ÚOHS R0002/2020/HS – Možné porušení § 11 odst. 1 ZOHS a čl. 102 SFEU

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) rozhodnutím č. j. ÚOHS-S0249/2018/DP-35137/2019/830/DKl ze dne 18. 12. 2019 (dále též „napadené rozhodnutí“) shledal, že se účastník řízení OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem Čs. armády 786/20, Bubeneč, 160 00 Praha, IČO 63839997 (dále též „OSA“ nebo „účastník řízení“) dopustil správního deliktu spočívajícího v porušení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (dále též „ZOHS“)[1], a čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „SFEU“). Porušení uvedených předpisů se podle napadeného rozhodnutí účastník řízení dopustil tím, že za poskytování licencí poskytovatelům ubytovacích služeb na území České republiky (dále též „poskytovatelé ubytovacích služeb“ nebo „provozovatelé ubytovacích zařízení“) k zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání a k zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje ubytovaným v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami (dále též „zpřístupňování díla ubytovaným“) v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním uplatňoval bez objektivně ospravedlnitelných důvodů v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 sazby odměn stanovené ve svém sazebníku autorských odměn za provozování děl hudebních, literárních, dramatických, hudebně dramatických, choreografických, pantomimických, audiovizuálních, děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (dále též „sazebník autorských odměn“), aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor (obsazenost ubytovacích zařízení), a tedy požadoval od poskytovatelů ubytovacích služeb platby autorských odměn i z neobsazených pokojů, v nichž nedošlo k užití díla prostřednictvím jeho zpřístupnění, čímž zneužil své dominantní postavení vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům hudebním prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v České republice (dále též „trh poskytování licence k dílům hudebním“) a na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým a audiovizuálním prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v České republice (dále též „trh poskytování licence k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým a audiovizuálním“) a v období od 12. 11. 2008 do 6. 11. 2014 na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl prostřednictvím přístrojů umožňujících televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v České republice (dále též „trh poskytování licence k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl“) k újmě poskytovatelů ubytovacích služeb a současně potenciálně ovlivnil obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv.

Popsaným jednáním tak došlo dle napadeného rozhodnutí k porušení zákazu stanoveného v § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS a spáchání správního deliktu dle § 22a odst. 1 písm. c) téhož zákona a rovněž k porušení zákazu stanoveného v čl. 102 písm. a) SFEU, a to v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 (dále též „posuzované období“).

Jednání výše popsané bylo účastníku řízení výrokem II. napadeného rozhodnutí do budoucna zakázáno a výrokem III. napadeného rozhodnutí mu byla uložena pokuta v celkové výši 10 676 000 Kč.

Výrokem IV. napadeného rozhodnutí byla účastníku řízení uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 3 500 Kč.

Dne 31. 12. 2019 účastník řízení podal proti napadenému rozhodnutí rozklad, který směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí s tím, že své námitky detailněji rozvede v doplnění rozkladu, které zašle do 30 dnů. Dne 30. 1. 2020 zaslal účastník řízení Úřadu doplnění rozkladu (společně též „rozklad“), v němž podrobně zdůvodnil rozkladové námitky, jak je uvedeno níže. Rozklad byl podán v zákonem stanovené lhůtě.

Dne 31. 8. 2020 bylo dále Úřadu doručeno doplnění rozkladu účastníka řízení ze dne 31. 8. 2020 (dále též „doplnění rozkladu“), ve kterém účastník řízení rozvádí svou argumentaci obsaženou již v podaném rozkladu. V rozhodnutí jsem se tak zabýval i tímto doplněním rozkladu.

Dle přesvědčení účastníka řízení trpí napadené rozhodnutí zásadní vadou nepřezkoumatelnosti, kterou je rozpor mezi jeho výrokem a odůvodněním. Tento rozpor je dle jeho přesvědčení dán tím, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda Úřad za zneužití dominantního postavení účastníka řízení považuje způsob výběru poplatku nebo způsob stanovení poplatku. Rozhodnutí je tedy nesrozumitelné a proto také nepřezkoumatelné.

Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů spatřuje účastník řízení i v pasážích odůvodnění napadeného rozhodnutí věnovaných narušení hospodářské soutěže, existenci újmy vzniklé v důsledku posuzovaného jednání, existenci dominantního postavení účastníka řízení na podstatné části vnitřního trhu, podstatnému ovlivnění obchodu mezi členskými státy a stanovení závažnosti přestupku pro účely výpočtu výše pokuty. Podrobnosti těchto pochybení pak účastník řízení rozebírá v dalších částech svého rozkladu.

Účastník řízení upozorňuje na to, že napadené rozhodnutí je založeno na úplném popření povahy a smyslu licence k užití autorských děl. Úřad dle účastníka řízení zcela ignoruje konstantní právní názory české a evropské judikatury týkající se sdělování díla hostům ubytovacích zařízení, opomíjí majetkovou povahu práv plynoucích z licence a její podstatu a hodnotu rovněž nesprávně interpretuje. Účastník řízení proto ve svém rozkladu provádí zevrubné představení toho, jak je licence vymezována pozitivní právní úpravou, komentářovou literaturou i judikaturou.

Účastník řízení dovozuje, že již poskytnutí oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví je samotným majetkovým plněním ze strany poskytovatele licence, které má pro nabyvatele licence majetkovou hodnotu. Závazek poskytovatele z licenční smlouvy je tak plněn již poskytnutím oprávnění, nikoli okamžikem, kdy nabyvatel tohoto oprávnění využije. Plněním ze strany účastníka řízení je tak již poskytnutí oprávnění ubytovacím zařízením ke sdělování autorských děl veřejnosti bez ohledu na to, zda je ubytovací zařízení skutečně využívá či nikoli.

Majetkový přínos licence ke sdělování autorských děl pro ubytovací zařízení potom účastník řízení spatřuje v reklamním využití, kdy ubytovací zařízení disponující tímto oprávněním získávají konkurenční výhodu oproti ubytovacím zařízením, která tímto oprávněním nedisponují.

Na základě provedeného rozboru tak účastník řízení dospívá k závěru, že právní konstrukce založená na tom, že k plnění ze strany poskytovatele licence dojde teprve až v okamžiku, kdy nabyvatel licence skutečně využije toto licencí získané právo, z níž dle účastníka řízení Úřad vychází v bodě 127 napadeného rozhodnutí, je neplatná.

Podle účastníka řízení unijní i tuzemská judikatura ukazuje na to, že závěr Úřadu o tom, že k užívání díla na neobsazených pokojích nedochází, pokud v nich není nikdo ubytován, je chybný. Naopak dle účastníka řízení se sdělováním díla veřejnosti v ubytovacích zařízeních rozumí již samotné vybavení pokojů přístroji umožňujícími přístup k chráněným dílům ze strany všech ubytovaných i budoucích hostů.

Pochybením Úřadu tak účastník řízení spatřuje v tom, že Úřad zcela mylně slučuje pojem „poskytnout právo výkonu práva duševního vlastnictví“ se samotným „výkonem“ práva duševního vlastnictví. Platí přitom, že poskytovatel licence plní svou povinnost již v okamžiku poskytnutí příslušného oprávnění nabyvateli licence, nikoli až v momentě, kdy nabyvatel licence toto oprávnění fakticky využije. Již za toto plnění náleží poskytovateli licence v souladu s právní úpravou autorská odměna. Z uvedeného je dle tvrzení účastníka řízení patrné, že celé napadené rozhodnutí stojí na chybném základě; tedy na nesprávném právním uchopení podstaty udělení licence ke sdělování autorských děl veřejnosti.

Nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu se podle účastníka řízení týká jak legislativního rámce, tak procesu vyjednávání autorských odměn. Úřad podle účastníka řízení de facto novelizuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „autorský zákon“). Touto vadou jsou zatížena i další rozhodná zjištění například údajná újma nebo přičítání odpovědnosti účastníku řízení za jednání Ochranné organizace autorské – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuzálních děl z. s., se sídlem Národní 973/41, Staré Město, Praha 1, IČO 60166916 (dále též „OOA-S“) a DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z.s., se sídlem Krátkého 143/1, Vysočany, Praha 9, IČO 65401875 (dále též „DILIA“).

Ve vztahu k období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008 účastník řízení uvádí, že se nacházel ve značné právní nejistotě ohledně oprávnění vybírat poplatky za autorské odměny od provozovatelů ubytovacích zařízení. Autorský zákon byl totiž ve svém původním znění poměrně nejednoznačný a novelou provedenou zákonem č. 81/2005 Sb. bylo dokonce explicitně stanoveno, že se zpřístupňování autorského díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, nepovažuje za provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 168/2008 Sb., účinnou od 19. 5. 2008, pak došlo k explicitnímu zákonnému zakotvení oprávnění autorů vybírat odměny za zpřístupňování děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích ubytovacích zařízení, ovšem výše odměny byla omezena 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanoveného zvláštním zákonem. Toto omezení výše poplatku vyvolalo podle účastníka řízení další vlnu právní nejistoty, když nebylo jasné, na jaký okruh kolektivních správců se toto zastropování vztahuje.

Nic z těchto okolností ovšem dle účastníka řízení Úřad v napadeném rozhodnutí nezohlednil, zejména pak opomněl snahu účastníka řízení vyjít provozovatelům ubytovacích zařízení v kontextu právní nejistoty vstříc.

Účastník řízení poukazuje na to, že závěry Úřadu ohledně […obchodní tajemství…] vychází z vyjádření Asociace hotelů a restaurací České republiky z.s., se sídlem Revoluční 762/13, Staré Město, Praha, IČO 00549436 (dále též „AHR“). Účastník řízení pak upozorňuje na to, že AHR je sdružením tvořeným provozovateli ubytovacích zařízení a hájí tak primárně jejich zájmy. Úřad proto neměl vyjádření AHR bez dalšího přebírat do svých závěrů, ale měl k nim přistupovat obezřetně a důkladně je verifikovat, což neučinil. Úřad tak dle účastníka řízení dospěl k mylnému závěru, že […obchodní tajemství…].

Ze zápisu z jednání mezi kolektivními správci, AHR a Ministerstvem kultury ze dne 30. 7. 2008 účastník řízení dovozuje, že jednotlivé komponenty odměny nebyly v centru pozornosti a že předmětem zájmu byla pouze celková výše odměn, které by měli provozovatelé ubytovacích zařízení hradit. Účastník řízení pak ustoupil v tom ohledu, že limit 50 % akceptoval i ve vztahu k právům s autorskými právy souvisejícím, nejen k právům autorským. Součástí tohoto kompromisu pak bylo také to, že do budoucna nebude zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení jako sleva ze sazeb.

To vše dle účastníka řízení ilustruje i skutečnost, že v období před 19. 5. 2008 činila základní sazba autorské odměny za jeden televizní přijímač umístěný v pokoji ubytovacího zařízení 50 Kč, se slevou při zohlednění 50% obsazenosti, pak činila 25 Kč. Výsledkem jednání mezi zástupci kolektivních správců, Ministerstva kultury a AHR však bylo to, že sazba autorské odměny za jeden televizní přijímač umístěný v pokoji ubytovacího zařízení činila od 19. 5. 2008 pouze 15,82 Kč.

Na tyto námitky Úřad v napadeném rozhodnutí reagoval provedením srovnání odměn účtovaných kolektivními správci v České republice a v jiných evropských zemích. Toto srovnání ovšem dle účastníka řízení trpí zásadními nedostatky. Úřad rovněž opominul výsledky analýzy, kterou mu účastník řízení předložil dne 31. 7. 2017. Při řádném zjištění skutkového stavu by tak Úřad musel podle účastníka řízení dospět k závěru, že výše sazeb autorských odměn byla v České republice nepřiměřeně nízká a že účastník řízení měl pro svůj postup při stanovení poplatků objektivní ospravedlnění.

