spojení věcí). Odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 43 A 63/202158, označil za nepřiléhavý, neboť v nyní projednávané věci správní orgány svůj postup (na rozdíl od případu posuzovaného v odkazovaném rozsudku) řádně odůvodnily. Z jejich strany se nejednalo o libovůli, neboť nepřekročily meze správního uvážení. S důvody, pro něž ministerstvo nepřikročilo ke spojení věcí, se městský soud plně ztotožnil. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel uvádí, že v ČR žije od svých 11 let (od roku 2013) a aktuálně studuje na vysoké škole. Neumí příliš dobře arménsky a nezná tamější zvyky. Celá jeho rodina je trvale usídlena v České republice a samotný stěžovatel je již několik let ve vztahu s českou státní občankou. Od roku 2021 čelí stěžovatel nejisté pobytové situaci, neboť je s ním vedeno řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Avšak v tomto řízení nemůže předložit cestovní doklad, jelikož Arménská republika podmiňuje jeho vydání splněním povinné vojenské služby. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal o vydání cestovního průkazu totožnosti podle § 114 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). [6] Městskému soudu stěžovatel vytýká, že (obdobně jako před ním správní orgány) nesprávně posoudil, zda mu v opatření cestovního dokladu nebrání důvody nezávislé na jeho vůli. Soud se dostatečně nevypořádal s riziky plynoucími z návratu do Arménie a z nástupu k výkonu vojenské služby. Stěžovatel poukazuje na specifičnost své situace, která pramení jednak z individuálních poměrů a dále ze skutečnosti, že v arménské armádě dochází mimo bojové operace k vyšší míře šikany, mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení a nevyšetřených úmrtí. Pokud se jedná o osobní poměry, uvádí stěžovatel, že veškeré zázemí má v České republice, hovoří perfektně česky a cítí se být více Čechem než Arménem, neboť k domovskému státu nemá žádný vztah a nezná tamější zvyky a kulturu. S ohledem na tyto skutečnosti existuje zvýšená pravděpodobnost, že by se mohl stát i mimo bojové operace obětí šikany, nebo že by byl ohrožen na svém zdraví, či dokonce životě. Jmenované specifické okolnosti městský soud i správní orgány bagatelizovaly a nepřisoudily jim náležitou váhu. [7] Stěžovatel namítá, že městský soud vycházel z již překonané judikatury a pominul závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Azs 367/201933. Stěžovatel nepopírá, že branná povinnost je v obecné rovině legitimní občanskou povinností, avšak musí se jednat o výkon vojenské služby v regulérní armádě, v níž nedochází k porušování základních lidských práv a svobod. V této souvislosti upozorňuje na obsah zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o stavu dodržování lidských práv a svobod v Arménské republice za rok 2024 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/202045. Stěžovatel trvá na tom, že porušení základních lidských práv mu hrozí i v případě plnění alternativní vojenské služby, jejíž podmínky jsou nadto v arménské armádě nastaveny dlouhodobě velice přísně (což potvrdil i ESLP ve věci Adyan a ostatní proti Arménii). Z podkladů založených ve správním spise rovněž plyne, že civilní služba z důvodu svědomí není v Arménii příliš využívána. [8] Stěžovatel je přesvědčený, že správní orgány neopatřily dostatek podkladů k otázce šikany a ponižujícího zacházení uvnitř arménské armády vůči osobám trvale usídleným mimo Arménii, neznalým tamějších zvyků a kultury (tj. vůči osobám ve srovnatelném postavení jako je on sám). Shromážděné podklady mají spíše obecný charakter a nikterak nereagují na jeho konkrétní výhrady. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že bylo na něm, aby prokázal existenci objektivních skutečností, které mu brání v opatření cestovního dokladu. Uvádí, že i v řízení o žádosti jsou správní orgány povinny zjistit skutkový stav takovým způsobem, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti. Je přesvědčený, že dostatečným způsobem konkretizoval, v jakém směru považuje shromážděné podklady za nedostatečné. [9] V neposlední řadě stěžovatel správním orgánům vytýká, že nespojily řízení o vydání cestovního průkazu totožnosti s řízením o jeho žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Svůj postup nadto nedostatečně odůvodnily. S touto námitkou se městský soud v napadeném rozsudku žádným způsobem nevypořádal. Správní orgány nevyvrátily argumenty stěžovatele, že obě řízení se týkají téhož účastníka, jsou vzájemně provázaná a na sobě závislá, a jejich spojení se tak jeví jako vhodné a potřebné s ohledem na naplnění základních zásad činnosti správních orgánů (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 6 A 58/202433). Stěžovatel uzavírá, že jedině ve společném řízení by mohly správní orgány řádně a komplexně posoudit, zda v jeho případě neexistují důvody, které mu objektivně brání v obstarání cestovního dokladu, a zda nevydání cestovního průkazu totožnosti a neprodloužení platnosti povolení k pobytu nezasahuje nepřiměřeně do jeho základního práva na respektování soukromého a rodinného života. [10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační námitky považuje za nedůvodné a trvá na zákonnosti a správnosti jak žalobou napadeného rozhodnutí, tak rozsudku městského soudu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Podle rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, platí, že neníli z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 10