8 As 63/2019 — Nejvyšší správní soud

61 A 2/2023- 83 - text  11 61 A 2/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci navrhovatele: J. N., narozený dne X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Vojtěchem Dolinou se sídlem Lešetín IV 777/0, 760 01 Zlín proti odpůrkyni: Obec Kájov se sídlem Kájovská 100, 382 21 Kájov zastoupena advokátem Mgr. Janem Aulickým se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu obce Kájov schváleného usnesením zastupitelstva obce Kájov ze dne 8. 10. 2002, čj. OZ 4/2002, v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNIHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“ takto: I. Návrh se zamítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 067 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Český Krumlov rozhodnutím ze dne ze dne 18. 2. 2020, čj. MUCK 09639/2020/OŽPZ/In, zamítl žádost navrhovatele (a dvou dalších osob) o vydání společného povolení na stavbu vrtané studny na pozemku parc. č. 1769 v k. ú. Novosedly u Kájova a zamítl žádost o vydání povolení k nakládání s podzemními vodami (jejich odběru). 2. Krajský úřad Jihočeského kraje napadeným rozhodnutím rozhodl o odvolání navrhovatele (a dvou dalších osob) podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že rozhodnutí vodoprávního úřadu částečně změnil co do formulace výroku a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. 3. Žalobou ze dne 8. 7. 2020 se navrhovatel spolu s dalšími účastníky domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje. Jejich žalobu zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, čj. 63 A 12/2020-59. 4. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, čj. 3 As 79/2021-49, zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 3. 2021, čj. 63 A 12/2020-59 [ve vztahu k žalobci a) – nyní navrhovateli, který jediný podal kasační stížnost], a věc vrátil k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší správní soud (ex offo) shledal, že zdejší soud při svém rozhodování pochybil tím, že nevyzval navrhovatele podle § 37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby spočívajících v nejasnosti, zda zamýšlí podat žalobu proti rozhodnutí žalovaného společně s návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. 6. Krajský soud proto usnesením ze dne 8. 11. 2022, čj. 63 A 12/2020-85, navrhovatele vyzval k upřesnění žaloby, resp. návrhu. K této výzvě navrhovatel podáním ze dne 12. 12. 2022 výslovně potvrdil, že podává taktéž návrh na zrušení opatření obecné povahy, a to konkrétně územního plánu obce Kájov v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNIHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“. 7. Krajský soud následně usnesením ze dne 23. 12. 2022, čj. 63 A 12/2020-104, vyloučil návrh na zrušení části opatření obecné povahy k samostatnému projednání. II. Shrnutí návrhu a jejího doplnění 8. Již v rámci původní žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje navrhovatel namítal, že dle jeho názoru je nyní napadená regulace obsažená v územním plánu odpůrkyně v kontextu § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nepřiměřená. Umisťování staveb vodního hospodářství je územním plánem možné vyloučit pouze v případě, odůvodňuje-li to veřejný zájem. Takové zdůvodnění územní plán odpůrkyně neobsahuje. Navrhovatel má za to, že umístění studny v rozporu s veřejným zájmem (ve formě zachování volné a nezastavěné krajiny) není. K tomu navrhovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, čj. 8 As 46/2018-45. Nadto § 18 odst. 5 stavebního zákona požaduje výslovné vyloučení uvedených staveb, což územní plán odpůrkyně nečiní. 9. V doplnění návrhu ze dne 22. 11. 