V této souvislosti účastník řízení poukazuje na to, že obsazenost pokojů měla být podle autorského zákona zohledňována až od 7. 11. 2014. Ve vztahu ke konceptu racionálního zákonodárce je tak nutné dospět k závěru, že před tímto datem účastník řízení povinnost obsazenost zohledňovat neměl, jelikož kdyby tuto povinnost zákonodárce nastavit chtěl, učinil by tak dříve. Napadeným rozhodnutím Úřadu tak podle účastníka řízení dochází k faktické novelizaci autorského zákona, a to přímo v rozporu s vůlí zákonodárce a také v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity.

Ve vztahu k zohledňování obsazenosti pokojů účastník řízení uvádí, že před 19. 5. 2008 vybíral poplatky zpětně, tedy ve vztahu k letům, v nichž ubytovací zařízení znala svou obsazenost. Situace tak byla odlišná od období 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014, kdy byly sazebníky autorských odměn nastavovány do budoucna.

Za akceptovatelné řešení označuje Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednění průměrné obsazenosti ubytovacího zařízení v minulém období. To je však dle účastníka řízení kritériem pro stanovení výše autorské sazby a v žádném případě se nejedná o zohlednění skutečné obsazenosti. Účastník řízení tedy tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí chápe jako požadavek na zohlednění určitého kritéria při stanovení ceny či jako požadavek na poskytnutí následné slevy.

Účastník řízení se následně věnuje tomu, jak ceny nastavil portugalský kolektivní správce, jehož postup je v napadeném rozhodnutí uváděn jako příklad zohlednění obsazenosti pokojů. Účastník řízení uvádí, že při stanovení svých sazeb autorských odměn […obchodní tajemství…]. Postupoval tedy obdobně jako portugalský kolektivní správce tak, aby sazby byly pro provozovatele ubytovacích zařízení co nejpříznivější.

Zohledňování obsazenosti pokojů prostřednictvím následných slev by pak představovalo podle účastníka řízení […obchodní tajemství…]. Už samotný způsob zohledňování obsazenosti je dle mínění účastníka řízení charakteristický značnou chybovostí a je nastaven na pravidlech, která jsou v neprospěch autorů.

Účastník řízení tak shrnuje, že mu Úřad vytýká něco, co je nereálné (a to nejen z pohledu kolektivních správců, ale i samotných provozovatelů ubytovacích zařízení), přičemž pomíjí skutečnost, že obsazenost pokojů mohla být a také byla zohledněna již v samotné ceně/výši sazeb autorských odměn.

Podle účastníka řízení Úřad neunesl své důkazní břemeno ve vztahu k prokázání existence újmy. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05 dovozuje, že újma musí být prokázána jako existující, nikoli pouze hrozící. Dále účastník řízení odkazuje na soutěžněprávní doktrínu, podle níž je škoda vyčíslitelná penězi pouze doplňujícím aspektem pro zohlednění v rámci určení výše pokuty.

V judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) je pak újma vymezována jako znevýhodnění v hospodářské soutěži. Závěr o tom, že k takovému znevýhodnění došlo, pak má být založen na posouzení všech relevantních okolností případu, které umožňují dospět k závěru, že uvedené chování má vliv na náklady, zisky nebo na jiný relevantní zájem jednoho nebo více z partnerů soutěžitele, který zneužil své dominantní postavení, takže toto chování může mít vliv na jejich postavení v hospodářské soutěži (resp. může je znevýhodnit).

Úřad se ovšem dle účastníka řízení v napadeném rozhodnutí nezabýval tím, zda v důsledku posuzovaného jednání může provozovatelům ubytovacích zařízení vzniknout taková újma, která by zhoršila jejich soutěžní postavení. Naopak se spokojil s konstatováním, že provozovatelům těchto zařízení vznikla finanční újma. Zabýval se tedy způsobenou škodou, nikoli tím, zda jim byla způsobena újma ve smyslu zhoršení jejich postavení v hospodářské soutěži.

Kromě toho účastník řízení rozporuje i způsob, jakým byla Úřadem vymezena způsobená škoda. Na jednu stranu totiž Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že výši újmy nezjistil, přesto současně uvádí, že tato činila […obchodní tajemství…]. Přitom výši škody Úřad promítnul do zvýšení individuální závažnosti posuzovaného jednání v rámci určování výše uložené pokuty. Výše škody přitom není nijak doložena a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Svým nepodloženým konstatování navíc Úřad vystavuje účastníka řízení nebezpečí soukromoprávního vymáhání náhrady škody.

Účastník řízení nesouhlasí s tvrzením Úřadu, že „ubytovací zařízení byla nucena způsob stanovení autorské odměny přijmout v případě, že chtěla svým zákazníkům i nadále poskytovat služby zpřístupňování díla ubytovaným, které jsou považovány za standardní součást ubytovacích služeb.“ V prvé řadě toto tvrzení nebylo obsaženo ve sdělení výhrad a účastník řízení tak neměl možnost se k němu vyjádřit. Kromě toho toto tvrzení není založeno na žádných důkazech.

Účastník řízení také považuje toto tvrzení za nepravdivé, jelikož jako standardní vybavení jsou televizní a rozhlasové přijímače požadovány pouze u ubytování kategorie 3 – 5 hvězdiček.

Navíc ubytovací kategorie jednoznačně ukazují, že hodnota licence (tedy oprávnění ke sdělování autorských děl na pokojích) má ekonomickou hodnotu sama o sobě, bez ohledu na obsazenost pokojů.

Účastník řízení poukazuje na to, že Úřadu doložil následující skutečnosti. Jednání o novém nastavení autorských odměn v roce 2008 se účastnil nejen účastník řízení, ale také OOA-S a DILIA (včetně Ministerstva kultury a AHR). Na těchto jednáních bylo dohodnuto, že strop 50 % bude vztažen nejen na práva autorská, ale i na práva související a bylo dohodnuto poměrové rozdělení výše autorské odměny připadající na jednotlivé kolektivní správce.

Kolektivní správci OOA-S i DILIA se tak aktivně podíleli na stanovení sazeb autorských odměn. Skutečnost, že účastník řízení společně stanovené odměny za oba tyto subjekty vybíral, pak na něho dle jeho mínění nemůže přenést odpovědnost za jejich jednání, resp. za jejich podíl na stanovení výše odměn. I v tomto ohledu tedy Úřad pochybil.

Dalším okruhem námitek uplatněných v rozkladu účastníka řízení jsou námitky hmotněprávní. Mezi nimi jsou námitky týkající se neprokázání materiální stránky přestupku, nesplnění podmínek pro aplikaci unijního práva či neprokázání naplnění definičních znaků zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřené obchodní podmínky.

Účastník řízení upozorňuje na to, že materiálním znakem přestupku či deliktu v oblasti soutěžního práva je v souladu s § 1 odst. 1 ZOHS narušení hospodářské soutěže. Správní orgán prvního stupně ovšem v napadeném rozhodnutí tento znak opomíjí a nijak jeho naplnění nevysvětluje ani neprokazuje. Napadené rozhodnutí se dle účastníka řízení zabývá pouze formálními znaky deliktu. Zabránit narušení hospodářské soutěže je přitom jediným cílem ZOHS, neboť účelem této úpravy není ochrana individuálních zájmů konkrétních subjektů. V této souvislosti účastník řízení odkazuje na judikaturu správních soudů a soutěžní doktrínu.

Účastník řízení shrnuje, že v napadeném rozhodnutí není nijak vysvětleno, jak by údajné nezohledňování obsazenosti pokojů v sazbách autorských odměn mohlo ovlivnit parametry hospodářské soutěže či ohrozit blahobyt spotřebitelů, snížit kvalitu poskytovaných služeb apod. Absentuje tak jeden ze základních znaků deliktu, resp. jeho materiální stránka.

Kromě toho, že podle účastníka řízení nebyla prokázána materiální stránka deliktu, nejsou prokázány ani podmínky aplikace čl. 102 SFEU. Mezi nezbytné podmínky patří to, že dominantní podnik musí zaujímat dominantní postavení na vnitřním trhu nebo na jeho podstatné části a dále to, že posuzované jednání musí mít podstatný vliv na obchod mezi členskými státy.

Ve vztahu k prokázání existence dominantního postavení účastníka řízení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části neobsahuje dle účastníka řízení napadené rozhodnutí žádné relevantní odůvodnění ani podklady. Správní orgán prvního stupně se zabýval toliko dotčenými relevantními trhy v rámci České republiky. Účastník řízení proto dle svých slov nemůže již z povahy úpravy autorských práv zaujímat dominantní postavení na vnitřním trhu. Dále účastník řízení uvádí, že posouzení otázky toho, zda určité území tvoří podstatnou část vnitřního trhu, přitom má být podle unijní judikatury založeno na zkoumání výrobních a spotřebitelských vzorců předmětného produktu, jakož i návyků a na ekonomických příležitostech prodávajících a kupujících. Žádné takovéto posouzení nebylo dle účastníka řízení Úřadem provedeno.

Ve vztahu k druhé podmínce účastník řízení uvádí, že dopad posuzovaného jednání na obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv, pokud vůbec existuje, je zcela zanedbatelný. Účastník řízení tak na základě výpočtu dospívá k závěru, že za jeden rok trvání posuzovaného jednání tedy bylo mezi všechny zastupované autory přerozděleno cca […obchodní tajemství…] Kč a na jednoho zahraničního autora tak každý rok z údajně neoprávněně vybrané odměny připadalo přibližně […obchodní tajemství…] Kč. Jelikož Úřad v napadeném rozhodnutí odvozuje dopad na obchod mezi členskými státy z výše neoprávněně vybraných odměn pro zahraniční autory, pak se s ohledem na uvedený propočet nemůže jednat o podstatnou částku a tedy ani o podstatné ovlivnění obchodu mezi členskými státy.

Účastník řízení tak uzavírá, že s ohledem na jím uvedené námitky nemělo být unijní soutěžní právo vůbec aplikováno.

Účastník řízení je přesvědčen o tom, že Úřad neprokázal, že jeho jednání bylo zneužitím dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, a že to ani prokázat nemohl, neboť šlo o praktiku cenovou. Podle účastníka řízení jde ze strany Úřadu o účelovou právní kvalifikaci, neboť podmínky pro uplatňování excesivních cen zjevně nejsou naplněny. Dále poukazuje na to, že napadené rozhodnutí vytváří nebezpečný precedens, když obsazenost pokojů není zohledňována řadou dalších kolektivních správců v rámci EU a žádný ze soutěžních úřadů členských států toto neshledal problematickým.

Napadené rozhodnutí se dále dle účastníka řízení opírá o téměř padesát let starou judikaturu a rozhodovací praxi Komise, která vycházela z posouzení nezbytnosti konkrétní obchodní podmínky k dosažení cíle sledovaného dohodou. Na rozboru Úřadem odkazované rozhodovací praxe pak účastník řízení demonstruje, že ze strany Úřadu došlo k jejich dezinterpretaci a tím i nesprávnému posouzení jeho jednání.

Posouzení toho, zda v určitém případě došlo k uplatňování nepřiměřených necenových podmínek tak má být podle účastníka řízení provedeno následujícím způsobem. Nejprve je nutno vyhodnotit, zda je obchodní podmínka spojena s účelem smlouvy a je nezbytná pro zajištění jejího očekávaného účinku. Dále je nezbytné, aby obchodní podmínka působila újmu druhé smluvní straně. Nakonec je třeba vyhodnotit vhodnost a přiměřenost zkoumané obchodní podmínky. Pokud mechanismus stanovení ceny (necenová praktika) není zneužívající sám o sobě, pak je v dalším kroku třeba posoudit, zda je výše ceny přiměřená poskytnutému protiplnění (cenová praktika). V takovém případě však nepřipadá v úvahu závěr, že došlo ke zneužití dominance ve formě uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek. Pro prokázání zneužití dominantního postavení formou nepřiměřených obchodních podmínek je dle účastníka řízení nutno provést všechny tři kroky shora uvedeného testu a tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. Na nepřiměřenost obchodní podmínky přitom podle něj nelze usuzovat pouze na základě provedení posledního kroku posouzení, jak to učinil Úřad v napadeném rozhodnutí.

