1 Afs 291/2017 — Nejvyšší správní soud

50 Af 7/2018- 52 - text  15 50 Af 7/2018 č. j. 50 Af 7/2018 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové ve věci žalobce: Plzeňský kraj sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň zastoupen advokátem JUDr. Robertem Vargou sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2018, č.j. MF-21250/2016/1203-11, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Na základě Smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad ze dne 21. 3. 2011 následně upřesněné dodatky č. 1 až 3 ze dne 27. 6. 2011, 25. 10. 2011 a 1. 10. 2012 (dále též jen „smlouva o poskytnutí dotace“) a uzavřené mezi žalobcem coby příjemcem a Regionální radou regionu soudružnosti Jihozápad coby poskytovatelem byla žalobci poskytnuta dotace na projekt Dostavba klatovské nemocnice (projekt reg. č. CZ.1.14/2.6.00/05.01740) ve výši 449 839 926,32 Kč na úhradu 88,9 % způsobilých výdajů. 2. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen „správce daně“) uložil žalobci platebním výměrem č. 21/2014 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. RRRSJ 24674/2014, podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů“), odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 391 349 958 Kč. Správce daně na základě auditu provedeného u žalobce auditním orgánem Ministerstva financí dospěl k závěru, že žalobce nevyloučil z otevřeného nadlimitního zadávacího řízení na stavební práce uchazeče, jehož nabídka nebyla zpracována podle požadavků zadavatele (dále též jako „zjištění č. 1“), a žalobce dále v důsledku snížení hmotného předmětu zakázky použil nesprávný druh zadávacího řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), pro zadání víceprací (dále též jako „zjištění č. 2“). 3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 3. 2016, č. j. MF-73991/2014/1203 změnil podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), uvedený platební výměr tak, že snížil odvod za porušení rozpočtové kázně na částku 97 837 490 Kč. 4. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 30. 5. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), jejímž prostřednictvím navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně. 5. Krajský soud žalobnímu návrhu vyhověl a rozhodnutím ze dne 26. 10. 2017 č.j. 51 Af 8/2016 – 48 zrušil rozhodnutí žalovaného vydané pod č. j. MF-73991/2014/1203. Soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, když z něj není patrné, jaké znění relevantní právní úpravy považoval žalovaný za rozhodné a jaké ve věci skutečně použil. Napadené rozhodnutí v důsledku tohoto pochybení proto postrádá náležité zdůvodnění v otázkách právní kvalifikace vytýkaného pochybení žalobce a postupu při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Otázku aplikovatelného znění právní úpravy shledal soud podstatnou i v případě stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, když dle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb., odpovídá odvod za porušení rozpočtové kázně částce neoprávněně použitých či zadržených prostředků. Soud v této souvislosti dospěl k závěru, že žalovaný ani správce daně se v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nezabývali tím, zda a v jaké výši byla alespoň část poskytnutých finančních prostředků žalobcem použita oprávněně. K tomuto soud zmínil žalobcem odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že správce daně je při stanovení odvodu povinen zabývat se oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky. 6. Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2018 vydaným pod č.j. MF-21250/2016/1203-11 žalovaný o odvolání žalobce směřujícímu proti platebnímu výměru správce daně ze dne 25. 8. 2014 č.j. RRRSJ 24674/2014 (č. 21/2014) opětovně rozhodl, a to tak, že platební výměr změnil, když částku 391 349 958 Kč, uloženou za porušení rozpočtové kázně, snížil na částku 97 837 490 Kč. 7. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že žalovaný částečně převzal svou původní argumentaci, a to v části námitek, jež krajský soud shledal v předchozím rozhodnutí jako nedůvodné. Stran aplikovatelné právní úpravy žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 16 upřesnil, že v dané věci byl použit zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb., účinnému ke dni 14. 