8 Azs 199/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Azs 199/2025- 26 - text  8 Azs 199/2025-30 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobce: A. N., zast. Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou se sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2024, č. j. OAM-472/BA-BA01-ZA19-2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2025, č. j. 62 Az 36/2024-89, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Haně Bočkové, advokátce, se přiznává za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 9 475 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je příslušníkem Arménské republiky. Podle obsahu správního spisu na území ČR poprvé vstoupil v roce 1991. Do Arménie se vrátil pouze jednou na pohřeb otce. Je rozvedený a má dvě děti, které jsou státními příslušníky ČR. Opakovaně byl ve výkonu trestu za páchání různorodé trestné činnosti. [2] V roce 2018 žalobce poprvé požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný mu rozhodnutím ze dne 24. 8. 2018 neudělil žádnou z forem mezinárodní ochrany. Dále dospěl k závěru, že žalobci nelze udělit ani doplňkovou ochranu pro existenci důvodů dle § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, s poukazem na jeho dřívější trestnou činnost. V roce 2024 žalobce podal svou druhou žádost, a to poté, co jej Policie ČR zajistila za účelem správního vyhoštění. Žalovaný opakovanou žádost shledal nepřípustnou dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, takže zastavil řízení dle jeho § 25 písm. i). Podle žalovaného žalobce zčásti uváděl shodné důvody jako v první žádosti a zčásti nové. Nově tvrdil, že byl několikrát operován kvůli perforaci střev a nyní má potíže s vyprazdňováním. Má obavu z aktuální situace v Arménii, povolání do armády a že se bojí o osud své hendikepované dcery, která je údajně od 13 let týrána svou matkou. Ohledně bezpečnostní situace v Arménii žalovaný uvedl, že konflikt o Náhorní Karabach byl de facto ukončen. Arménie je v současnosti označována za bezpečnou zemi původu. Povolání do vojenské služby je obecně legitimním požadavkem státu, ale v žalobcově případě je pouze hypotetické. Žalobcovo tvrzení o nutnosti pomoci dceři šlo považovat za formálně novou skutečnost, jelikož dcera dosáhla věku 13 let až po pravomocném rozhodnutí žalovaného o první žádosti. Přesto je žalovaný označil za účelové. Většinu dceřina života byl totiž žalobce ve výkonu trestu a nevěnoval se její výchově. Jen od doby podání první žádosti byl šestkrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Žalovaný neshledal u žalobce důvody hodné zvláštního zřetele. Dozvěděl-li se žalobce o možném týrání dcery, měl to ohlásit příslušným orgánům. [3] Žalobce proti druhému rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Dle krajského soudu prostá tvrzení, že žalobce několikrát podstoupil operaci kvůli perforaci střev, nepředstavovala nové skutečnosti, na nichž lze založit opakovanou žádost. Jeho zdravotní obtíže nebyly tak zásadního charakteru, aby se jimi musel žalovaný blíže zabývat, nebyly ani důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Krajský soud souhlasil s žalovaným, že žalobcův vztah k dceři a ČR má právě kvůli závažné trestné činnosti značné trhliny. Žalobcova tvrzení, že je v ČR dlouhodobě usazeným migrantem, nepovažoval pro posouzení opakované žádosti za relevantní. Není vyloučeno, aby žalobce využil některý z institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Nepřisvědčil ani námitce ohledně neumožnění vyjádřit se k podkladům rozhodnutí žalovaného, jelikož z obsahu správního spisu plyne, že tuto možnost měl. Žalovaný v tomto směru nijak nepochybil. [4] Krajský soud se ztotožnil rovněž s posouzením žalovaného ohledně aktuální situace v Arménii. Z dostupných informací nic nenasvědčuje tomu, že by se schylovalo k vojenskému napadení Arménie. Dokazování doplnil o zprávy z roku 2024 a 2025, dle nichž Arménie a Ázerbájdžán dokončily jednání o mírové smlouvě. Z těchto skutečností dovodil, že od první žalobcovy žádosti nedošlo v zemi