Otázku zohlednění obsazenosti pokojů při stanovení autorské odměny je podle účastníka řízení nutno považovat za způsob stanovení ceny, nikoli obchodní podmínkou k uzavření licenční smlouvy. Jelikož je tedy otázka zohlednění obsazenosti pokojů toliko způsobem stanovení ceny, nemůže jít dle účastníka řízení o protisoutěžní jednání.

Dle mínění účastníka řízení tak žádná obchodní podmínka, jejíž přiměřenost by mohla být posuzována, jednoduše neexistovala. Ve smlouvách není obsaženo nic o tom, že by obsazenost pokojů nebyla zohledňována. To se dělo již prostřednictvím nastavení sazeb autorských odměn samotných. Fakticky tedy dle účastníka řízení Úřad napadeným rozhodnutím intervenoval do procesu stanovení ceny a pasoval se tak do role cenového regulátora, což neodpovídá vymezení jeho pravomocí.

I kdyby pak obchodní podmínka existovala, což účastník řízení popírá, upozorňuje na to, že nebyly naplněny podmínky judikaturou formulovaného testu pro posouzení její přiměřenosti. Úřad se totiž věnoval pouze poslednímu kroku testu, a to posouzení přiměřenosti, přičemž kroky předchozí zcela vynechal. Nad rámec těchto dvou kroků účastník řízení také dovozuje, že ani v situaci, kdy by bylo posouzení podle testu omezeno pouze na přiměřenost dané obchodní podmínky, není možné dojít k závěru o protisoutěžním charakteru jeho jednání.

Kromě toho dle účastníka řízení nebyla Úřadem v rozporu s uvedenou unijní judikaturou a se samotnou podstatou autorského práva zohledněna skutečnost, že pro ubytovací zařízení může mít penězi ocenitelnou hodnotu již samotné poskytnutí licence.

Ve vztahu k výpočtu pokuty účastník řízení nesouhlasí již s tím, jakým způsobem byla určena výše tržeb jako základu pro výpočet pokuty. První pochybení správního orgánu prvního stupně spočívá dle účastníka řízení v tom, že do výše tržeb zahrnul i režijních srážky účtované kolektivním správcům DILIA a OOA-S v roce 2013, které účastník řízení zastupoval. Dále účastník řízení považuje za nesprávný postup Úřadu, který do hodnoty tržeb zahrnul i platby na autorské odměny, které jsou přerozdělovány mezi nositele práv zastupované účastníkem řízení a netvoří proto část příjmů účastníka řízení. Účastník řízení je přesvědčen o tom, že jej lze přirovnat k úvěrovým a jiným finančním institucím. Podle účastníka řízení by tak do výše jeho tržeb měly být zahrnuty pouze režijní platby, které inkasuje, nikoli autorské odměny, které pouze vybírá a předává autorům. Započítání odměn autorů by podle účastníka řízení Úřad mohl provést pouze na základě řádně provedené analýzy, což se nestalo. Výše tržeb tak měla podle účastníka řízení činit […obchodní tajemství…] Kč a nikoli […obchodní tajemství…] Kč jako je tomu v napadeném rozhodnutí.

Kromě nesprávného určení výše tržeb účastník řízení namítá také pochybení při určení závažnosti trestaného jednání, resp. při určení závažnosti individuální. V prvé řadě považuje účastník řízení úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí týkající se určení procenta tržeb odpovídající individuální závažnosti za nepřezkoumatelné. Samotné procento tržeb označuje účastník řízení za nepřiměřeně vysoké, neboť posuzované jednání účastníka řízení není vylučovacího charakteru, na spotřebitele nemělo žádné účinky a na přímé zákazníky mělo účinky jen zcela zanedbatelné, resp. nemělo účinky negativní, jak uvádí sám Úřad v napadeném rozhodnutí. Účastník řízení také nesouhlasí s tím, že mu byla k tíži přičítána skutečnost, že na relevantním trhu disponuje fakticky monopolním postavením. Dále je mu přičítána k tíži výše škody způsobená provozovatelům ubytovacích zařízení, a to přesto, že sám Úřad v napadeném rozhodnutí uvádí, že přesná výše škody nebyla vyčíslena. Zdůrazňuje také to, že provozovatelům ubytovacích zařízení nebyla způsobena žádná újma, neboť účastník řízení jim odpovídající plnění z licenční smlouvy poskytoval. Napadené rozhodnuté je také zcela bezprecedentní, s ohledem na praxi soutěžních úřadů i kolektivních správců v jiných zemích EU, proto účastník řízení nemohl očekávat, že by jeho jednání bylo vyhodnoceno jako zakázané.

V neposlední řadě účastník řízení nesouhlasí ani se samotnou aplikací Postupu při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže (dále též „Postup pro ukládání pokut“ nebo „Postup“)[2], a to jednoduše proto, že jednání účastníka řízení mělo dle napadeného rozhodnutí trvat od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014, přičemž Postup nabyl účinnosti až 24. 4. 2018. Je tedy aplikován pozdější předpis, aniž by byl pro účastníka řízení příznivější. Předběžné šetření jednání účastníka řízení bylo také zahájeno za účinnosti předchozího soft law – tedy Zásad postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 ZOHS (dále též „Zásady pro stanovování pokut“ nebo „Zásady“).[3] Klíčové podklady pro posouzení zákonnosti předmětného jednání účastníka řízení byly Úřadu také poskytnuty ještě před účinností Postupu. Účastník řízení je proto přesvědčen, že zahájení řízení bylo účelově posunuto tak, aby bylo aplikováno nové a přísnější soft law. Měl být tedy aplikován původní předpis, podle něhož by závažnost jednání účastníka řízení mohla odpovídat maximálně 3 % z hodnoty prodejů.

Dále účastník řízení namítá nesprávné zohlednění doby trvání deliktu, když poukazuje na to, že při aplikaci Zásad by došlo k určení odlišného koeficientu času (pouze 2,22). Kromě toho se podle účastníka řízení objevila pochybení i při stanovení koeficientu času podle Postupu. Koeficient času byl stanoven na úrovni hodnoty 6,5. Účastník řízení však provádí vlastní výpočet a považuje za správné, aby výsledná hodnota koeficientu času činila 6, 33.

Účastník řízení je také přesvědčen, že porušení čl. 102 písm. a) SFEU nebylo v posuzované věci prokázáno, proto nemělo být zohledněno ani ve výši uložené pokuty.

Účastník řízení tak uzavírá, že pokud by Úřad postupoval správně dle Zásad, měla by být celková výše pokuty určena v maximální výši 283 000 Kč.

Kromě všech již uvedených námitek a pochybení, která zakládají nezákonnost napadeného rozhodnutí, se podle účastníka řízení Úřad dopustil i řady procesních pochybení, která jsou sama o sobě natolik závažná, že by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Úřad podle účastníka řízení postupoval arbitrárně a porušil zásadu zákazu diskriminace, když s ním vedl správní řízení a napadeným rozhodnutím mu uložil pokutu. Správní řízení bylo totiž zahájeno na základě výsledků šetření podnětu směřujícího vůči kolektivnímu správci INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem Klimentská 1207/10, Nové Město, Praha, IČO 00537772 (dále též „INTERGRAM“). V souvislosti s šetřením INTERGRAM byl dotazován i účastník řízení, přičemž ve výsledku bylo vydáno napadené rozhodnutí, a to v situaci, kdy INTERGRAM za totéž jednání pokutován nebyl.

Účastník řízení ve svém rozkladu uvádí, že Úřad před zahájením řízení nedisponoval žádným podkladem zakládajícím důvodné podezření, že došlo ke spáchání správního deliktu účastníkem řízení. Správní spis před oznámením o zahájení správního řízení obsahuje toliko podnět směřující vůči kolektivnímu správci INTERGRAM a dokumenty z jeho prošetření. Z judikatury, kterou účastník řízení uvádí, pak vyplývá, že řízení o možném spáchání správního deliktu či přestupku lze z moci úřední zahájit toliko na základě existence důvodného podezření, musí mít nezbytnou míru důvěryhodnosti a určitosti. Řízení nelze zahajovat nedůvodně na základě volného uvážení správního orgánu. S ohledem na obsah správního spisu je tak účastník řízení přesvědčen, že tyto podmínky naplněny nebyly.

V napadeném rozhodnutí pak Úřad uvádí, že řízení s účastníkem řízení bylo zahájeno na základě podkladů, které účastník řízení Úřadu poskytnul v souvislosti s šetřením podnětu proti kolektivnímu správci INTERGRAM. V této souvislosti účastník řízení poukazuje na to, že tyto informace poskytnul s vědomím, že on sám není šetřeným subjektem. Použití těchto informací proti své osobě pak považuje za porušení zásady zákazu sebeobviňování. Účastník řízení se tak domnívá, že kdyby bylo šetřeno jeho jednání, nebyl by povinen tyto informace Úřadu poskytnout, nebo alespoň ne v takovém rozsahu. Z těchto důvodů Úřad těchto informací nemohl využít k zahájení správního řízení. Řízení tedy bylo podle účastníka řízení zahájeno nezákonně.

Účastník řízení uvádí, že až do okamžiku, kdy Úřad vydal sdělení výhrad, nemohl vědět, jaké jednání mu Úřad klade za vinu. Zde účastník řízení uvádí, že v rámci předběžného šetření se Úřad na účastníka řízení obrátil se žádostí o informace v souvislosti s šetřením možného diskriminačního uplatňování autorských odměn. Nikde nebylo zmíněno uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek. V rámci daného přípisu nebylo nijak specifikováno trvání údajného deliktu. V průběhu předběžného šetření tedy účastník řízení podle svého přesvědčení nebyl schopen předložit Úřadu adekvátní vyjádření a neměl tak příležitost hájit svá práva. Takto neadekvátně vymezený předmět předběžného šetření je podle účastníka řízení v rozporu s judikaturou stanovenými požadavky na specifikaci jednání, které je předmětem správního řízení.

Pochybení, které počalo ve fázi předběžného šetření, podle účastníka řízení nadále pokračovalo i po zahájení správního řízení, když v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 6. 2018 nebyla specifikována forma zneužití dominantního postavení, jíž se měl účastník řízení dopustit. To konečně podle účastníka řízení nevyplývá ani z dalšího obsahu správního spisu. Účastník řízení proto tvrdí, že nevěděl, zda je mu kladeno za vinu diskriminační jednání, uplatňování nepřiměřených cen anebo uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, což do sdělení výhrad považoval za nejméně pravděpodobné. Každá ze jmenovaných forem zneužití dominantního postavení přitom vyžaduje prokázání jiných podmínek a skutečností a tomu odpovídající obranu. Neuvedení typu zneužití také nevyhovuje také judikatorním požadavkům na vymezení předmětu správního řízení, které účastník řízení v rozkladu citoval. Účastník řízení tak měl dle svého vyjádření po celou dobu řízení legitimní očekávání, že řízení je vedeno o něčem zcela jiném, resp. že jeho jednání je kvalifikováno zcela jiným způsobem. Správní řízení je tedy stiženo takovou vadou nezákonnosti, pro kterou musí být napadené rozhodnutí zrušeno.

Účastník řízení s ohledem na shora uvedené námitky navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP zastavil, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

Prvostupňový orgán neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), a proto v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 správního řádu předal spis orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

Podle § 98 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „přestupkový zákon“), jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí.

