7 Afs 102/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Afs 102/2025- 32 - text  7 Afs 102/2025 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: KART ARENA BRNO, s. r. o., se sídlem Křížkovského 516/51, Brno, zastoupena Mgr. Ing. Tomášem Hobzou, advokátem se sídlem Opletalova 600/6, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Náměstí Svobody 4, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2025, č. j. 62 Af 42/202291, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2017 vykázala nadměrný odpočet ve výši 1 066 049 Kč. Platebním výměrem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 13710/21/300151522712313, žalovaný vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za toto zdaňovací období ve výši 132 158 Kč. K odvolání žalobkyně Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 10. 2. 2022, č. j. 5194/22/530022442706033, tento platební výměr změnilo a žalobkyni vyměřilo nadměrný odpočet ve výši 1 058 174 Kč. [2] Vyrozuměním o výši úroku ze dne 28. 3. 2022, č. j. 1206014/22/300151522712313, byl žalobkyni přiznán úrok z daňového odpočtu podle § 254a zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Celkový přiznaný úrok za období od 26. 5. 2018 do 22. 2. 2021 činil 88 405 Kč. Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2022, č. j. 3741226/22/300151522712313, žalovaný následně zamítl námitku žalobkyně proti tomuto vyrozumění. [3] Proti rozhodnutí o námitce brojila žalobkyně žalobou podanou u Krajského soudu v Brně. Namítala zejména nesprávné určení výše úroku i doby úročení a tvrdila, že právní úprava § 254a daňového řádu ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 je v rozporu s unijním právem. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 62 Af 42/202248, rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť měl za to, že žalovaný nárok žalobkyně dostatečně neposoudil z hlediska souladu vnitrostátní právní úpravy s unijním právem a judikaturou Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud tento rozsudek rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 6 Afs 98/202415, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Uzavřel přitom, že úvaha žalovaného o souladu úrokové sazby podle § 254a odst. 3 daňového řádu s právem Evropské unie je přezkoumatelná a dostatečně konkrétní. [4] Po vrácení věci krajský soud pokračoval v řízení a rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. K námitce týkající se doby úročení uvedl, že žalobkyně v tomto směru argumentuje toliko obecně. Podle krajského soudu však ani z žalobkyní citované judikatury neplyne, že by za žádných okolností nebylo možné dobu úročení omezit. [5] Pokud jde o výši úroku z daňového odpočtu, krajský soud vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2024, č. j. 8 Afs 274/202248, a dospěl k závěru, že § 254a daňového řádu ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 je v souladu s unijním právem. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu označenému v záhlaví podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. Napadený rozsudek předně považovala za nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud podle jejího názoru ústavně souladným způsobem nevypořádal s žalobní námitkou týkající se doby úročení a nesprávně ji označil za obecnou, ačkoli byla v žalobě konkretizována. [7] Dále stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu o souladu výše úroku z daňového odpočtu s unijním právem. Měla za to, že krajský soud nesprávně vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2024, č. j. 8 Afs 274/202248. Podle stěžovatelky totiž z rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 4. 2020, C13/18 a C126/18, SoleMizo, a z usnesení Soudního dvora ze dne 20. 6. 2023, C426/22, SoleMizo, plyne požadavek širší kompenzace újmy způsobené zadržením nadměrného odpočtu, než jakou poskytuje § 254a odst. 3 daňového řádu, a to včetně zohlednění jak nákladů financování, tak peněžního znehodnocení způsobeného plynutím času. Stěžovatelka zpochybnila i použitelnost statistických údajů České národní banky, z nichž Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 Afs 274/202248 vycházel. Namítala, že tyto údaje nezachycují srovnatelnou situaci běžných daňových subjektů a vedou k podhodnocení obvyklých nákladů financování. Pro úplnost stěžovatelka uvedla, že tyto námitky nemohla uplatnit již v předchozím kasačním řízení vedeném pod sp. zn. 6 Afs 98/2024, neboť v něm nebylo doručováno jejímu zástupci. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Krajský soud totiž v nyní napadeném rozsudku pouze respektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 2. 2025, č. j. 6 Afs 98/202415, zatímco stěžovatelka fakticky brojí právě proti tomuto právnímu názoru. [9] Pro případ, že by Nejvyšší správní soud kasační stížnost shledal přípustnou, žalovaný uvedl, že ji považuje i za nedůvodnou. Ve vztahu k výši úroku odkázal zejména na rozsudek NSS č. j. 8 Afs 274/202248, jakož i na nyní napadený rozsudek krajského soudu, podle nichž právní úprava § 254a daňového řádu ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 obstojí z pohledu unijního práva. [10] K námitce týkající se doby úročení žalovaný uvedl, že stěžovatelka v námitkovém řízení proti způsobu určení úročené doby výslovně nebrojila, a správce daně proto nebyl povinen tuto otázku samostatně přezkoumávat nad rámec konkrétně uplatněných námitek. Dodal též, že ani judikatura Nejvyššího správního soudu nevylučuje, aby zákon stanovil určité úseky, po které úrok z daňového odpočtu nepřirůstá. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena. [12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přípustností kasační stížnosti s ohledem na to, že se jedná již o druhou kasační stížnost v téže věci. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. opakovaná kasační stížnost není přípustná, s výjimkou případů, v nichž stěžovatel namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Je tomu tak proto, aby se Nejvyšší správní soud nezabýval opakovaně otázkou, k níž již v dané věci zaujal právní názor. [13] Nad rámec doslovného znění tohoto ustanovení dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu další výjimky ze zákazu podání opakované kasační stížnosti, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká krajskému soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Tyto výjimky je nutno vnímat tak, že námitky opakované kasační stížnosti musí být podávány v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že řešena být nemohla, zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009165). Judikatura Nejvyššího správního soudu dále dovodila, že ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se nepoužije tehdy, uplatňujeli stěžovatel své námitky poprvé a kasační soud se jimi v předchozím řízení s ohledem na dispoziční zásadu nezabýval nebo zabývat nemohl. Možnost opakované kasační stížnosti jiného účastníka řízení je přitom třeba vykládat tak, že původně úspěšný účastník kasační stížnost sám podat nemohl a ve svém vyjádření se mohl vyjadřovat jen k námitkám uplatněným jiným účastníkem v první podané kasační stížnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2026, č. j. 7 Afs 117/202592, bod 14 a tam citovaná judikatura). [14] V nyní projednávané věci krajský soud nejprve rozsudkem č. j. 62 Af 42/202248 zrušil rozhodnutí žalovaného, neboť měl za to, že žalovaný dostatečně neposoudil a neodůvodnil, proč je jím zvolené řešení v souladu s unijním právem. Žalobou napadené rozhodnutí proto podle krajského soudu neobstálo z hlediska přezkoumatelnosti. Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 Afs 98/202415 tento rozsudek krajského soudu zrušil. Uvedl, že úvahy žalovaného považuje za dostatečně konkrétní, přezkoumatelné a souč