7 Azs 179/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 179/2025- 24 - text  7 Azs 179/2025 - 27 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: D. L. P., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2025, č. j. 178 A 17/202427, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 9. 2024, č. j. MV1128285/SO2024, změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále „ministerstvo“), ze dne 25. 6. 2024, č. j. OAM28864396/ZM2017 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že se I. žádost zamítá a doba platnosti zaměstnanecké karty žalobce se dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění účinném do 30. 7. 2019, neprodlužuje, neboť účastník neplní na území účel zaměstnanecké karty; II. žádost zamítá a doba platnosti zaměstnanecké karty se dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, neprodlužuje, neboť účastník nesplnil v době platnosti zaměstnanecké karty její účel. Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala toliko v aplikaci příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců odlišné účinnosti, když ministerstvo ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedlo, že použilo příslušná zákonná ustanovení ve znění účinném do 14. 8. 2017 a žalovaná ve znění účinném do 30. 7. 2019. [2] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky na základě zaměstnanecké karty vydané na období od 25. 4. 2016 do 28. 2. 2018. Posledním jeho zaměstnavatelem byla společnost PAC Hořovice s.r.o., u níž žalobce svůj pracovní poměr ukončil ke dni 2. 4. 2017. Následně (5. 4. 2017) podal žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele, kterou vzal zpět a ministerstvo řízení o ní zastavilo. Dne 30. 10. 2017 podal novou žádost o udělení souhlasu se změnou, se kterou spojil žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Ministerstvo usnesením ze dne 23. 10. 2019, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2019, řízení o žádosti o souhlas se změnou zaměstnavatele z důvodu dle § 66 odst. 1 písm. f) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastavilo. Řízení o žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty bylo rovněž nejprve zastaveno, avšak rozhodnutí žalované o odvolání proti usnesení ministerstva o zastavení řízení bylo zrušeno Krajským soudem v Ostravě (rozsudek ze dne 22. 10. 2022, č. j. 25 A 147/202156) a žalovaná v novém řízení zrušila usnesení ministerstva. Ministerstvo poté rozhodlo dne 25. 6. 2024 výše uvedeným prvostupňovým rozhodnutím, které bylo změněno rozhodnutím žalované. [3] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud uvedl, že žalovaná pochybila, když při posuzování žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty žalobce postupovala podle právní úpravy účinné od 15. 8. 2017 do 30. 7. 2019, neboť podle přechodného ustanovení novely zákona o pobytu cizinců, provedené zákonem č. 222/2017 Sb., měla postupovat podle právní úpravy účinné do 14. 8. 2017. Ministerstvo tedy postupovalo správně, když věc žalobce posuzovalo podle právní úpravy účinné do 14. 8. 2017. Krajský soud však dospěl k závěru, že výsledek posouzení žádosti žalobce je totožný a nejedná se tedy o vadu, která by měla vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí. Dle názoru krajského soudu skončila platnost zaměstnanecké karty žalobce dne 20. 11. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení o žádosti žalobce o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele. Jelikož žalobce podal žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty dne 30. 10. 2017, tedy stále v době platnosti zaměstnanecké karty, nastala od okamžiku zániku platnosti zaměstnanecké karty tzv. fikce pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle které se zaměstnanecká karta žalobce považuje za platnou a která trvala až do právní moci rozhodnutí žalované. [4] K právní úpravě aplikované správními orgány uvedl, že odkaz na § 37 zákona o pobytu cizinců je obsažen přímo v zákoně, a to v § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Bylo tedy vůlí zákonodárce, aby bylo možné zrušit, resp. neprodloužit platnost zaměstnanecké karty ze stejných důvodů, z jakých je možné zrušit platnost víza. V dané věci považoval krajský soud za rozhodné, že žalobce řádně nesplnil své povinnosti při změně zaměstnání, a tudíž neobdržel souhlas příslušného správního orgánu se změnou zaměstnavatele, a nemohl tak pokračovat v plnění účelu zaměstnanecké karty výkonem práce u nového zaměstnavatele. Skutečnost, že žalobce neplnil účel pobytu, nemůže být zhojena ani případným konstatováním, že neplnění účelu nebylo zaviněné. Rozhodující je objektivní hledisko. Žalobce pracovní poměr ukončil dne 2. 4. 2017, ale žádost o udělení souhlasu zaměstnavatele podal až současně s žádostí o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty dne 30. 10. 2017, v mezidobí (a ani poté) tedy prokazatelně neplnil účel zaměstnanecké karty. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil. Namítal zejména nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Uvedl, že se krajský soud přezkoumatelným způsobem nevyjádřil k podstatě žalobní námitky směřující k tomu, že „neplnění účelu, pro který bylo vízum uděleno“ je hmotněprávním znakem skutkové podstaty uvedené v § 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, a že tak neplnění účelu na vízum nemůže být rozšiřováno na neplnění účelu zaměstnanecké karty. Krajský soud odkázal na vůli zákonodárce, aniž by vysvětlil, jakými postupy tuto vůli zjišťoval. I závěry krajského soudu ohledně skončení platnosti zaměstnanecké karty stěžovatele jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Zaměstnanecká karta byla stěžovateli vydána s platností do 28. 2. 2018, přesto krajský soud dochází k závěru, že její platnost skončila dne 20. 11. 2019, a zároveň uvádí, že i po tomto datu existovala fikce platnosti zaměstnanecké karty. V poslední námitce stěžovatel namítal, že výklad zákona, který použil krajský soud, není správný, protože by vedl k situacím, že by zaměstnaneckou kartu nebylo možno prodloužit žádnému cizinci, který ukončil pracovní poměr ještě před podáním žádosti o její prodloužení. [6] Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. [8] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval přijatelností kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, které jsou v řízení před krajským soudem rozhodovány specializovaným samosoudcem, pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [9] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. [10] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zá