Ve vztahu k probíhajícímu správnímu řízení je třeba postavit najisto, které právní normy, resp. jejich znění, se použijí v rovině procesněprávní a v rovině hmotněprávní. Napadené rozhodnutí se použitím právních norem platných pro posouzení jednání účastníka řízení detailně zabývá v bodech 94 - 104. Na tomto místě se tak budu zároveň věnovat ex lege přezkumu zákonnosti správné aplikace právních norem prvostupňovým orgánem, v zásadě však se závěry prvostupňového orgánu souhlasím a v podrobnostech na příslušnou pasáž odkazuji. Rovněž účastník řízení nevznáší proti aplikaci právních norem žádnou námitku.

Procesněprávní úprava předmětného správního řízení je roztříštěna do několika právních předpisů, kterými jsou správní řád, procesní ustanovení přestupkového zákona, a procesní ustanovení ZOHS.

Správní řízení bylo zahájeno dne 26. 6. 2018, napadené rozhodnutí bylo následně vydáno dne 18. 12. 2019. Aplikace procesních předpisů se odvíjí od okamžiku zahájení správního řízení, přičemž u novelizací procesních předpisů se postupuje podle jejich přechodných ustanovení. Pokud přechodná ustanovení neobsahují zvláštní úpravu, novelizace jsou aplikovány.

Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí postupoval podle procesních ustanovení ZOHS, ve znění poslední novely provedené zákonem č. 262/2017 Sb.[4] (dále též „ZOHS 262/2017“). Jde o znění platné a účinné v době zahájení správního řízení, které dosud nebylo novelizováno. I v rámci řízení o rozkladu je proto procesně postupováno podle shodného předpisu, tedy podle ZOHS 262/2017.

Co se dále týká správního řádu coby obecného procesního předpisu, prvostupňový orgán aplikoval správní řád ve znění zákona č. 225/2017 Sb.[5], který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2018. Ani k tomuto postupu prvostupňového orgánu nemám žádné výtky. Ačkoliv byl správní řád v průběhu správního řízení novelizován zákonem č. 176/2018 Sb.[6], dle jeho přechodného ustanovení v čl. II se uvedené správní řízení dokončí podle předchozího znění správního řádu. Po vydání napadeného rozhodnutí došlo k další novelizaci správního řádu, konkrétně zákonem č. 12/2020 Sb.[7], kterým nabyl ve vztahu k správnímu řádu účinnosti dne 1. 2. 2020 a je tedy pro správní řízení relevantní. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje žádná přechodná ustanovení, bude se ve smyslu výše uvedených principů na navazující správní řízení aplikovat. Ve vztahu k předešlému znění však došlo k pouhým drobným úpravám, které na předmětné správní řízení nemají faktický aplikační dopad.[8] Správní orgán druhého stupně proto postupuje podle správního řádu v aktuálním a účinném znění, tj. ve znění zákona č. 12/2020 Sb.

Prvostupňový orgán dále postupoval podle přestupkového zákona. Tento zákon byl v průběhu správního řízení dvakrát novelizován, a to zákonem č. 173/2018 Sb.[9] a zákonem č. 285/2018 Sb.[10] Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné správní řízení bylo zahájeno dne 26. 6. 2018 a výše uvedené novely neobsahovaly přechodná ustanovení vztahující se k předmětnému správnímu řízení, dopadalo na toto správní řízení právní úprava přestupkového zákona, ve znění zákona č. 285/2018 Sb.[11], avšak s výjimkou jeho ustanovení vyloučených výslovně § 22b odst. 8 ZOHS.[12] Dále bylo znění přestupkového zákona po vydání napadeného rozhodnutí dotčeno publikovanými derogačními nálezy Ústavního soudu týkajícími se textu § 112 odst. 2 přestupkového zákona, provedené konkrétně nálezem č. 54/2020 Sb.[13] a nálezem č. 325/2020 Sb.,[14] přičemž posledním citovaným nálezem došlo ke zrušení § 112 odst. 2 přestupkového zákona.[15] Uvedené nálezy přitom neobsahují žádná přechodná ustanovení. Poslední novela přestupkového zákona provedená zákonem č. 277/2019 Sb. má nabýt účinnosti až 1. 1. 2022, tedy nejde o úpravu, která by nyní vyvolávala právní účinky a měla být aplikována.

Z pohledu procesněprávních norem lze tak shrnout, že se správní řízení dokončí podle ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb. při subsidiárním použití správního řádu a přestupkového zákona v aktuálním a účinném znění.

Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci, právní úprava je zde opět roztříštěná, když připadá v úvahu aplikace ZOHS a přestupkového zákona.

V rámci vyhodnocení toho, podle které právní úpravy je třeba postupovat při hmotněprávním posouzení odpovědnosti účastníka řízení za vytýkané jednání, je tak nutné zabývat se jak okamžikem ukončení protiprávního jednání, tak možnou příznivostí pozdější právní úpravy (tj. právní úpravy, jež vešla v účinnost po spáchání deliktu, resp. přestupku), neboť ústavní pravidlo zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější, zakládá výjimku z jinak obecné zásady zákazu retroaktivity trestních norem, resp. zpětné účinnosti zákona. Tato výjimka se dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu aplikuje rovněž v řízeních o sankci za správní delikty. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27 dovodil, že „[…] ústavní záruka vyjádřená v článku 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod a spočívající v přípustnosti trestání podle nového práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější, platí i v řízení o sankci za správní delikty. Ve svých důsledcích znamená, že rozhodnutí, které za účinnosti nového práva ukládá trest podle práva starého, se musí ve svých důvodech vypořádat s otázkou, zda nové právo vůbec převzalo staré skutkové podstaty, a pokud ano, zda tresty za takové delikty ukládané jsou podle nového práva mírnější nebo přísnější než podle práva starého. Rozhodnutí, které se s touto otázkou vůbec nevypořádá a zcela ji pomine, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.“[16]

Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000: „Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.“

Dle napadeného rozhodnutí bylo jednání účastníka řízení započato 19. 5. 2008 a ukončeno 6. 11. 2014, přičemž podle správního orgánu prvního stupně šlo o jednání trvající, resp. trvající správní delikt, pro nějž platí následující: „Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v němž byly spáchány, trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně společné, že trestná činnost trvá po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá v udržování protiprávního stavu. […] tyto principy je na místě přiměřeně aplikovat i pro potřeby správního trestání […] Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu.“[17] Rozhodné datum ukončení protiprávního jednání (resp. pro odstranění protiprávního stavu) je tedy datum 6. 11. 2014.

V rozhodném období tak byl v platnosti a účinnosti ZOHS, ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (dále též „ZOHS 360/2012“). Jak správně hodnotil správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí, do dnešního dne prošel ZOHS čtyřmi novelizacemi. Novelizace provedené zákony č. 135/2016 Sb. a č. 293/2016 Sb. se ve vztahu k vazbě na zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, vzájemně ruší, přičemž druhá ze jmenovaných novel navíc upravila zejména oblast spojování soutěžitelů a odpovědnost orgánů veřejné správy. Právní úpravy aplikované v posuzovaném případě se nijak nedotkla. Novela provedená zákonem č. 262/2017 Sb. se týkala přístupu do spisu, opět tedy nešlo o novelizaci aplikované hmotněprávní úpravy, ale o procesní postup, který byl v posuzované věci reflektován.

Konečně novela provedená zákonem č. 183/2017 Sb. představovala významnější novelizaci reagující na přijetí přestupkového zákona. Je tedy třeba aplikaci obou předpisů posuzovat v kontextu.

Přestupkový zákon v § 2 týkajícím se časové působnosti zákona stanoví, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější. Přechodné ustanovení v § 112 odst. 1 přestupkového zákona stanoví, že odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. K ukončení jednání došlo přede dnem nabytí účinnosti přestupkového zákona. Dle citovaného přechodného ustanovení se tedy tento zákon při hmotněprávním posouzení jednání účastníka řízení neaplikuje, ledaže by to znamenalo příznivější výsledek pro pachatele.

Vliv na příznivost výsledku pro účastníka řízení však může mít pouze obecná část přestupkového zákona, neboť jednotlivé skutkové podstaty jsou upraveny pouze v ZOHS. Obecná část by se také neuplatnila celá, neboť ZOHS ve znění zákona č. 183/2017 Sb. obsahuje speciální úpravu některých hmotněprávních institutů a též aplikaci řady ustanovení nového přestupkového zákona vylučuje. Správní orgán prvního stupně se tímto posouzením podrobně zabýval v bodech 99 a 100 napadeného rozhodnutí a na jeho závěry lze plně odkázat. Obecná část přestupkového zákona nejprve definuje pojmy, které byly před účinností tohoto zákona také používány. Na posuzovaný případ se uplatní pouze definice trvajícího přestupku, která se však materiálně od toho, jakým způsobem byl chápán trvající správní delikt, neliší. Dále nový přestupkový zákon upravuje podmínky odpovědnosti právnické osoby. Tyto podmínky účastník řízení naplňuje a aplikace nového přestupkového zákona by tak nevedla ke zproštění odpovědnosti. Totéž platí i ve vztahu k obecným ustanovením o ukládání trestů. V tomto kontextu nepřináší nový přestupkový zákon žádné změny, které by umožnily hodnotit jednání účastníka řízení příznivěji. Nejsou proto splněny podmínky pro aplikaci hmotněprávních ustanovení nového přestupkového zákona.

Běh promlčecích lhůt je upraven v § 22b odst. 3 ZOHS a odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán. Za okamžik spáchání je třeba považovat datum 6. 11. 2014. K zahájení správního řízení došlo 26. 6. 2018, je tedy zjevné, že promlčecí lhůta dle ZOHS neuplynula. ZOHS ve znění zákona č. 183/2017 Sb. upravuje promlčecí lhůtu takto: délka promlčecí doby činí 10 let a počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku, ovšem přerušuje se z důvodů stanovených v § 23 odst. 4 ZOHS ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Nejpozději dojde k promlčení po uplynutí 14 let od spáchání.

Jestliže tedy ke spáchání došlo 6. 11. 2014, uplynula by promlčecí lhůta 6. 11. 2024, pokud by ovšem nedošlo k jejímu přerušení, což se stalo, neboť jedním z důvodů přerušení je například oznámení o zahájení řízení, sdělení výhrad, vydání rozhodnutí apod. V těchto případech od přerušení běží nová desetiletá lhůta. Podle nové právní úpravy tedy promlčecí lhůta v posuzovaném případě rovněž neuplynula, její aplikace tedy není ve svém výsledku pro účastníka řízení příznivější.

Správní orgán prvního stupně tedy postupoval zcela správně, když při hmotněprávním posouzení aplikoval pouze ZOHS 360/2012, který byl účinný v době spáchání deliktu. Přestupkový zákon se z výše uvedených důvodů na daný případ neaplikoval, neboť by se pro účastníka řízení nejednalo o příznivější právní úpravu.

Kromě vnitrostátních předpisů aplikoval správní orgán prvního stupně též čl. 102 SFEU a Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. 12. 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (dále též „Nařízení“). Zde k novelizacím obdobně jako ve vnitrostátním právu nedošlo.

Účastník řízení předně namítá, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů. Dle přesvědčení účastníka řízení trpí napadené rozhodnutí zásadní vadou nepřezkoumatelnosti, kterou je rozpor mezi jeho výrokem a odůvodněním. Tento rozpor je podle účastníka řízení dán tím, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda Úřad za zneužití dominantního postavení účastníka řízení považuje způsob výběru poplatku nebo způsob stanovení výše poplatku.

