7 As 172/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 172/2022- 198 - text  7 As 172/2022 - 214 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Foltase a soudců Petra Pospíšila a Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. K., zastoupený Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem sídlem Na Strži 2102/61a, Praha, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 6 A 88/2016160, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 6 A 88/2016160, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Orgán Policie České republiky označený jako „Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Plzeň, 1. oddělení“ („orgán policie“) zahájil usnesením ze dne 11. 12. 2015 trestní stíhání žalobce za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Trestný čin měl žalobce spáchat tím, že (zjednodušeně řečeno) z pozice náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy dal pokyn k vyhovění žádosti občanského sdružení o neinvestiční státní dotaci v oblasti sportu na rok 2012 ve výši 4 500 000 Kč, přestože věděl, že žádost nesplňuje náležitosti pro poskytnutí dotace, na což byl i upozorněn, a následně podepsal rozhodnutí, na jehož základě došlo k poskytnutí dotace a vyplacení peněžních prostředků. [2] Dne 13. 1. 2016 orgán policie v rámci trestního řízení vyslechl žalobce coby obviněného a zároveň nařídil provedení identifikačních úkonů dle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále „zákon o policii“). Žalobce s provedením identifikačních úkonů nesouhlasil, po poučení o možnosti překonání odporu se však podrobil. Orgán policie pořídil jeho popis a kriminalistické fotografie, sejmul daktyloskopické otisky, a provedl bukální stěr, z kterého vytvořil profil DNA. Takto získané údaje následně zařadil do příslušných policejních databází. Námitkám, které žalobce vyjádřil před provedením identifikačních úkonů, orgán policie nevyhověl s odkazem na § 65 odst. 1 zákona o policii. [3] Orgán policie zároveň tyto námitky postoupil žalovanému, který je posoudil jako žádost o sdělení a vysvětlení zpracování osobních údajů podle tehdy účinných právních předpisů. Ve sdělení ze dne 2. 3. 2016 adresovaném žalobci dle § 83 odst. 1 zákona o policii, ve znění účinném do 24. 4. 2019, žalovaný zejména konstatoval, že ani při odebrání osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace, ani při jejich následném uchovávání nedošlo a nedochází k porušení právních předpisů. Identifikační úkony byly provedeny v dosud pravomocně neskončeném trestním řízení, v němž je žalobce veden jako osoba obviněná ze spáchání úmyslné trestné činnosti. Při získávání těchto osobních údajů se zohledňuje postavení osoby i povaha trestného činu. Stěžejní je přitom rozlišování trestných činů podle subjektivní stránky. Statistiky páchání trestné činnosti ukazují na zvýšenou pravděpodobnost recidivy (i nestejnorodé) pachatelů úmyslných trestných činů. Jedním z důležitých prvků s vlivem na posouzení potřebnosti uchovávání údajů je pravomocné meritorní rozhodnutí v dané věci. Do doby takového rozhodnutí je potřeba zpracovávat zákonně získané údaje zcela logická a evidentní. Akceptovatelnou míru přiměřenosti vymezil již zákonodárce tím, že stanovil možnost získávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace u všech úmyslných trestných činů a taxativně vyjmenovaných osob. Vzhledem k zájmu společnosti na ochraně před pachateli trestné činnosti je provádění identifikačních úkonů u všech úmyslných trestných činů a rozhodování o likvidaci takto získaných osobních údajů na základě výsledku trestního řízení nejlepším řešením. Kategorizace trestných činů podle jejich závažnosti je ve vztahu k účelu budoucí identifikace nedostatečná. [4] Zásahovou žalobou podanou dne 7. 3. 2016 u Krajského soudu v Plzni se žalobce ve správním soudnictví domáhal určení, že provedení identifikačních úkonů bylo nezákonné. Současně navrhl, aby soud uložil žalovanému orgánu policie povinnost zlikvidovat veškeré vzorky a osobní údaje získané od žalobce v souvislosti s provedením identifikačních úkonů do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Plzni na základě námitky místní nepříslušnosti soudu, uplatněné žalovaným ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 3. 2016, usnesením ze dne 3. 5. 2016, č. j. 57 A 24/201697, věc postoupil Městskému soudu v Praze. [5] V trestní linii Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, v odvolacím řízení zrušil odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 67 T 71/2016, a sám pravomocně shledal žalobce vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se žalobce dopustil tím, že (zjednodušeně řečeno) jako náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy při vědomí o nesplnění podmínek ze strany žadatele (občanského sdružení) využil svůj zásadní vliv na rozhodování o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom však věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti by dotace nebyla schválena a vyplacena. Tedy věděl, že vyplacením dotace získá žadatel neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil České republice škodu v celkové výši 4 500 000 Kč. Za tyto trestné činy byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále soud žalobci uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu čtyř let, a rovněž povinnost uhradit poškozené České republice majetkovou škodu ve výši 4 500 000 Kč. [6] Městský soud v Praze, věcně a místně příslušný též coby správní soud, řízení o zásahové žalobě přerušil usnesením ze dne 3. 5. 2018, neboť v jiné věci navrhl Ústavnímu soudu, aby pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil § 65 odst. 1 v rozsahu slov „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a § 65 odst. 5 zákona o policii. Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 (č. 119/2022 Sb.), návrh v části zamítl a v části odmítl, pokračoval městský soud v řízení v projednávané věci. [7] Přípisem ze dne 13. 6. 2022 žalovaný k dotazu městského soudu sdělil, že žalobcův biologický materiál (bukální stěr) byl včetně obalu standardní odběrové soupravy zlikvidován ke dni 31. 3. 2022. Dále uvedl, že alfanumerické údaje žalobce, jeho fotografie a popis osoby jsou uchovávány v informačním systému, jehož účelem je zaznamenání průběhu identifikačního úkonu. Profil DNA je pak uchováván v systémech databáze DNA. Daktyloskopické otisky prstů jsou fyzicky uchovávány v ústřední a krajské daktyloskopické sbírce, a dále elektronicky v databázi otisků prstů. Spravujícím orgánem zpracovávaných osobních údajů je Policie České republiky. II. Rozsudek městského soudu [8] Rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 městský soud žalobě vyhověl. Výrokem I určil, že zásah žalovaného spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a popisu žalobce dne 13. 1. 2016 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích byl nezákonný. Výrokem II deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného spočívajícího v uchovávání daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce v databázích Policie České republiky. Výrokem III určil, že zásah žalovaného spočívající v uchovávání bukálního stěru žalobce v databázi Policie České republiky byl nezákonný. A výrokem IV žalovanému přikázal, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazal z databází Policie České republiky osobní údaje specifikované ve výroku II rozsudku. [9] V odůvodnění městský soud konstatoval, že v projednávané věci byla naplněna zákonná podmínka subjektivní stránky trestného činu ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Přesto bylo s ohledem na specifické okolnosti případu povinností žalovaného zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do žalobcova práva na informační sebeurčení. I když § 65 zákona o policii nedává dostatečná vodítka pro rozlišení přiměřenosti zásahu, naplnění subjektivní stránky trestného činu nepředstavuje jediný předpoklad jeho zákonnosti. Žalovaný by měl zejména hodnotit, zda existuj