7 Azs 227/2016 — Nejvyšší správní soud

51 A 54/2016- 99 - text Pokračování - 11 - 51A 54/2016 51A 54/2016 - 99 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) L. T. T. H., f) L. L. T., g) D. V. D., ch) N. X. T., j) V. V. C., k) N. V. H., l) P. D. H., m) H. V. T., n) N. T. N. L., všichni zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, t a k t o : I. Žalovanému se u k l á d á p o v i n n o s t vydat rozhodnutí o žádostech žalobců a), f), g), ch), j), k), l), m) a n) o vydání zaměstnaneckých karet, podaných dne 25. 4. 2016 datovou zprávou Velvyslanectví České republiky v Hanoji prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí České republiky, a to do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům a), f), g), ch), j), k), l), m) a n) na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 110 111 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Marka Sedláka. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům ch), l) a n) na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 24 365 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Marka Sedláka. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobou podanou dne 25. 11. 2016 domáhají ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřují v tom, že žalovaný dosud nerozhodl o jejich žádostech o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v tehdy platném (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které podali dne 25. 4. 2016 prostřednictvím datové zprávy a tato elektronická podání následně podle svého názoru osobně doplnili dne 26. 4. 2016 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“). Žalobci ke genezi věci uvedli, že jim ani jejich zaměstnavateli společnosti Faurecia Components Písek, s. r. o. se nepodařilo přihlásit se v aplikaci Visapoint a řádně si tak zaregistrovat termín pro osobní podání jejich žádostí o zaměstnanecké karty. Z toho důvodu se žalobci v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48 (veškerá citovaná judikatura správních soudů je dostupná z www.nssoud.cz), rozhodli svoje žádosti o zaměstnanecké karty podat osobně u zastupitelského úřadu, přičemž postupovali podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35, a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 642/2013 (dostupného z http://nalus.usoud.cz). Žalobci své žádosti podali nejprve elektronicky prostřednictvím datové zprávy a následně ve smyslu § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tato podání podle svého názoru osobně doplnili, čímž splnili podmínku podání žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, v tehdy platném znění. Žalobci se dostavili na zastupitelský úřad k osobnímu podání (doplnění) svých žádostí o zaměstnaneckou kartu v souladu s § 37 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, v tehdy platném znění, nicméně postupem zastupitelského úřadu jim bylo znemožněno předat jejich žádosti do dispozice zastupitelského úřadu, neboť zaměstnanci tohoto úřadu odmítli převzít jakékoliv jejich podání, a to včetně stížností, v jejichž příloze žalobci chtěli své žádosti podat. Tímto odmítnutím přijetí osobního podání žádostí se podle názoru žalobců jejich žádosti dostaly do dispozice zastupitelského úřadu a řízení o nich bylo zahájeno dne 25. 4. 2016, tj. dnem, ve kterém žalobci podali žádosti o zaměstnanecké karty elektronicky, neboť se v pětidenní zákonné lhůtě podle § 37 odst. 4 správního řádu dostavili k osobnímu podání žádostí, které však zastupitelský úřad nepřijal. Tento svůj názor žalobci opírají o § 37 odst. 1 a 6 a § 44 odst. 1 správního řádu s odkazem na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, podle něhož je podstatné, že žádost o povolení trvalého či dlouhodobého pobytu „byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu.“ Na podporu svých tvrzení žalobci navrhli provést dokazování výslechem velvyslance České republiky ve Vietnamu Mgr. M. K. a dále obrazovými a zvukovými záznamy pořízenými při pokusu o osobní podání žádostí žalobců dne 26. 4. 2016 na zastupitelském úřadě. K podané žalobě přiložili žalobci řadu listin, kterými rovněž navrhli provést dokazování. Žalobci předložili vyplněné tiskopisy žádostí o zaměstnanecké karty spolu s doručenkami o jejich zaslání do datové schránky Ministerstva zahraničních věcí k rukám zastupitelského úřadu spolu s průvodními dopisy a dále žádost o vstřícnost adresovanou dne 28. 4. 2016 Ministerstvu zahraničních věcí a odpověď Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 5. 2016. Žalobci se svými žalobními petity domáhali toho, aby krajský soud uložil žalovanému, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí ve věci správních řízení vedených o žádostech žalobců o vydání zaměstnanecké karty, přičemž tato řízení byla zahájena elektronickým podáním žádostí dne 25. 4. 2016 a jejich potvrzením ve formě jejich osobního podání na zastupitelském úřadě dne 26. 4. 2016. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul skutkový stav a uvedl, že s žalobci nebylo a není vedeno žádné správní řízení, které by se týkalo jakékoli jejich žádosti o povolení jejich pobytu na území České republiky. Žalovaný dále odkázal na přípis zastupitelského úřadu ze dne 24. 10. 2016, ve kterém tento úřad konstatuje, že žalobci na zastupitelském úřadě žádosti o zaměstnanecké karty nepodali. Žalovaný je přesvědčen, že žádosti žalobců se nedostali řádným způsobem do dispozice zastupitelského úřadu. Z toho důvodu nemá žalovaný podmínku osobního podání žádostí za splněnou, řízení o žádostech žalobců nebyla zahájena, a proto žalovaný nemohl být nečinný. Z toho důvodu shledává žalovaný podanou žalobu za bezpředmětnou. V replice k vyjádření žalovaného žalobci podotkli, že pokyn velvyslance nepřijímat žádná osobní podání směřoval výlučně proti nim a nikoliv proti všem podatelům obecně. Tímto pokynem podle žalobců nastala situace, kdy zastupitelský úřad jejich žádostmi disponoval. Dne 9. 12. 2016 obdržel krajský soud zpětvzetí žaloby žalobců b) P. P. H., c) N. M. T., d) P. V. T., e) P. D., h) T. T. P. T., a i) N. M. H. Usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 51 A 54/2016 – 45, vzal krajský soud zpětvzetí žaloby uvedených žalobců na vědomí a rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 51 A 54/2016 – 58, krajský soud podanou žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobci nesplnili podmínku osobního podání žádostí, správní řízení nebylo zahájeno a žalovaný tak nemohl být nečinný. Proti tomuto rozsudku se žalobci ch), l) a n) úspěšně bránili kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 47/2017 – 27 (dále také jako „zrušující rozsudek“), uvedený rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud poukázal na závěry rozšířeného senátu vyslovené v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36, publ. ve Sbírce NSS pod č. 3603/2017, a uvedl, že „je třeba připustit, že v případě, kdy by konkrétní podmínky stěžovatelům neumožňovaly osobní podání lidsky důstojným způsobem, a to v přiměřeném čase, bylo by nutné dovodit, že podáními, která učinili dne 25. 4. 2016 prostřednictvím datové schránky, došlo k zahájení správních řízeních ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu, přičemž žalovaný byl povinen rozhodnout ve lhůtě podle § 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, a pokud tak neučinil, byl nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s. Žalobní námitky stěžovatelů ohledně nemožnosti sjednat si termín k osobnímu podání žádostí proto mohly mít vliv na posouzení žaloby.“ V rámci závazného právního názoru Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby posoudil, zda konkrétní podmínky v dané věci stěžovatelům reálně umožňovaly osobní podání žádostí a aby za tímto účelem případně provedl relevantní důkazy. V tomto směru měl krajský soud vycházet z úvah vyslovených v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, publ. pod č. 3601/2017 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud závazným právním názorem. Jestliže krajský soud dospěje k závěru, že stěžovatelé své žádosti o vydání zaměstnaneckých karet nemohli osobně podat lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase, bude soud vychá