Popis skutku ve výroku I. napadeného rozhodnutí hovoří o tom, že účastník řízení uplatňoval sazby odměn, aniž by zohlednil četnost využití ubytovacích prostor (obsazenost ubytovacích zařízení) a tedy požadoval platby autorských odměn i z neobsazených pokojů. Z toho účastník řízení dovozuje, že je mu v uvedeném výroku napadeného rozhodnutí vytýkáno požadování úhrad autorských odměn za neobsazené pokoje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ovšem účastník řízení nabyl dojmu, že mu není vytýkáno, že by autorské odměny vybíral i z neobsazených pokojů, nýbrž že provozovatelům ubytovacích zařízení neposkytoval následné slevy za neobsazené pokoje. Účastník řízení proto uvádí, že ve výroku napadeného rozhodnutí je mu vyčítán způsob vybírání poplatku, zatímco v jeho odůvodnění způsob stanovení ceny. Rozhodnutí je tedy nesrozumitelné, a proto také nepřezkoumatelné.

K tomu v prvé řadě uvádím, že účastník řízení namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů.

K tomu, aby bylo správní rozhodnutí přezkoumatelné, je podle Krajského soudu v Brně nezbytné, aby „z odůvodnění správního rozhodnutí jednoznačně vyplývalo, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédl i k námitkám strany druhé. Stejně tak z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž takto formulované právní závěry musí být srozumitelné, vnitřně bezrozporné a nacházející oporu právě ve skutkových zjištěních a provedených důkazech.“[18]

Při výkladu pojmu nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu vychází soudy dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je tak na správní rozhodnutí zcela aplikovatelná.[19] Podle této judikatury tak lze považovat za nepřezkoumatelná rozhodnutí buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost.

V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je tak rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, jestliže neobsahuje určitý výrok, nesplňuje formální náležitosti nebo také, nelze-li z rozhodnutí rozpoznat jeho jednotlivé části (záhlaví, výrokovou část, odůvodnění, poučení), jakož i tehdy, chybí-li věcný a obsahový soulad výrokové části rozhodnutí a jeho odůvodnění, nebo absentuje-li odkaz na použité právní normy, na nichž bylo založeno právní hodnocení ve věci.[20]

Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou pak zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněnou v rozkladu.[21]

Pokud se jedná o namítaný rozpor výroku s odůvodněním napadeného rozhodnutí, které podle účastníka řízení způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tak se s touto námitkou neztotožňuji.

Ve výroku I. napadeného rozhodnutí je uvedeno, že účastník řízení zneužil své dominantní postavení tím, že „za poskytování licencí poskytovatelům ubytovacích služeb na území České republiky k zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání a k zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje ubytovaným v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním uplatňoval bez objektivně ospravedlnitelných důvodů v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 sazby odměn stanovené ve svém sazebníku autorských odměn za provozování děl hudebních, literárních, dramatických, hudebně dramatických, choreografických, pantomimických, audiovizuálních, děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor (obsazenost ubytovacích zařízení), a tedy požadoval od poskytovatelů ubytovacích služeb platby autorských odměn i z neobsazených pokojů, v nichž nedošlo k užití díla prostřednictvím jeho zpřístupnění.“

Výrok I. napadeného rozhodnutí tak žádným způsobem výběr autorských odměn nezmiňuje, když účastníku řízení klade za vinu to, že vůči smluvním partnerům – provozovatelům ubytovacích zařízení uplatňoval sazby autorských odměn stanovené v sazebníku autorských odměn, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor, jinými slovy aniž by zohlednil, zda byly pokoje obsazené či nikoliv. Je zjevné, že pod pojmem „uplatňovat sazby“ je třeba rozumět tyto sazby odměn stanovit a požadovat jejich zaplacení.

Výběr autorských odměn je oproti tomu otázkou spíše technickou, tzn. může se dít hotovostně či bezhotovostně, formou záloh a doplatku či platbou celé částky, atd. K výběru autorských odměn tak může dojít logicky až poté, co byla uplatněna sazba odměny, resp. vypočtena konečná výše autorské odměny, která má být zaplacena, a tedy vybrána ve prospěch zastupovaných autorů. Přitom platí, že sazba odměny stanovená v sazebníku zahrnuje nejen konkrétní částku odměny stanovenou za příslušný přístroj na pokoji ubytovacího zařízení, ale rovněž další kritéria ovlivňující její výši (např. slevu za počet obyvatel obce, v níž je ubytovací zařízení umístěno, nebo právě slevu za neobsazené pokoje).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak Úřad mimo jiné posuzoval, zda by zohlednění slevy za neobsazené pokoje v sazbách autorských odměn neznamenalo např. tak vysokou administrativní zátěž pro kolektivního správce a ubytovací zařízení, že by její stanovení nebylo efektivní.[22] Úřad tak v této souvislosti konstatoval, že existuje minimálně jeden způsob zohlednění obsazenosti pokojů v sazbách autorských odměn, který účastník řízení sám ve smluvních vztazích s ubytovacími zařízeními mimo posuzované období využíval a který umožňoval spravedlivé stanovení autorských odměn pro obě smluvní strany a zároveň pro ně nepředstavoval zásadní administrativní zátěž. Touto metodou tedy bylo možné vypočítat autorské odměny na základě průměrné obsazenosti příslušného ubytovacího zařízení v předcházejícím roce, pro nějž byl výpočet prováděn. Úřad tak tuto metodu považoval, stejně jako např. Ministerstvo kultury[23] či AHR[24], za zcela přiměřenou. To však zároveň neznamená, že by Úřad účastníku řízení diktoval, že pouze tento způsob zohlednění obsazenosti pokojů může při stanovení konečné výše ceny použít.

Mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozhodnutí proto neshledávám žádný rozpor, neboť obě tyto části napadeného rozhodnutí cílí na jednání účastníka řízení spočívající v uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, tedy v uplatňování, resp. stanovování a požadování cen za plnění, které nebylo poskytnuto. Jinými slovy se tak jednalo o uplatňování autorských odměn za užití autorských děl na pokojích ubytovacích zařízení, kde nebyl ubytován nikdo, kdo by taková díla mohl vnímat.

Napadené rozhodnutí taktéž neshledávám nesrozumitelným, když proti němu účastník řízení obsáhle brojí. Z toho tak vyplývá, že musel chápat závěry Úřady, neboť proti nim přichází s rozsáhlou obrannou argumentací.

Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů spatřuje účastník řízení dále v částech napadeného rozhodnutí věnovaných narušení hospodářské soutěže, existenci újmy vzniklé v důsledku posuzovaného jednání, existenci dominantního postavení účastníka řízení na podstatné části vnitřního trhu, podstatnému ovlivnění obchodu mezi členskými státy a stanovení závažnosti přestupku pro účely výpočtu výše pokuty. Podrobnosti těchto pochybení pak účastník řízení rozebírá v dalších částech svého rozkladu, a proto se k nim dále vyjádřím v příslušných pasážích.

Provedl jsem však přezkum napadeného rozhodnutí, které jako celek vyhodnocuji jako koherentní, smysluplné a také přezkoumatelné. Námitku účastníka řízení tak z výše uvedených důvodů považuji za účelovou a nedůvodnou.

V dalším námitkovém okruhu účastník řízení brojí proti pojetí licence ze strany Úřadu, když předně namítá, že napadené rozhodnutí zcela popírá smysl a povahu licence. To se pak má negativně projevit na celé konstrukci údajného zneužití dominantního postavení a nesprávná interpretace podstaty a hodnoty licence ze strany Úřadu podle účastníka řízení představuje naprosto zásadní pochybení. Úřad tak podle účastníka řízení zcela ignoruje konstantní právní názory české a evropské judikatury týkající se sdělování díla hostům ubytovacích zařízení a opomíjí majetkovou povahu práv z licence plynoucích. Účastník řízení proto ve svém rozkladu provádí vlastní zevrubné představení toho, jak je licence vymezována pozitivní právní úpravou, komentářovou literaturou i judikaturou.

Než přejdu k samotnému vypořádání námitky, nejprve bych rád shrnul právní posouzení deliktního jednání a pojetí licence prvostupňovým orgánem v napadeném rozhodnutí.

Správní orgán prvního stupně vyhodnotil jednání účastníka řízení jako porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS a čl. 102 písm. a) SFEU. Jedná se tedy o zneužití dominantního postavení, a to formou vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění.[25]

Zneužití dominantního postavení se pak dle napadeného rozhodnutí účastník řízení dopustil tím, že v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 za poskytování licencí k užití autorských děl jím zastupovaných autorů (a dále také autorů zastupovaných kolektivními správci OOA-S a DILIA) poskytovatelům ubytovacích služeb na území České republiky ke zpřístupňování díla prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním uplatňoval bez objektivně ospravedlnitelných důvodů sazby autorských odměn stanovené v sazebníku autorských odměn, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor, resp. obsazenost ubytovacích zařízení. Jinými slovy tak účastník řízení požadoval od poskytovatelů ubytovacích služeb platby autorských odměn i z neobsazených pokojů, v nichž nedošlo k užití díla prostřednictvím jeho zpřístupnění.

Podstatou jednání účastníka řízení je tedy smluvní požadavek na to, aby jeho smluvní partneři (zde poskytovatelé ubytovacích služeb) hradili poplatky i v situaci, kdy na pokoji není ubytovaný žádný host – tedy dle předmětné smluvní podmínky nebyl rozdíl mezi tím, zda na pokoji skutečně mohl zástupce veřejnosti (ubytovaný host) nějaké autorské dílo užívat, či nikoli.

Úřad tak v napadeném rozhodnutí provedl posouzení obsahu licence poskytnuté účastníkem řízení poskytovatelům ubytovacích služeb, aby zjistil, zda lze nezohlednění obsazenosti pokojů při stanovení výše autorské odměny považovat za uplatňování nepřiměřené obchodní podmínky účastníkem řízení ve smluvních vztazích vůči ubytovacím zařízením. Jinými slovy Úřad posuzoval, zda nezohledňování obsazenosti při výpočtu autorské odměny je či není přiměřené k poskytovanému protiplnění, tedy poskytnutí licence k užití autorských děl prostřednictvím jejich zpřístupňování ubytovaným osobám, tedy hostům. Prvostupňový orgán přitom vyšel z charakteru poskytovaného protiplnění, kterým je užití autorských děl jejich zpřístupňováním ubytovaným osobám. Obsahem autorské licence je tak podle Úřadu právo nabyvatele licence dílo užít v rozsahu poskytnuté licence.

Vycházeje z judikatury SDEU prvostupňový orgán dospěl k závěru, že sdělení díla veřejnosti je možné až v okamžiku, kdy je na pokoji host ubytován, tedy pokud poskytovatel ubytovacích služeb jako nabyvatel licence nemá zákazníka, kterému by poskytoval na pokoji možnost dílo užít, po tuto dobu na pokoji nesděluje dílo veřejnosti a licenci nevyužívá, neboť absentuje základní podmínka takového výkonu, tzn. přítomnost jakéhokoli zástupce veřejnosti. Z toho Úřad vyvodil, že v takové situaci nemohlo dojít ze strany účastníka řízení k jakémukoli plnění, tedy poskytování služby, a nemohl tak vzniknout ani nárok na autorskou odměnu. Pokud účastník řízení přesto po svých smluvních partnerech vyplacení odměny požadoval, docházelo k vynucování plnění, aniž by existovalo jakékoli protiplnění ze strany autorů, potažmo poskytovatele licence – účastníka řízení. Prvostupňový orgán tak uzavřel, že požadavek platby autorské odměny i tehdy, kdy u nabyvatele licence prokazatelně nemůže dojít k užití díla, tzn. když jeho pokoj není obsazen ubytovaným hostem a není tak nabyvateli licence poskytováno žádné protiplnění, nelze považovat za přiměřenou obchodní podmínku, tudíž nesplňuje podmínku proporcionality vzájemného smluvního plnění a protiplnění. a) Právní povaha licence

Účastník řízení s odkazem na právní úpravu obsaženou v autorském zákoně v prvé řadě zdůrazňuje, že licence je definována jako oprávnění užít autorské dílo určitým způsobem a v určitém rozsahu, za které zpravidla nabyvatel tohoto práva musí uhradit poskytovateli licence odměnu. Dále je podle účastníka řízení nesporné, že licence je již ze své právní podstaty plněním majetkové povahy, spočívající v poskytnutí možnosti užití autorského díla, a proto má pro nabyvatele licence majetkový užitek od samotného okamžiku jejího udělení. Účastník řízení je dále přesvědčen, že licence k autorskému dílu jako taková již představuje plnění ze strany poskytovatele licence a poskytovatel licence tak plní svůj závazek z licenční smlouvy již okamžikem poskytnutí příslušného oprávnění nabyvateli licence. Licence tak poskytuje oprávnění k výkonu práva, není však samotným výkonem práva. To, jak subjekt mající licenci k užití autorského díla své oprávnění využije, závisí pouze na něm, nikoli na poskytovateli licence. Úřad tak podle názoru účastníka řízení v napadeném rozhodnutí mylně slučuje pod jeden pojem „poskytnutí práva výkonu“ práva duševního vlastnictví se samotným „výkonem“ tohoto práva.

