6 Azs 8/2026 – Nejvyšší správní soud

6 Azs 8/2026- 31 - text  6 Azs 8/2026 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Štěpána Výborného a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. V. N., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, sídlem Masarykova 925/27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 11. 2025, č. j. KRPU20574923/ČJ2025040022ZZC, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2025, č. j. 42 A 19/202531, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2025, č. j. 42 A 19/202531, se ruší. II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 11. 11. 2025, č. j. KRPU20574923/ČJ2025040022ZZC, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 404 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 11. 2025, č. j. KRPU20574923/ČJ2025040022ZZC, zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu zajištění žalovaná stanovila v délce 40 dnů od omezení osobní svobody. [2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Žalovaná podle krajského soudu vycházela z náležitě zjištěného skutkového stavu a dostatečně se zabývala pobytovou historií žalobce. Za stěžejní soud označil, že žalobce pobýval na území ČR od 1. 6. 2025 bez platného povolení, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, a z území členských států EU nevycestoval ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Za účelovou označil soud argumentaci žalobce, že o uložení správního vyhoštění nevěděl, neboť se řízení osobně účastnil, a to za přítomnosti tlumočníka. I kdyby žalobce smysl řízení o vyhoštění v danou chvíli nepochopil, měl rozhodnutí o správním vyhoštění k dispozici a bylo jeho povinností, aby se s ním seznámil a povinnost v něm uloženou splnil. [3] Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že se žalovaná dostatečně nezabývala možností využití zvláštních opatření za účelem vycestování. S ohledem na skutečnost, že žalobce nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, existovalo reálné nebezpečí, že bude postup směřující k realizaci vyhoštění mařit nebo ztěžovat. V této souvislosti krajský soud rovněž připomněl, že žalobce odmítl možnost vycestování do Vietnamu na náklady státních orgánů a uvedl, že v případě propuštění bude na území ČR nadále pracovat. Za daných okolností nebylo namístě ani přijetí nabídky na složení finanční záruky. [4] Krajský soud rovněž nesouhlasil s námitkou, že žalovaná řádně nevyhodnotila přiměřenost napadeného rozhodnutí. V době vydání rozhodnutí nebyly žalované známy žádné skutečnosti, které by bránily vycestování žalobce do Vietnamu. Argumentaci ohledně nepřiměřenosti zajištění z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života předestřel žalobce až v žalobě a soud ji neshledal důvodnou. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce v minulosti opakovaně cestoval do země původu, kde pobýval i po dobu několika měsíců. Odloučení v délce 40 dnů (doba zajištění) proto nemůže představovat zásadní zásah do soukromého a rodinného života žalobce a jeho syna. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak jemu předcházející správní rozhodnutí. [6] Stěžovatel namítá, že žalovaná nezjistila skutkový stav takovým způsobem, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti. Opomenuté okolnosti (pobytová historie stěžovatele, soukromé a rodinné vazby na území ČR, možnost složení finanční záruky apod.) byly relevantní pro posouzení, zda by nepostačovalo uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování. Pro tyto v žalobě vytýkané vady byl krajský soud povinen napadené rozhodnutí zrušit, což však neučinil a zatížil své rozhodnutí obdobnými nedostatky jako před ním žalovaná. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, potažmo za nezákonný. [7] Stěžovatel si je vědom toho, že rozhodnutí o zajištění představuje první úkon v řízení. To však žalovanou nezbavuje povinnosti řádně zjistit skutkový stav. Tím spíše, že zajištění představuje mimořádný institut, jímž dochází k výraznému zásahu do práva na osobní svobodu garantovaného na úrovni Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud se jedná o pobytovou historii, uvádí stěžovatel, že na území ČR opakovaně oprávněně pobýval za účelem výdělečné činnosti (na základě platného živnostenského oprávnění). V nedávné době stěžovatel žádal o vydání povolení k trvalému pobytu. Krajský soud o věci uvážil chybně, vycházelli stejně jako žalovaná toliko ze skutečnosti, že stěžovatel toho času nedisponoval pobytovým oprávněním a nevycestoval ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Stěžovatel rovněž trvá na tom, že si nebyl vydání rozhodnutí o správním vyhoštění vědom, pročež mu nebylo možné klást nerespektování povinnosti vycestovat z území k tíži. Závěr krajského soudu o účelovosti jeho tvrzení považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněný a nesprávný. O pravdivosti jeho tvrzení naopak svědčí jeho chování (dobrovolně se dostavil k žalované za účelem řešení své pobytové situace, proti rozhodnutí o správním vyhoštění se nejprve žádným způsobem nebránil, až po vydání rozhodnutí o zajištění podal odvolání s žádostí o prominutí lhůty apod.). Žádnou z uvedených skutečností však krajský soud v nyní projednávané věci nezohlednil. [8] Postup žalované a krajského soudu považuje stěžovatel za rozporný se závěry vyplývajícími z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/201151, či ze dne 18. 11. 2024, č. j. 7 Azs 252/202431, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016  38, č. 3559/2017 Sb. NSS). Žalovaná i soud vycházely toliko ze skutečnosti, že stěžovatel nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž by zohlednily další specifické okolnosti a konkrétní poměry stěžovatele. V daném případě nelze dovozovat, že by se stěžovatel do budoucna výkonu správního vyhoštění vyhýbal a skrýval se. Obdobně mu nelze klást k tíži, že nebyl okamžitě při podání vysvětlení připraven využít nabídky k dobrovolnému návratu. Stěžovatel se dále ohrazuje vůči tomu, že žalovaná nereagovala na jeho nabídku finanční záruky a nesdělila mu, jakou výši záruky by považovala za dostačující. [9] Stěžovatel namítá také nepřiměřenost zajištění z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života a vytýká krajskému soudu, že aproboval způsob, jakým žalovaná tuto otázku vypořádala. Trvá na tom, že odkaz na posouzení totožné otázky v rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže obstát, neboť se jedná o dvě naprosto odlišná řízení sledující rozdílné cíle. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá široká škála kritérií, která by měl správní orgán při posuzování přiměřenosti rozhodnutí zohlednit. [10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti považuje rozsudek krajského soudu za věcně správný a zákonný stejně jako jemu předcházející správní rozhodnutí. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, popřípadě odmítl. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [12] Kasační stížnost je důvodná. [13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu, neboť se jedná o vadu, pro niž by byl zpravidla nucen napadený rozsudek bez dalšího zrušit. Již v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud akcentoval, že „neníli z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jdeli o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, kter