2022 navrhovatel připomněl algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, jak jej ve své judikatuře vymezil Nejvyšší správní soud. Dle navrhovatele pak územní plán odpůrkyně neobstojí z hlediska čtvrtého a pátého kroku tohoto algoritmu, tj. z pohledu souladu s hmotným právem a požadavku přiměřenosti. K podpoře své argumentace navrhovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, čj. 6 Ao 3/2009-76, č. 2201/2011 Sb. NSS a usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS. 10. Dle navrhovatele je napadená část opatření obecné povahy v rozporu s § 18 odst. 5 stavebního zákona. Záměry uvedené v citovaném ustanovení, včetně stavby studny, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. Pokud by citovanou část považoval krajský soud za ono „výslovné vyloučení“ všech záměrů dle § 18 odst. 5 stavebního zákona (s výjimkou těch, které jsou uvedeny v rámci přípustného využití či podmíněně přípustného využití), neodpovídá takové vyloučení požadavku na zdůvodnění veřejného zájmu na takovém vyloučení. Veřejný zájem na takovém vyloučení dle navrhovatele nevyplývá z územního plánu odpůrkyně ani implicitně. Bezpochyby nemohlo být úmyslem pořizovatele územního plánu vyloučit z předmětných ploch realizaci tak významných staveb jako jsou vodovody či právě studny, bez nichž takřka nelze obhospodařovat nemovitosti. 11. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, čj. 4 As 234/2017-38, č. 3710/2018 Sb. NSS, je umísťování záměrů uvedených v § 18 odst. 5 stavebního zákona bez toho, aby byly posouzeny a prověřeny v procesu pořizování a vydávání územně plánovací dokumentace, určitou výjimkou z jinak přísných předpisů chránících nezastavěné území před zastavěním. Dle navrhovatele právě pro povahu uvedených záměrů majících mnohdy zcela nezbytnou funkci, jako např. právě v případě studny či vodovodu, je nelze paušálně vylučovat. 12. Napadená regulace je zároveň také zcela nepřiměřená, jelikož až na výjimky vylučuje takřka všechny záměry dle § 18 odst. 5 stavebního zákona vč. těch zcela strategických a nezbytných, plnících nezastupitelnou funkci. 13. Navrhovatel konstatoval, že dům č. p. 30, jemuž by měla zamýšlená stavba studny sloužit, se v místě nachází již desítky let, přičemž aktuální zdroj vody je nekvalitní a může kdykoli vyschnout. Dům č. p. 30 představuje velkou historickou budovu, která svým charakterem odpovídá historickým objektům, které v minulosti sloužily nejen k bydlení, ale plnily i určitou hospodářkou roli (patrně bývalý mlýn). Jedná se o kus historického a krajinného rázu tamní lokality, o jehož zachování je třeba pečovat. Stavba studny je pak zařízením bezprostředně souvisejícím s využitím území a umožní bezodkladné navrácení hospodářskému využití (tj. napájení zvířat a zálivku na pozemku). Takováto stavba taktéž nezpůsobuje změnu charakteru území a krajinného rázu. Zabezpečovat vodu jinou cestou je velmi neekonomické a současně i neekologické. 14. Navrhovatel závěrem navrhl, aby krajský soud zrušil napadené opatření obecné povahy v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNIHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“, a to ke dni 12. 5. 2020. III. Shrnutí vyjádření odpůrkyně 15. Odpůrkyně ve svém vyjádření uvedla, že primární záměr navrhovatele spočívající v možnosti umístění studny shledává pochopitelným, nicméně územní plán považuje za platný a zákonný. Napadená regulace je součástí územního plánu odpůrkyně od přijetí územního plánu (vyhláška č. 1/2002, o závazných částech územního plánu obce Kájov), a to v souladu s tehdy platným zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební zákon z roku 1976“. Následné změny územního plánu se této regulace nedotkly. 16. Územní plán splňuje veškerá kritéria, tedy byl vydán a schválen příslušným orgánem, nebyly překročeny meze vymezené působnosti, byl vydán zákonem stanoveným způsobem, není v rozporu se zákonem a je vydán v souladu s principem proporcionality. 17. Navrhovatel nevznesl při projednávání návrhu územního plánu námitky, jež by rozporovaly nyní namítané skutečnosti. Nelze je tedy v nynějším řízení před soudem přezkoumávat. 18. Napadený územní plán není v rozporu s hmotným právem, je přiměřený a není důvod jej rušit. Uvedená část územního plánu fakticky reguluje poměrně rozsáhlou lokalitu, tedy nikoliv jen konkrétní lokalitu s konkrétními záměry určitého subjektu, které