To je podle účastníka řízení patrné i ze skutečnosti, že sám zákonodárce v § 46 autorského zákona rozlišuje mezi poskytnutím oprávnění a výkonem tohoto oprávnění. Účastník řízení v tomto kontextu odkazuje dále na § 2359 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“), podle kterého je poskytovatel licence povinen udržovat právo duševního vlastnictví (a tím i korespondující oprávnění nabyvatele) po celou dobu trvání licence (bez ohledu na to, zda nabyvatel licence toto právo fakticky využívá). Zákonodárce tak explicitně uznává, že nabyvatel licence není povinen licenci využít, ledaže trvání práva závisí na jeho výkonu, resp. samotné oprávnění vykonávat právo může existovat i bez jeho skutečného vykonávání.

Účastník řízení tak dovozuje, že již poskytnutí oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví je samotným majetkovým plněním ze strany poskytovatele licence, které má pro nabyvatele licence majetkovou hodnotu. Poskytovatel licence plní svůj závazek z licenční smlouvy již okamžikem poskytnutí příslušného oprávnění, nikoli okamžikem, kdy nabyvatel toto oprávnění skutečně využije. Již samotné existující oprávnění ubytovacích zařízení k sdělování autorských děl je plněním majetkové povahy, a to bez ohledu na to, zda je ubytovací zařízení skutečně využívá či nikoli. Právní konstrukce Úřadu uvedená v bodě 127 napadeného rozhodnutí, že k plnění ze strany poskytovatele licence dojde teprve v okamžiku, kdy nabyvatel skutečně využije toto licenci získané právo, tak podle účastníka řízení neplatí.

Po přezkoumání a komparaci závěrů prvostupňového orgánu a účastníka řízení nemohu dát účastníku řízení zapravdu, naopak zcela souhlasím se závěry správního orgánu prvního stupně.

Úprava licence a jejího poskytnutí v oblasti autorských práv byla v posuzovaném období obsažena v autorském zákoně ve znění zákona č. 168/2008 Sb., a to konkrétně v ustanovení § 46 – § 57. Ustanovení § 46 odst. 1 stanovilo, že „licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle § 49 odst. 2 písm. b) sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu.“ Komentářová literatura k obsahu licence uvádí, že „obsahem licence je právo nabyvatele dílo užít v rozsahu poskytnuté licence. Z hlediska vzniku autorskoprávní odpovědnosti tak licence představuje základní liberační důvod pro zproštění se odpovědnosti za porušení či ohrožení výlučného majetkového autorského práva dílo užít, a to v rozsahu poskytnuté licence. Vedle toho je autorskoprávní licenci v současném zákonném pojetí nutné považovat za disponibilní majetek a předmět občanskoprávních vztahů.“[26]Licence tedy opravňuje jejího nabyvatele s dílem příslušným způsobem nakládat. Zákon ani odborná literatura ovšem žádným způsobem neříká, ve kterém okamžiku vzniká nárok na autorskou odměnu, zda samotným poskytnutím licence (jak je přesvědčen účastník řízení), či jejím užitím (jak je přesvědčen prvostupňový orgán).

Účastník řízení ve svých vysvětleních ohledně soukromoprávní povahy licence, kdy již samotné poskytnutí licence je plněním majetkové povahy, využívá koncept průmyslového vlastnictví a poskytnutí licence v jeho rámci. Zde je ovšem nutné připomenout, že poskytnutí licence v případě průmyslového vlastnictví se od licence poskytované účastníkem řízení značně odlišuje.

Kromě skutečnosti, že v předmětném období byla licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví obsažena v jiné právní úpravě než licenční smlouva k autorským dílům[27], průmyslové vlastnictví lze charakterizovat jako souhrn absolutních práv k nehmotným statkům, které však jsou, respektive musí být průmyslově využitelné.[28] Průmyslová využitelnost je pak v tomto případě zcela klíčová, neboť již samotné udělení licence představuje v případě průmyslového vlastnictví pro nabyvatele mnohdy významnou výhodu ještě před samotným užitím. Jak uvádí i odborná literatura, licence poskytnutá v rámci průmyslového vlastnictví „představuje významný prostředek pro rychlou inovaci výrobků, technologií i služeb.“[29] V průmyslovém vlastnictví pak neplatí, že „jediným důvodem a smyslem licenčních smluv pro poskytovatele je předat a pro nabyvatele úplatně získat povolení k využívání chráněného řešení nebo chráněného označení pro rychlé osvojení si výroby nového výrobku, zařízení či technologie. Důvodem může být reklama nebo konkurenční výhoda na konkrétním segmentu trhu, aniž zde je zcela vážný zájem na skutečném využívání daného řešení.“[30] V neposlední řadě tento sektor vystihuje i skutečnost, že „mimořádně významným důvodem pro uzavření licenční smlouvy může být urychlení vlastního výzkumu a vývoje, případně jeho rychlé obohacení o další nadějné alternativy. Pro rychlou konkrétní nabídku pro nově se otevírající trh je často nezbytné zahájit vlastní výzkum, ale ten může být zásadním způsobem urychlen nákupem některých řešení, která jsou osvědčená, tedy bez obvyklých rizik spojených s nalézáním a zaváděním nových řešení, a často i finančně dostupná.“[31]I z těchto výše uvedených důvodů je pak s právem průmyslového vlastnictví nepochybně spjata nutnost formálních zápisných principů, neboť „průmyslové vlastnictví vzniká až na základě rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o udělení ochrany (patentu na vynález, zápis užitného vzoru, zápis ochranné známky atd.) na rozdíl od autorských práv, která ve většině zemí vznikají již v okamžiku vytvoření díla a to bez dalších formálních podmínek.“[32]

Naproti tomu „autorské právo k dílu vzniká v okamžiku vzniku díla, tj. jakmile je dílo vyjádřeno v objektivní podobě vnímatelné lidskými smysly. Není podmínkou, aby dílo bylo vyjádřeno ve formě trvalé; stačí např. proslovení přednášky, zahrání melodie na hudební nástroj apod. V souladu s článkem 5 Bernské úmluvy není vznik práva autorského podmíněn zachováním jakékoli formality (např. registrace díla).“[33]Neformálnost vzniku a ochrany autorských práv tak činí značně obtížnější i jejich prosaditelnost.[34]Obecně pak lze vymezit tři hlavní znaky díla ve smyslu autorskoprávním: I) musí se jednat o dílo literární, umělecké nebo o dílo vědecké, II) musí se jednat o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, a III) vytvořené dílo musí být objektivní formou vnímatelné.[35] V případě autorských děl tak není nutná podmínka průmyslové využitelnosti, stejně jako možnost jejich užití primárně neskýtá potenciálnost rychlé inovace výrobků.

Očividné rozdíly mezi autorským právem a právem průmyslového vlastnictví reflektoval i zákonodárce při tvorbě účastníkem řízení zmíněných ustanovení nyní účinného občanského zákoníku. „Práva a povinnosti z licenční smlouvy jsou v platném právu upraveny nejednotně. Ustanovení o licenci k předmětům průmyslového vlastnictví obsahuje obchodní zákoník (§ 508 a násl.), ustanovení o licenci k předmětům chráněným autorským právem obsahuje zákon autorský (§ 46 a násl.). Obě tyto úpravy jsou speciální, obecná ustanovení o licenční smlouvě a licenci chybí. Osnova odstraňuje tento nedostatek tím, že obě speciální úpravy spojuje do jediného institutu, přičemž zároveň respektuje zvláštnosti licence k předmětům chráněným právem autorským. Navržená nová úprava sleduje především naplnění systematického hlediska, platnou právní úpravu v obou speciálních zákonech přejímá, aniž ji podstatně mění.“[36]

Ačkoli je tak nutné souhlasit s účastníkem řízení, že se licence stává vlastnictvím jejího nabyvatele a součástí jeho jmění, oproti situaci při poskytnutí licence k právům průmyslového vlastnictví samotným poskytnutím licence ze strany účastníka řízení nevzniká pro ubytovací zařízení žádná hodnota, jakkoli se účastník řízení snaží tvrdit opak. K tomuto závěru musel dospět i zákonodárce při přijetí novely autorského zákona č. 228/2014 Sb., kdy nutnost zohledňovat vytíženost kapacity ubytovacích zařízení zavedl. K tomu se ostatně krátce zákonodárce vyjádřil v důvodové zprávě k novele autorského zákona č. 102/2017 Sb.: „Toto kritérium předkladatel zachovává a považuje je, při vypuštění zastropování a ve spojitosti s dalšími navrhovanými úpravami, za dostatečné pro zohlednění zájmů podnikatelů v hotelnictví.“[37]

V případě autorského práva tak licence neposkytuje jejímu nabyvateli, tedy ubytovacímu zařízení, zdaleka takovou výhodu jako v případě průmyslového vlastnictví, zvláště za situace účastníka řízení, kdy zprostředkování zvukových a zvukově obrazových děl na pokoji ubytovacího zařízení nabízí značné množství poskytovatelů ubytovacích služeb. Druhostupňový orgán v tomto ohledu provedl několik náhodných hledání na platformě Booking.com, kde nechal vyhledat všechna ubytovací zařízení na území České republiky dostupná vždy k nějakému konkrétnímu datu.Z celkového počtu nalezených ubytovacích zařízení jich „TV s plochou obrazovkou“ jako součást vybavení pokoje nabízelo ve všech výsledcích hledání cca 80%. Jedná se tak o valnou většinu ubytovacích zařízení, která jsou dostupná na platformě Booking.com. Ačkoliv toto hledání nemusí být úplně přesné, neboť další ubytovací zařízení mohou nabízet pokoje s televizním přijímačem, který nemá plochou obrazovku, či na pokoji nabízí rozhlasový přijímač, vypovídající hodnota hledání je zřejmá. Z provedeného průzkumu je na první pohled jasné, že samotné poskytnutí licence na relevantním trhu v posuzovaném případě žádnou konkurenční výhodu pro ubytovací zařízení nepředstavuje. Sama skutečnost, že je dle soukromoprávního pohledu poskytnutí licence plněním majetkové povahy, tak neznamená, že je plněním dostatečným, a je nutné souhlasit se závěrem prvostupňového orgánu, který jej za přiměřené plnění v tomto případě nepovažuje.

