9 Afs 127/2025 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 127/2025- 32 - text  9 Afs 127/2025 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: Paradise Casino Admiral, a.s., se sídlem Komořany 146, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2025, č. j. 30 A 6/202566, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem projednávané věci je otázka, zda byl žalovaný nečinný, tedy zda měl v případě samovyměření daně z hazardních her povinnost vydávat rozhodnutí. [2] Dne 25. 10. 2024 podala žalobkyně, jakožto poplatnice daně z hazardních her podle zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDHH“), přiznání k této dani za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2024. Žalobkyně zahrnula do výpočtu daně v souladu s metodikou finančních orgánů hodnotu spropitného ve výši 2 973 184,08 Kč a tzv. žetonové diference ve výši 103 542,01 Kč, přestože, jak sdělila žalovanému v příloze daňového přiznání – v přípisu z téhož dne, měla pochybnosti o správnosti a zákonnosti zahrnutí těchto částek. Současně požádala žalovaného o vystavení a zaslání platebního výměru na daň z hazardních her za 3. čtvrtletí 2024, v němž by žalovaný na řádku 612 uvedl částku ve výši 381 066 704,52 Kč. [3] Žalovaný požadavku žalobkyně nevyhověl, platební výměr nevyhotovil, ani jej nezaslal žalobkyni. Ta proto podala dne 4. 12. 2024 podnět na ochranu před nečinností podle § 38 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalovaný poté sdělením ze dne 16. 12. 2024, č. j. 221143/24/430013823704691, žalobkyni informoval, že žádosti o vyhotovení a zaslání platebního výměru nemůže vyhovět, jelikož při samovyměření dochází ke stanovení daně ex lege na základě podaného daňového tvrzení, a proto správce daně platební výměr nevydává. Odvolací finanční ředitelství přípisem ze dne 2. 1. 2025, č. j. 31/25/510010611712788, žalobkyni vyrozumělo o odložení podnětu na ochranu před nečinností. Ztotožnilo se se správcem daně, že ten nemá pravomoc vydat tzv. konkludentní platební výměr, neboť to ZDHH neumožňuje. Žalovaný proto nebyl podle Odvolacího finančního ředitelství nečinný. [4] Žalobkyně se před krajským soudem domáhala ochrany před nečinností, kterou spatřovala právě v nevydání platebního výměru na daň z hazardních her za 3. čtvrtletí roku 2024. [5] Krajský soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Ve shodě se žalovaným shledal jako chybnou premisu žalobkyně, že žalovaný je povinen oznámit poplatníkovi daně na jeho žádost výši stanovené daně platebním výměrem, proti němuž se lze bránit správní žalobou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“), tedy že se při samovyměření daně podle ZDHH vydává rozhodnutí. [6] Podle krajského soudu z textu ZDHH i záměru zákonodárce vyplývá, že daň není u samovyměření stanovena žalovaným, nýbrž ex lege ve výši přiznané poplatníkem (případně v nulové výši, pokud nedošlo ve lhůtě k podání daňového přiznání). Úprava ZDHH je podle něj speciální vůči daňovému řádu. Krajský soud se tak ztotožnil se žalovaným, že v daném případě neměl povinnost vydat rozhodnutí. [7] Podle krajského soudu je nelogické, aby se poplatník mohl bránit proti výsledku vyměření daně, jejíž výši určil sám. Žalobkyně mohla, pokud nesouhlasila s výší daně, buďto již v daňovém přiznání uvést dle ní správnou výši daně, nebo využít dodatečného daňového přiznání a formou samodoměření deklarovat dle svého názoru správnou daň. Zákonodárce upravil postup při pochybnostech o správnosti vyměřené daně odlišně, a to tak, že v § 12 ZDHH stanovil, že k doměření daně z moci úřední může dojít také, pokud žalovaný zjistí na základě postupu k odstranění pochybností, že poslední známá daň není ve správné výši. [8] Krajský soud závěrem konstatoval, že žalovaný nebyl v projednávané věci nečinný podle § 79 s. ř. s., jelikož mu ZDHH neukládá povinnost vydat platební výměr v případě samovyměření dle posledně uvedeného zákona. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatelka poukazuje na rozdíl mezi fikcí vyměření daně a faktickým vyměřením, ke kterému dochází předepsáním daně do evidence daní. Teprve předepsáním daně dochází k završení procesu samovyměření. Samovyměření daně z hazardních her je nutné posuzovat obdobně jako vyměření daně podle § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2010, podle kterého stanovil správce daně daň fiktivním platebním výměrem, tedy obdobně jako v případě samovyměření. Stěžovatelka proto dovozuje, že jelikož by měla dle posledně uvedeného zákona nárok na vystavení a zaslání fiktivního platebního výměru, pokud by o něj požádala, musí mít i v případě samovyměření podle ZDHH nárok na vystavení platebního výměru a jeho zaslání, jestliže o něj požádala. Není možné činit rozdíly mezi fikcí vyměření a samovyměřením. [11] Stěžovatelka dále tvrdí, že zápis do evidence daní prokazuje povinnost žalovaného vydat konkludentní platební výměr, neboť pokud by žalovaný neprovedl zápis do evidence daní podle § 11 odst. 5 ZDHH, nebude daň stanovena pravomocně, jak plyne z odst. [27] a [30] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2024, č. j. 9 Afs 69/202426, č. 4641/2024 Sb. NSS. [12] Kromě toho není podle stěžovatelky řešení navrhované krajským soudem rozumné, neboť ji v případě neúspěchu vystavuje riziku penále, jelikož se nepoužije zvýhodněný postup podle § 251 odst. 4 daňového řádu, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2024, č. j. 9 Afs 95/202444. Požaduje proto vystavení a zaslání platebního výměru, který by mohla napadnout správní žalobou a podrobit jej tak soudnímu přezkumu. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2025, č. j. 2 Afs 81/202466, a ze dne 12. 9. 2024, č. j. 1 Afs 100/202431. [13] Žalovaný ve vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Souhlasí s názorem krajského soudu, že se při samovyměření nevydává platební výměr, daň je stanovena ex lege, a proto nemohl být nečinný. Dále poukázal na opakování žalobních námitek, především tvrzení, že samovyměření je třeba posuzovat obdobně jako fikci vyměření daně. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatelku jedná jí pověřená zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] Podle § 11 odst. 1 ZDHH [d]aň tvrzená poplatníkem v daňovém přiznání se považuje za vyměřenou dnem uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání, a to ve výši v něm tvrzené. [17] Již z použitého sousloví „se považuje za vyměřenou“ je patrné, že ve skutečnosti správce daně žádné vyměření neprovádí, zákonodárce pouze zavedl fikci, že k vyměření došlo. Odstavec 5 určuje speciální úpravu evidence daní oproti daňovému řádu, neboť stanoví, že daň vyměřenou podle odstavce 1 nebo doměřený rozdíl podle odstavce 3 správce daně předepíše do evidence daní. [18] Podle § 12 téhož zákona platí, že [k] doměření daně z moci úřední může dojít také, pokud správce daně zjistí na základě postupu k odstranění pochybností, že poslední známá daň není ve správné výši. [19] Stěžovatelka akcentuje úpravu obsaženou v § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zrušeného ke dni 1. 1. 2011 (dále jen „zákon o správě daní“). Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje se žalovaným, že zmíněnou úpravu nelze vztáhnout k projednávanému případu, neboť zákonodárcem zvolené řešení pro hazardní hry je zásadně odlišné. [20] Posledně uvedené ustanovení neobsahovalo postup obdobný řešené úpravě, neboť stanovilo, že neodchylujeli se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do