7 Afs 31/2025 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 31/2025- 92 - text  7 Afs 31/2025 - 96 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 30 Af 47/2022262, takto: I. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně se zastavuje. II. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Exekučními příkazy ze dne 31. 8. 2022, č. j. 3969228/22/300580541712618, a ze dne 31. 8. 2022, č. j. 3969228/22/300580541712618 (dále „exekuční příkazy“), nařídil žalovaný daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně a přikázáním jiné peněžité pohledávky žalobkyně ze smlouvy o penzijním připojištění se státním příspěvkem k vymožení daňových nedoplatků podle vykonatelného výkazu ze dne 29. 8. 2022 (dále „výkaz nedoplatků“) včetně úroku z prodlení a exekučních nákladů v celkové výši 22 967 075,89 Kč. [2] Žalobkyně podala proti oběma exekučním příkazům námitky spojené s návrhem na zastavení exekuce. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 10. 2022, č. j. 4234851/22/300580541710004 (dále „rozhodnutí o námitkách proti exekučním příkazům“), námitky proti oběma exekučním příkazům zamítl. Stejně tak rozhodnutím ze dne 3. 10. 2022, č. j. 4234852/22/300580541710004 (dále „rozhodnutí o nezastavení exekuce“), zamítl návrhy na zastavení daňové exekuce vedené na základě obou exekučních příkazů. [3] Proti rozhodnutí o nezastavení exekuce podala žalobkyně námitky, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2022, č. j. 4528059/22/300580541710004 (dále „rozhodnutí o námitkách proti nezastavení exekuce“), rovněž zamítl. [4] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) domáhala zrušení všech pěti rozhodnutí žalovaného uvedených v bodech [1] až [3] tohoto rozsudku. Krajský soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví odmítl žalobu v části směřující proti exekučním příkazům podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), protože dospěl k závěru, že žaloba byla v této části podána opožděně. Exekuční příkazy byly stěžovatelce doručeny dne 2. 9. 2022. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby tedy uplynula dne 2. 11. 2022. Stěžovatelka podala žalobu, kterou napadá i oba exekuční příkazy až dne 23. 11. 2022 (po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty). Výrokem II napadeného rozsudku krajský soud zrušil rozhodnutí o námitkách proti exekučním příkazům, rozhodnutí o nezastavení exekuce a rozhodnutí o námitkách proti nezastavení exekuce. Výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. [5] Krajský soud vyloučil, že by lhůta pro placení daně podle § 160 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, mohla být stavěna z důvodu vedení řízení před správním soudem ve smyslu § 41 s. ř. s. Poukázal na to, že § 41 s. ř. s. se stal v daňové oblasti s ohledem na výlučnost zvláštní úpravy daňového řádu obsoletním, tj. nepoužitelným. Krajský soud se následně zaměřil na otázku, zda před koncem šestileté prekluzivní lhůty pro placení daně (dne 17. 10. 2018) nenastala jiná skutečnost přerušující nebo stavící běh lhůt podle § 160 odst. 3 a 4 daňového řádu. Krajský soud poukázal na exekuční příkaz na srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů ze dne 3. 9. 2018, č. j. 4005492/18/300580541712309, kterým žalovaný postihl příjmy žalobkyně od České správy sociálního zabezpečení a od obce Biskoupky. Tímto exekučním příkazem byla vymáhána část daňových nedoplatků, k jejichž vymožení byly následně vydány žalobou napadené dva exekuční příkazy ze dne 31. 8. 2022. Konkrétně byl exekuční příkaz ze dne 3. 9. 2018 vydán mj. k vymožení položek 10 až 15 podle vykonatelného výkazu nedoplatků (nedoplatky na DPH za období 4. čtvrtletí roku 2007 a měsíců ledna, února, května a listopadu roku 2010). Lhůty k placení daně týkající se položek 10 až 15 podle vykonatelného výkazu nedoplatků byly vydáním exekučního příkazu ze dne 3. 9. 2018 podle § 160 odst. 2 a 3 písm. b) daňového řádu znovu přetrženy, přičemž na den 3. 9. 