Rovněž nelze souhlasit s názorem účastníka řízení, že pokud nabyvatel licence nechce či není schopen licenci využít, nelze tuto skutečnost přenášet na účastníka řízení. Provozovatelé ubytovacích zařízení jsou vlivem de facto monopolního postavení účastníka řízení na trhu postaveni do situace, kdy jim nezbývá nic jiného, než s účastníkem řízení uzavřít licenční smlouvu, pokud chtějí mít možnost svým hostům díla zprostředkovat. Je tedy zřejmé, že provozovatelé ubytovacích zařízení neuzavřeli licenční smlouvu s účastníkem řízení jen proto, že jim byla nabízena, ale proto, aby jejich hosté mohli na pokojích tuto licenci skutečně reálně využívat. Po provozovatelích ubytovacích zařízeních proto nelze rozumně požadovat, aby platili autorské poplatky i za neobsazené pokoje, tedy v době, kdy v nich nikdo ubytovaný není a licence tak nemůže být využita, což, jak je uvedeno níže, vyvodil i SDEU.

Soukromoprávní rovina poskytnutí licence však stále nic nemění na skutečnosti, že účastník řízení trval na nezohlednění obsazenosti ubytovacích zařízení, a to […obchodní tajemství…].[38] Pokud na tom účastník řízení trval, tedy tuto skutečnost zdůraznil, zřejmě ani jemu samotnému nepřipadalo vybírání poplatků i za neobsazené pokoje tak samozřejmé, jako je tomu zjevně nyní. Již samotná skutečnost, že licenční smlouva byla v tomto znění uzavřena i přes výslovné námitky AHR svědčí o využití převahy účastníka řízení nad provozovateli ubytovacích zařízení a zneužití jeho dominantního postavení.

Ačkoli účastník řízení tvrdí, že zohledňování četnosti využití pokojů ubytovacích zařízení by bylo v rozporu se základními principy licence, ani jeho samotný postup při tvorbě sazebníku autorských odměn v minulosti tomu nenasvědčuje. Jak je zřejmé ze správního spisu, účastník řízení sám v období do 18. 5. 2008 četnost využití pokojů ubytovacích zařízení zohledňoval jako relevantní kritérium pro výpočet autorské odměny, aniž by takovou povinnost stanovoval autorský zákon. Je tak nutné souhlasit s prvostupňovým orgánem, že […obchodní tajemství…][39]. b) Sdělování autorského díla veřejnosti

Účastník řízení se dále ve svém rozkladu věnuje výkladu pojmu sdělování autorského díla veřejnosti a odkazuje přitom na tehdy účinný autorský zákon a unijní judikaturu. K tomu, aby došlo ke sdělování veřejnosti, musí podle účastníka dojít k naplnění dvou kritérií: sdělování díla a sdělování tohoto díla veřejnosti. Sdělováním autorského díla veřejnosti se pak podle SDEU rozumí jakékoli zprostředkování chráněného díla bez ohledu na použitý technický prostředek nebo technologický proces, a to neurčitému a dosti vysokému počtu potenciálních diváků či posluchačů. Kromě toho se má jednat o tzv. novou veřejnost, tedy veřejnost, kterou autor nebral v potaz při udělování povolení k užití jeho autorských děl sdělováním původní veřejnosti.

Na provedený rozbor navazuje účastník řízení tvrzením, že závěry obsažené v bodech 126 ‑ 130 napadeného rozhodnutí naprosto účelově ignorují českou i evropskou judikaturu týkající se sdělování autorských děl veřejnosti v ubytovacích zařízeních.

Jako první účastník řízení cituje rozsudek SDEU ze dne 7. 12. 2006, ve věci C-306/05, Sociedad General de Autores y Editores de Espana (SGAE) v. Rafael Hoteles (dále též „rozsudek ve věci Rafael Hoteles“), v němž bylo uvedeno, že hosté ubytovacích zařízení tvoří onu novou veřejnost a že ke sdělování autorského díla této nové veřejnosti postačí, aby měli hosté díky činnosti ubytovacího zařízení k předmětným chráněným dílům přístup. Účastník řízení dále zmiňuje usnesení SDEU ze dne 18. 3. 2010, ve věci C-136/09, Organismos Sillogikis Diacheirisis Dimiourgon Theatrikon kai Optikoakoustikon Ergon v Divani Akropolis Anonimi Xenodocheiaki kai Touristiki Etaireai (dále též „usnesení ve věci Organismos Sillogikis“), podle něhož provozovatel hotelu sděluje dílo veřejnosti už v okamžiku, kdy do pokojů svého zařízení umístí televizory a napojí je na centrální anténu. Stejné závěry účastník řízení nalezl i v judikatuře českých soudů.[40] Podle účastníka řízení vše uvedené ukazuje na to, že závěr Úřadu o tom, že k užívání díla na neobsazených pokojích nedochází, pokud v nich není nikdo ubytován, je chybný. Naopak dle účastníka řízení se sdělováním díla veřejnosti v ubytovacích zařízeních rozumí již samotné vybavení pokojů přístroji umožňujícími přístup k chráněným dílům ze strany všech ubytovaných i budoucích hostů.

Druhostupňový orgán v zásadě nic nenamítá proti shrnutí judikatury SDEU, které účastník řízení v rozkladu přednesl, ovšem nic v tomto souhrnu nevyvrací závěr prvostupňového orgánu, naopak SDEU razí ve všech svých zmíněných rozsudcích stejný názor jako Úřad.

V případě rozsudku ve věci Rafael Hoteles měl španělský kolektivní správce SGAE za to, že užíváním televizních přijímačů a přístrojů zajišťujících vysílání hudební kulisy uvnitř hotelu, jehož majitelem je společnost Rafael Hoteles SA, docházelo ke sdělování děl veřejnosti. Hotely společnosti Rafael Hoteles SA tak měly v hotelových pokojích i společných prostorách umístěny a připojeny přijímače audiovizuálních děl, ale kolektivnímu správci za ně neplatily poplatky. Španělský odvolací soud pak SDEU položil následující předběžné otázky: „Představuje umístění televizních přijímačů, prostřednictvím kterých je kabelem šířen televizní signál zachycený satelitem nebo pozemní cestou, v hotelových pokojích sdělování veřejnosti, na které se vztahuje předpokládaná harmonizace vnitrostátních právních předpisů o ochraně autorského práva stanovená v článku 3 směrnice [2001/29]?[41]

SDEU pak ve svém rozsudku ve věci Rafael Hoteles nejdříve upřesnil, co je třeba rozumět pod sdělováním veřejnosti. Dospěl k závěru, že klienti hotelového zařízení představují novou veřejnost, neboť „rozšiřování díla vysílaného rozhlasem či televizí pro tyto klienty prostřednictvím televizních přijímačů totiž nepředstavuje pouhý technický prostředek směřující k zajištění nebo zlepšení příjmu původního pořadu v oblasti pokrytí signálem. Naopak, hotelové zařízení je subjektem, který zprostředkovává, při plném vědomí důsledků svého chování, svým klientům přístup k chráněnému dílu. Při neexistenci tohoto zprostředkování by totiž tito klienti v zásadě nemohli mít požitek z vysílaného díla, přestože by se nacházeli uvnitř uvedené oblasti.“ Co se týká samotného pojmu sdělování, SDEU zdůraznil, že (zvýraznění doplněno) „znění dvacátého sedmého bodu odůvodnění směrnice 2001/29 uvádí, v souladu s článkem 8 smlouvy WIPO o právu autorském, že „[p]ouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu [uvedené] směrnice. Ačkoliv však pouhé poskytnutí fyzického zařízení, obyčejně zahrnujícího mimo hotelové zařízení i podniky specializované na prodej nebo pronájem televizních přijímačů, nepředstavuje jako takové sdělování ve smyslu směrnice 2001/29, nemění to nic na tom, že toto zařízení může učinit technicky možným přístup veřejnosti k dílům vysílaným rozhlasem či televizí. Proto, poskytuje-li hotelové zařízení prostřednictvím takto umístěných televizních přijímačů signál svým klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení, jedná se o sdělování veřejnosti, aniž by bylo nutné se zabývat tím, jaká technika přenosu signálu je užívána.“ [42]

SDEU se tedy v rozsudku ve věci Rafael Hoteles primárně nezabýval otázkou, zda sdělování audiovizuálních děl veřejnosti probíhá i v případě, kdy na pokoji nejsou ubytovaní žádní hosté. Zabýval se tím, zda je hotelový pokoj čistě soukromým prostorem, na nějž by se vybírání autorských poplatků nevztahovalo, či zda je to prostor, kde sdělování veřejnosti probíhat může, a tedy je nutné za provozování audiovizuálních děl na hotelových pokojích autorské poplatky odvádět. SDEU, jak vyplývá z výše uvedeného, na tomto místě konstatoval, že hotelový pokoj není soukromým prostorem ve smyslu sdělování veřejnosti, a provozovatel je tak povinen autorské poplatky za pokoje odvádět. Ovšem hned k tomu doplnil, že pouhé umístění přístroje na pokoj není samo o sobě sdělováním veřejnosti, nýbrž je nutné, aby na pokoji byla veřejnost přítomna, jinými slovy musí být komu audiovizuální díla sdělovat.[43] SDEU v rozsudku ve věci Rafael Hoteles tak jasně pracuje s premisou, že aby ubytovací zařízení mohla sdělovat díla nové veřejnosti, musí se jednat o hosty na pokoji ubytované, popř. hosty kteří jsou přítomni ve všech ostatních prostorách uvedeného zařízení a mají ve svém dosahu v nich umístěný televizní přijímač. Nejedná se tak v tomto případě o hypotetické hosty, ale o hosty reálně se vyskytující v ubytovacím zařízení.[44] Tento závěr pak zcela koresponduje se závěry prvostupňového orgánu.

Dalším rozhodnutím SDEU, které účastník řízení v rozkladu cituje, je usnesení SDEU ve věci Organismos Sillogikis. Účastník řízení konstatuje následující: „V této souvislosti Účastník řízení upozorňuje na usnesení Soudního dvora ze dne 18. 3. 2010 ve věci Organismos Sillogikis Diacheirisis Dimiourgon Theatrikon kai Optikoakoustikon Ergon, ve kterém Soudní dvůr dokonce uzavřel, že provozovatel hotelu sděluje dílo veřejnosti už v okamžiku, kdy do pokojů svého zařízení umístí televizory a napojí je na centrální anténu.“[45] Z této citace zjevně vytržené z kontextu lze na první pohled vyvodit, že v tomto usnesení dává SDEU zapravdu názoru účastníka řízení, tedy že ubytovací zařízení sděluje dílo veřejnosti už jen tím, že na hotelový pokoj umístí televizní přijímač bez toho, aby zde musel být ubytovaný host. Když však usnesení věnujeme i druhý pohled, zjistíme, že tímto usnesením SDEU navázal a pouze doplnil závěr přijatý v rozsudku ve věci Rafael Hoteles.

Podstatou otázky předložené SDEU řeckým odvolacím soudem bylo, zda samotnou instalací televizorů do pokojů ubytovacího zařízení a jejich připojení k centrální anténě je hoteliér zapojen do procesu sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, tedy přesněji řečeno, zda takový technický zásah představuje distribuci signálu prostřednictvím uvedených zařízení ve smyslu rozsudku ve věci Rafael Hoteles. V zásadě šlo tedy o to, že provozovatel ubytovacího zařízení instaloval do pokojů televizní přijímače, které napojil na centrální anténu, ovšem odmítl platit řeckému kolektivnímu správci poplatky, neboť měl za to, že samotnou instalací zařízení a jejich připojením dílo nesděluje, ale pouze ke sdělování poskytuje zařízení. Pochybnosti předkládajícího soudu se hlavně tedy týkaly rozdílu mezi pouhým poskytováním zařízení určených k umožnění nebo uskutečnění sdělování veřejnosti a šířením signálu zákazníkům z hotelu prostřednictvím televizorů, tedy přímo jejím sdělováním. Ani v tomto rozsudku se tak SDEU nezabýval otázkou, zda se sdělování veřejnosti děje i na neobsazených pokojích už jen tím, že by provozovatel umístil na pokoj televizní přijímač.

