9 Afs 153/2025 – Nejvyšší správní soud

9 Afs 153/2025- 29 - text  9 Afs 153/2025 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: M. Š., zast. Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4, proti žalovaným: 1) Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, a 2) Finanční úřad pro hl. město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaných, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 5 A 73/202546, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 5 A 73/202546, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce se žalobou podanou u městského soudu dne 17. 7. 2025 domáhal ochrany před nečinností spočívající v nevydání rozhodnutí o odvolání týkajícího se žádosti žalobce o vrácení daně z převodu nemovitostí. Městský soud žalobu odmítl pro opožděnost. Konstatoval, že jelikož zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nestanoví lhůtu k vydání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení a zároveň je podle § 262 téhož zákona vyloučeno subsidiární použití zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je třeba počátek lhůty k podání nečinnostní žaloby odvíjet ode dne, kdy byl učiněn poslední úkon. Takovým posledním úkonem bylo odvolání ze dne 22. 2. 2016, ačkoliv účinnost tohoto podání je mezi účastníky řízení sporná. Lhůta k podání žaloby proto uplynula dne 22. 2. 2017. Žaloba podaná dne 17. 7. 2025 je tedy opožděná. Na uvedeném nemůže nic změnit ani komunikace žalobce s finančním úřadem na jaře 2025, městský soud za poslední úkon považoval odvolání ze dne 22. 2. 2016. Závěrem městský soud konstatoval, že nepřehlédl návrh žalobce na změnu žalovaného 1) z Generálního finančního ředitelství na Odvolací finanční ředitelství, avšak věcně se jím nezabýval, neboť by ani případné připuštění změny žalovaného 1) nezvrátilo závěr o opožděnosti žaloby. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaných [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označené usnesení městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požaduje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [3] Stěžovatel namítá, že městský soud nezákonně žalobu odmítl, jelikož pominul, že dne 30. 5. 2025 znovu zaslal finančnímu úřadu odvolání ze dne 22. 2. 2016. Závěr městského soudu o tom, že posledním úkonem bylo odvolání ze dne 22. 2. 2016, proto neobstojí. Městský soud se nezabýval ani argumentací stěžovatele, že odvolání z roku 2016 bylo orgánům finanční správy doručeno na elektronickou adresu podatelny prostřednictvím datové zprávy (emailu, pozn. NSS) opatřené uznávaným elektronickým podpisem, tedy řádně. Městský soud měl posoudit, zda bylo odvolání z roku 2016 účinné a zda byli žalovaní nečinní. Závěr městského soudu je nepřezkoumatelný v otázce, které podání bylo posledním úkonem v řízení. [4] Stěžovatel též namítá, že městský soud vyložil § 80 s. ř. s. příliš formalisticky, když konstatoval, že právo na soudní ochranu stěžovatel „ztratil“ v roce 2017. To je v rozporu se skutečností, jelikož nečinnost žalovaných trvala i v roce 2025. Městský soud chybně určil počátek běhu lhůty pro podání žaloby, stěžovatel totiž dne 3. 7. 2025 podal podnět na ochranu proti nečinnosti podle § 38 daňového řádu. Správce daně jej postoupil nadřízenému orgánu, který vydal dne 9. 9. 2025 vyrozumění. Rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty tak není únor 2016, nýbrž až rok 2025, a žaloba tedy byla včasná. Svým postupem městský soud porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli fakticky odepřel soudní ochranu. [5] Generální finanční ředitelství ve vyjádření navrhlo kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Zdůraznilo, že není pasivně legitimováno s odkazem na zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě). Dle § 1 uvedeného zákona bylo s účinností ode dne 1. 1. 2013 zřízeno Odvolací finanční ředitelství, které vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům, a v době podání odvolání tak bylo věcně příslušné k jeho projednání a rozhodnutí o něm. [6] Finanční úřad ve vyjádření taktéž navrhl kasační stížnost zamítnout. Stručně uvedl, že napadené usnesení netrpí žádnou z namítaných vad. Stěžovatel podal žalobu po uplynutí zákonné jednoroční lhůty, a městský soud ji proto správně odmítl jako opožděnou. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost je důvodná. [9] Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud připomíná, že jeli napadeno usnesení městského soudu o odmítnutí návrhu, lze uplatnit jen důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Ostatní důvody podřaditelné pod § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. totiž důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. konzumuje (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS, obdobně novější ze dne 19. 1. 2023, č. j. 7 As 279/202236, odst. [12] a tam citovanou judikaturu, nebo ze dne 15. 2. 2024, č. j. 9 As 19/202433, odst. [18]). Obsahově však kasační stížnost brojí proti odmítnutí žaloby jako opožděné, Nejvyšší správní soud ji proto věcně projednal. [10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval závěrem o opožděnosti žaloby, jelikož otázka správného označení žalovaného, a tedy i pasivní věcné legitimace, je rozhodná až pro meritorní posouzení žaloby (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 3 Ans 11/2008-48, ze dne 26. 7. 2016, č. j. 5 As 86/2015-42, nebo nověji ze dne 25. 4. 2022, č. j. 8 As 348/2021-63, odst. [14]). Kasační soud se nicméně i k označení žalovaného vyjádří níže. [11] Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. [ž]alobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a neníli taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. [12] Zákon tedy stanoví dva způsoby pro určení počátku běhu lhůty pro podání nečinnostní žaloby. Prvním z nich je uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení dané zvláštním zákonem. Takto stanovená lhůta se uplatní přednostně, a to právě v případech, kdy zákon stanoví konkrétní lhůtu pro vydání požadovaného aktu. Druhou možností je odvíjení lhůty od posledního úkonu učiněného žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem vůči žalobci; uplatní se subsidiárně k první možnosti. [13] Městský soud v napadeném usnesení správně konstatoval, že daňový řád nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ve věci zamítnutí žádosti o obnovu řízení (bod 7. usnesení městského soudu). Zároveň je podle § 262 téhož zákona vyloučeno použití správního řádu. Za této situace je nutné posuzovat počátek lhůty pro podání nečinnostní žaloby podle druhé, výše uvedené, možnosti, a sice ode dne, kdy byl učiněn poslední úkon. [14] Judikatura Nejvyššího správního soudu již dříve dovodila, že ne každý úkon je možno považovat za „poslední úkon v řízení“ ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s. Tyto úkony dělí na úkony procesní a mimoprocesní, přičemž vliv na běh lhůty mají pouze úkony procesní, s nimiž zákon počítá, a které „posouvají procesní příběh dál“. Poslední procesní úkon v řízení je okamžik oddělující ukončení činnosti správního orgánu a jeho nečinnost. Byť tedy může být následně správním orgánem či účastníkem v řízení vyvíjena činnost, nesměřujeli k vydání rozhodnutí, jedná se o mimoprocesní úkon, který nemá vliv na běh žalobní lhůty (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 6. 2006, č. j. 8 Ans 3/2005107, nebo ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Ans 5/201347, č. 2922/2013 Sb. NSS, a ze dne 2. 7. 2015, č. j. 2 Afs 79/201536). [15] Pro účely posouzení, zda skutečně byla žaloba opožděná a zda ji městský soud správně odmítl, vychází Nejvy