2018 připadl začátek nové prekluzivní šestileté lhůty. Jelikož lhůty pro placení daně po dobu daňové exekuce srážkami ze mzdy neběží, u této skupiny nedoplatků nedošlo do doby vydání napadených rozhodnutí k prekluzi práva vybrat a vymáhat daň. Jinak tomu však dle krajského soudu bylo u nedoplatků uvedených pod položkami 1 až 9 výkazu nedoplatků (nedoplatky na DPH za 4. čtvrtletí roku 2005, 1., 3. a 4. čtvrtletí roku 2006, 1. a 3. čtvrtletí roku 2007). Krajský soud uvedl, že účinky zahájení exekučního řízení vydáním exekučního příkazu ze dne 3. 9. 2018 se na lhůty k placení daně u těchto nedoplatků nevztahují, neboť exekuční příkaz ze dne 3. 9. 2018 nebyl vydán k vymožení těchto konkrétních nedoplatků. Nedošlo tedy k přetržení prekluzivní lhůty podle § 160 odst. 2 a 3 písm. b) daňového řádu. Jelikož nenastala žádná jiná skutečnost stavící nebo přerušující běh lhůty ve smyslu § 160 odst. 3 a 4 daňového řádu, krajský soud uzavřel, že lhůta k placení daně u těchto nedoplatků uplynula, a tedy právo vybrat a vymáhat daň již zaniklo. Krajský soud v napadeném rozsudku dále uvedl, že podání žaloby na určení neexistence zástavního práva v občanském soudním řízení ani teoretický výsledek tohoto řízení nemohou mít vliv na posouzení běhu prekluzivní lhůty pro placení daně podle § 160 daňového řádu. Jelikož výsledek řízení před soudy v občanském soudním řízení nemůže ovlivnit zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí, nevyhověl krajský soud ani návrhu žalobkyně na přerušení řízení. Krajský soud z výše uvedených důvodů zrušil rozhodnutí o námitkách proti exekučním příkazům, rozhodnutí o nezastavení exekuce a rozhodnutí o námitkách proti nezastavení exekuce. Krajský soud zavázal žalovaného (nevyjdouli najevo jiné skutečnosti) zastavit daňovou exekuci z důvodu prekluze v rozsahu nedoplatků uvedených pod položkami 1 až 9 výkazu nedoplatků, a ve zbylém rozsahu v daňové exekuci pokračovat. II. Kasační stížnosti a další vyjádření účastníků řízení II.a Kasační stížnost žalobkyně [6] Podanou kasační stížností se žalobkyně domáhala zrušení výroku I napadeného rozsudku. Namítala nesprávnost odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 37 až 40, ve kterých krajský soud dovodil, že podání žaloby na určení neexistence zástavního práva v občanském soudním řízení ani teoretický výsledek tohoto řízení nemohou mít vliv na posouzení běhu prekluzivní lhůty pro placení daně podle § 160 daňového řádu. Žalobkyně k tomu obsáhle citovala komentářovou literaturu a judikaturu. Rovněž namítala nesprávnost závěru krajského soudu v bodě 41 napadeného rozsudku, kterým nevyhověl jejímu návrhu na přerušení řízení. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Poukázal na to, že krajský soud odmítl žalobu proti předmětným exekučním příkazům pro opožděnost. Uvedl, že žalobkyně v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje, že žalobu podala opožděně. Veškerá její argumentace je pro posouzení věci irelevantní. [8] V podané replice žalobkyně setrvala na důvodech podané kasační stížnosti s tím, že vyjádření žalovaného nepodalo žádné relevantní důvody pro odmítnutí či zamítnutí kasační stížnosti. Žalobkyně dále podala dne 23. 6. 2025 doplnění kasační stížnosti, v němž citovala závěry Ústavního soudu a doložila žalobu na určení vlastnictví nemovitých věcí. II.b Kasační stížnost žalovaného [9] Proti výrokům II a III rozsudku označeného v záhlaví podal kasační stížnost také žalovaný, který navrhl, aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil. Namítl, že v daňovém řádu vůbec není upraven vliv řízení před soudem ve správním soudnictví na lhůtu pro placení daně. Úprava úkonů, řízení a postupů stavících lhůtu pro placení daně není v § 160 daňového řádu komplexní. Účinky § 41 s. ř. s. na lhůtu pro placení daně tak nejsou daňovým řádem vyloučeny. Ustanovení § 160 odst. 4 daňového řádu uvádí jen ty důvody stavení lhůty pro placení daně, které nejsou upraveny na jiných místech právního řádu, jako tomu je např. v § 239a odst. 5 daňového řádu, čl. II bod 9 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Jelikož je lhůta pro placení daně lhůtou prekluzivní, tedy lhůtou pro zánik práv ve věcech daní, aplikuje se na ni § 41 s. ř. s., neboť zákonodárce ve vztahu ke lhůtě pro placení daně účinky § 41 s. ř. s. nevyloučil. Žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 103/2018151,