původu k zásadní negativní změně odůvodňující přípustnost opakované žádosti. K žalobní námitce uplatněné po uplynutí lhůty, že se žalovaný nezabýval konkrétní oblastí S., ze které pochází žalobce, krajský soud uvedl, že tyto skutečnosti netvrdil v opakované žádosti. Z dostupných podkladů nijak neplynulo, že by docházelo k eskalacím napětí v této oblasti. [5] S ohledem na bezpečnostní situaci v Arménii považoval krajský soud v souladu s žalovaným žalobcovy obavy z povolání do armády za zcela hypotetické. Ani námitka zásahu do rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) není důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Dlouhodobý pobyt žalobce na území ČR a skutečnost, že má dítě, nepředstavuje vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Za nedůvodnou označil rovněž námitku, že se žalobce blíží věku zranitelné osoby dle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Z ničeho neplyne, že by měl být zranitelnou osobou. Krajský soud dodal, že navrhované dokazování (žalobcův výslech) neprovedl pro jeho nadbytečnost. Jeho provedením nemohl být zjištěn rozhodný skutkový stav. Totožně zdůvodnil neprovedení navrhované zdravotnické dokumentace, záznamů Policie ČR a výpisu z rejstříku trestů matky žalobcovy dcery, neboť šlo o irelevantní důkazy. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel současně požádal NSS o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. [7] Přesah vlastních zájmů stěžovatel shledává v tom, že na území ČR pobývá již 33 let. Má zde sociální, rodinné a ekonomické vazby. V zemi původu nemá příbuzné. Nemá se kam vrátit. V ČR má dvě děti, dospělého syna a dceru, která je odkázaná na invalidní vozík. Stěžovatel se nesnaží pouze o legalizaci svého pobytu, jeho zájmy jsou širší. Má obavu o svoji rodinu. Kasační stížností tak nesleduje pouze své zájmy. [8] Stěžovatel tvrdí, že v opakované žádosti o mezinárodní ochranu uvedl nové skutečnosti, které nemohl uplatnit v první žádosti. Po prvním správním řízení se dozvěděl, že matka jeho dcery je drogově závislá a „prodává“ dceru, aby si vydělala na nákup drog. Dcera je invalidní a duševně nemocná. Stěžovatel se s ní nevídá denně, avšak po tom, co se o těchto skutečnostech dozvěděl, dostal o ni strach. Jedná se o další důvod pro setrvání na území ČR. K odůvodnění krajského soudu, že se stěžovatel namísto péče o dceru věnoval trestné činnosti, uvedl, že své tresty již vykonal a nehodlá se ke své minulosti vracet. Krajský soud se s touto nově tvrzenou skutečností vypořádal zcela nedostatečně. Žalovaný se měl zabývat tím, zda nemůže nuceným přesunem stěžovatele dojít k porušení čl. 8 Úmluvy. Neučinil tak a stěžovatelova tvrzení označil za účelová. Napadený rozsudek trpí nezákonností, jelikož krajský soud nesprávně posoudil splnění podmínek pro zastavení řízení žalovaným. [9] Krajský soud nesprávně posoudil rovněž druhou podmínku pro zastavení řízení, a to, zda nedošlo v zemi původu k zásadním změnám. Stěžovatel by mohl v případě svého návratu obdržet povolávací rozkaz do armády. Žalovaný tuto obavu označil za zcela hypotetickou. Krajský soud ani žalovaný však nevycházeli z aktuálních informací o zemi původu. Zpráva z roku 2025 pouze obsahově kopíruje starší zprávu. Žalovaný uzavřel, že konflikt o Náhorní Karabach je ukončen a nehrozí eskalace dalšího konfliktu. Obstaral-li by si žalovaný zprávy ze zahraničních zdrojů, dospěl by patrně k opačnému závěru. Ostatně tato jeho povinnost plyne zejména z čl. 42 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice). Žalovaný však své závěry založil pouze na českých zdrojích, přestože například britské zdroje nedoporučují cestování do Arménie a uvádějí, že konflikt není zcela u konce. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací institutu bezpečné země původu dle vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“), neboť přezkum stavu v těchto zemích neprobíhá v pravidelných intervalech. [10] Žalovaný rozhodoval na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, jenž nemá oporu ve správním spise. Nedost