12. 2011, kdy byly poskytnuté finanční prostředky připsány na účet žalobce a kdy tedy došlo k porušení rozpočtové kázně. Z § 22 odst. 5 uvedeného zákona vyplývá, že odvod za porušení rozpočtové kázně odpovídá částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Žalovaný s ohledem na charakter pochybení žalobce, k němuž došlo porušením podmínek postupu dle stanovených pravidel pro zadávání veřejných zakázek, dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje žádný statistický vzorek, dle kterého by bylo možné odhadnout míru pravděpodobného finančního dopadu pro určitá typová pochybení. Žalovaný kvalifikoval pochybení žalobce jako pochybení při výběru dodavatele stavebních prací, v důsledku kterého byla porušena zásada transparentnosti zakotvená v § 6 zákona o veřejných zakázkách. Správce daně na základě takto konstatovaného pochybení žalobce uložil tomuto odvod v celé výši poskytnuté dotace, když shledal, že na všechny výdaje vynaložené v souvislosti se zakázkou je s ohledem na charakter porušení uvedeného zákona nutno hledět jako na nezpůsobilé výdaje. Žalovaný oproti tomu dospěl k závěru, že výši odvodu je nutno dle kapitoly 1., bodu 1.1, odd. 2 smlouvy o poskytnutí dotace stanovit analogicky jako v případě nesrovnalostí v případě finančních oprav, a tedy se sazbou 25 %, která může být v odůvodněných případech snížena na 5% či 10% dle závažnosti případu. Na základě popsaného postupu žalovaný snížil správcem daně uložený odvod na částku 97 837 490 Kč, přičemž pro jeho další snížení vzhledem k závažnosti pochybení žalobce neshledal důvod. 8. Proti zmíněnému rozhodnutí podal žalobce včasnou správní žalobu, doručenou krajskému soudu dne 21. 3. 2018. Naříkané rozhodnutí dle žalobce nerespektuje právní názor soudu vyjádřený v předchozím rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno. S odkazem na konkrétní pasáže zrušujícího rozhodnutí soudu žalobce dovozuje, že žalovaný byl povinen rozlišit oprávněné a neoprávněné náklady vynaložené na dotčenou zakázku. Pokud žalovaný nerozdělil žalobcem vynaložené náklady na oprávněné a neoprávněné a uvedl, že žádné náklady nelze považovat za oprávněné, nerespektoval závazný právní názor soudu, dle kterého v dané věci bylo možné specifikovat oprávněné a neoprávněné náklady. 9. V žalobě se dále namítá, že žalovaný nijak neprokázal, že by postup žalobce, jímž zatížil výběrové řízení vadou netransparentnosti, měl reálný dopad na výsledek řízení. Žalovaný pouze na základě spekulací dovodil, že postupem žalobce mohl být některý uchazeč zvýhodněn. Takový postup žalovaného označil žalobce za předsudečný a vnitřně rozporný, neboť z něj nelze určit závažnost jednání žalobce a tím stanovit procentuální výši paušálního odvodu. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalobce dále polemizuje s tím, zda vůbec takové pochybení mělo za následek porušení zákona. Postup žalovaného, který se uvedenými skutečnostmi nijak nezabýval a pouze rozšířil své původní odůvodnění, považuje žalobce s odkazem na § 5 odst. 3 daňového řádu za neudržitelný. Pokud by žalovaný podrobil zadávací řízení podrobnějšímu přezkumu, musel by dospět k závěru, že nejméně část nákladů byla oprávněná. Žalovaný k tomuto přezkumu nepřistoupil a pouze paušálně žalobce obvinil z porušení právních předpisů, což pro něj představuje horší dopad, než v případě, kdy by se žalovaný danou věcí řádně zabýval. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu však takovou paušalizaci odmítá, když podstatné je vyčíslit dopady pochybení a rozlišit oprávněné a neoprávněné náklady. 10. Při stanovení oprávněných a neoprávněných nákladů se žalovaný měl zabývat stěžejním principem posuzování celé věci, a to naplněním účelu dotace, který i Nejvyšší správní soud dlouhodobě označuje za zásadní kritérium pro stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Takové hodnocení naříkané rozhodnutí neobsahuje, přestože účel dotace byl v projednávané věci naplněn. Již s ohledem na skutečnost, že účel dotace byl naplněn, nemohl žalovaný označit veškeré pro