SDEU pak dospěl k závěru, že „hotelové zařízení je orgán, který jedná s úplnou znalostí důsledků svého chování za účelem zpřístupnění chráněného díla svým zákazníkům. Při neexistenci tohoto zásahu by tito zákazníci, kteří se nacházejí v této oblasti, nemohli v zásadě využívat pracovní vysílání. […] S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že hoteliér se tím, že instaluje televizory do místností svého zařízení a připojuje je k centrální anténě tohoto zařízení, účastní samotného sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.“[46] Zde je nutné přesně pochopit smysl závěru SDEU, že se hotel „účastní samotného sdělování veřejnosti“. Jak jsem již uvedl výše, ve věci Organismos Sillogikis se chtěl provozovatel ubytovacího zařízení úplně zprostit povinnosti platit tamějšímu kolektivnímu správci autorské poplatky s odůvodněním, že je pouze jakýmsi poskytovatelem/pronajímatelem televizních přijímačů, a proto se nijak samotného sdělování audiovizuálních děl veřejnosti (tedy hotelovým hostům) neúčastní. SDEU konstatoval, že tomu tak není, neboť tím, že provozovatel přístroje na pokoj umístil, se stal součástí procesu sdělování. Ovšem stejně jako v rozsudku ve věci Rafael Hoteles se SDEU přidržel závěru, že sdělování díla veřejnosti je možné až v případě, kdy je na pokoji ubytovaný host, tedy když je možné dílo oné veřejnosti reálně sdělit. Závěry účastníka řízení ohledně rozsudku SDEU ve věci Organismos Sillogikis jsou tak nesprávné.

Na své závěry uvedené v rozsudku ve věci Rafael Hoteles pak SDEU navázal i v dalších rozsudcích.[47] V rozsudku ze dne 4. 10. 2011, ve spojených věcech C‑403/08 a C‑429/08, Football Association Premier League Ltd (dále též „rozsudek ve věci FAPL“) se SDEU zabýval odpovědí na předběžnou otázku, zda-li pojem sdělování veřejnosti zahrnuje i zprostředkování děl vysílaných rozhlasem či televizí, a to prostřednictvím televizní obrazovky a reproduktorů, zákazníkům přítomným v restauračním zařízení. S ohledem na rozsudek ve věci Rafael Hoteles přitom SDEU konstatoval, že se jedná o analogický případ a vlastník restauračního zařízení stejně jako hoteliér také provádí sdělování (zvýraznění doplněno): „[…] vlastník restauračního zařízení vědomě umožňuje zákazníkům přítomným v tomto zařízení přístup k pořadu vysílanému televizí a obsahujícímu chráněná díla, a to prostřednictvím televizní obrazovky a reproduktorů s tím, že bez zprostředkování ze strany tohoto vlastníka by zákazníci nemohli mít vysílaná díla k dispozici, přestože by se nacházeli uvnitř oblasti pokrytí uvedeným vysíláním. Okolnosti takového úkonu jsou tedy podle všeho srovnatelné s okolnostmi, které byly předmětem výše uvedeného rozsudku SGAE.“[48] Z uvedeného tak vyplývá, že i v tomto případě SDEU počítal s veřejností, která je v daném místě fyzicky přítomna.

Pokud účastník řízení zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 380/2003, pak ani zde soud neřešil otázku, zda se sdělováním veřejnosti rozumí samotná instalace přijímačů bez nutné přítomnosti hostů, ovšem stejně jako SDEU se musel vypořádat s otázkou, zda sdělování veřejnosti probíhá i na uzavřených hotelových pokojích, či zda jsou tyto pouze soukromým prostorem. Nejvyšší soud přitom uvedl (zvýraznění doplněno): „Hotelový pokoj se sice liší od dalších typicky veřejně přístupných míst jako jsou čekárny, kavárny atd., v tom směru, že uživatelem hotelového pokoje je konkrétní osoba (osoby) a v době jejího ubytování je přístup ostatním osobám do něj prakticky vyloučen (pouze s vědomím ubytované osoby), zatímco ostatní místa jsou veřejnosti volně přístupná. Prvek veřejnosti hotelového pokoje však spočívá v okolnosti, že hotelové ubytování může fakticky využívat kdokoliv, je obvykle krátkodobé a hotelový pokoj je tak postupně užíván rozsáhlým počtem osob, jejichž počet je podstatně větší, než je tomu např. u nájemních bytů. Provozovatel, který vybaví hotelové pokoje televizním nebo rozhlasovým přijímačem a nabídne své ubytovací služby, se v důsledku toho stává uživatelem vysílaných děl, neboť je využívá tím, že umožňuje ubytovaným hostům příjem vysílaných pořadů. Proto lze hotelový pokoj i podle názoru Nejvyššího soudu důvodně pokládat za místo, kde dochází k dalšímu veřejnému šíření vysílaného díla (při splnění ostatních podmínek uvedených v § 16 odst. 1 AutZ).“ I Nejvyšší soud, jak z citovaného výňatku jasně vyplývá, se tak přidržel závěru, že provozovatel ubytovacího zařízení sice je uživatelem vysílaných děl, neboť umožňuje příjem vysílaných pořadů, ovšem ubytovaným hostům. Na hotelovém pokoji tak podle Nejvyššího soudu musí být ubytovaný host, aby se dalo hovořit o sdělování veřejnosti.

Rovněž závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, interpretuje účastník řízení poněkud jinak, než jak je chápe druhostupňový orgán. Soud v daném případě rozhodoval ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, a to opět za situace, kdy licence k provozování audiovizuálních děl nebyla ubytovacímu zařízení (v tomto případě nestátnímu zdravotnickému zařízení) vůbec poskytnuta. Je třeba dát účastníku řízení za pravdu, že Nejvyššímu soudu stačil důkaz samotné inzerce pokojů ubytovacího zařízení obsahujících televizory společně s hrazením televizních poplatků za konkrétní počet televizorů odpovídající (alespoň řádově) počtu pokojů v daném ubytovacím řízení, k podepření tvrzení, že provozovatel příslušného ubytovacího zařízení díla na daných pokojích zprostředkovává, ovšem na závěr účastníkem řízení citovaného odst. 27 předmětného rozsudku Nejvyšší soud konstatuje: „Stejně tak může provozovatel v rámci své vysvětlovací povinnosti uplatnit například tu významnou skutkovou okolnost, že obsazenost jeho ubytovacího zařízení nebyla v rozhodném období plná, přičemž pak nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní k údaji o konkrétní (nižší než plné) obsazenosti.“ Nejvyšší soud tak i v tomto svém rozsudku razí stejný názor jako prvostupňový orgán, tedy že je třeba míru obsazenosti ubytovacího zařízení zohlednit.

Jak tedy vyplývá z výše uvedené evropské i tuzemské judikatury, prvostupňový orgán se závěrů učiněných SDEU a tuzemských soudů jednoznačně přidržel, neboť ze všech účastníkem řízení zmíněných rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že k užívání díla a jeho sdělování veřejnosti nedochází na neobsazených pokojích ubytovacích zařízení, pokud v nich není nikdo ubytován. c) Užívání licence ke sdělování díla veřejnosti ze strany ubytovacích zařízení

Účastník řízení dále poukazuje na ekonomickou hodnotu licence. Z unijní judikatury, konkrétně např. z rozsudku SDEU ve věci FAPL a z rozsudku SDEU ze dne 31. 5. 2016, ve věci C-117/15, Reha Training (dále též „rozsudek ve věci Reha Training“)[49] účastník řízení dovozuje, že provozovatelé ubytovacích zařízení získávají již okamžikem udělení licence ke sdělování děl veřejnosti ekonomickou výhodu oproti jiným soutěžitelům, neboť licence zvyšuje atraktivnost daného pokoje, potažmo celého ubytovacího zařízení. Právě udělení licence tak představuje protiplnění, tedy určitou výhodu pro ubytovatele.

Po přezkoumání druhostupňový orgán s ohledem na judikaturu SDEU nevyvrací, že by sdělování autorských děl veřejnosti mělo výdělečnou povahu, ostatně tato skutečnost je zřejmá, neboť pokud by tomu tak nebylo, ubytovací zařízení by licenční smlouvy s kolektivními správci nesjednávala. Stále však je nutno mít na paměti, že aby se jednalo o sdělování veřejnosti, je třeba mít k dispozici onu veřejnost, které lze dílo sdělovat, což nevyvrací účastníkem zmíněné rozsudky ani ve věci FAPL, ani ve věci Reha Training.

Užití závěrů rozsudku ve věci FAPL účastníkem řízení vztahující se k ekonomické povaze licence však není zcela přiléhavé. Jak z předmětného rozsudku vyplývá, majitelé restauračních zařízení, kteří chtěli ve svých provozovnách zápasy Premier League zprostředkovat, museli vynaložit značné úsilí, aby licenci obdrželi. Ostatně celý proces udělení licence je značně komplikovaný, jak uvádí SDEU: „FAPL uděluje licence na uvedená vysílací práva k přímým přenosům pro jednotlivá území a vždy na tři roky. V tomto ohledu je strategií FAPL zpřístupnit soutěž divákům na celém světě a maximalizovat přitom hodnotu uvedených práv ve prospěch svých členských klubů. Tato práva se subjektům televizního vysílání udělují v otevřeném výběrovém řízení zahajovaném výzvou, aby uchazeči předkládali nabídky na celosvětovém, regionálním nebo oblastním základě. Poptávka pak určuje teritoriální základ, na němž FAPL prodává svá mezinárodní práva. […] Získá-li uchazeč pro určitou oblast balíček vysílacích práv k přímému přenosu utkání „Premier League“, je mu uděleno i výhradní právo k jejich televiznímu vysílání v této oblasti. Podle FAPL je to nezbytné k dosažení optimální komerční hodnoty všech těchto práv vzhledem k tomu, že vysílající organizace jsou ochotny uhradit prémii za získání výhradních práv, jelikož díky nim mohou odlišit své služby od služeb konkurentů a zvýšit svou schopnost generovat příjmy. Tato územní exkluzivita je chráněna tím, že se každá vysílající organizace ve své licenční smlouvě s FAPL zavazuje, že znemožní přijímat své vysílání veřejnosti mimo oblast, pro kterou má licenci. […] K těmto kanálům mají přístup diváci, kteří mají předplacený satelitní multiplex NOVA. Každý předplatitel musel být s to poskytnout jméno, adresu a telefonní číslo v Řecku. Předplatné lze objednat k soukromým i obchodním účelům.“[50]

Problém pro FAPL nastal v okamžiku, kdy určitá restaurační zařízení ve Velké Británii kupovala řecká dekódovací zařízení, přes něž mohla zápasy Premier League ve svých provozovnách promítat, neboť tento postup byl pro ně výhodnější než předplatné ve Velké Británii. Vlastníci restauračních zařízení tak používali dekódovací zařízení mimo daný členský stát, a tedy v rozporu s vůlí vysílajících organizací. Zahraniční dekódovací zařízení bylo získáno nebo aktivováno na základě uvedení falešné totožnosti a falešné adresy s úmyslem obejít územní omezení dotčené ve věcech v původním řízení, a okolností, že toto zařízení bylo použito k obchodním účelům, přestože bylo určeno jen k soukromému použití.

V rámci mnoha předběžných otázek tak musel SDEU opět řešit otázku sdělování veřejnosti, v rámci níž se mimo jiné (viz výše) vyjádřil i k výdělečné povaze tohoto sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, přičemž konstatoval: „V takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, nelze popřít, že vlastník zprostředkovává ve svém restauračním zařízení díla vysílaná rozhlasem či televizí proto, aby z toho měl prospěch, ani že toto zprostředkování může přilákat zákazníky, kteří mají o takto zprostředkovaná díla zájem. Dotčené zprostředkovávání se tudíž odráží na návštěvnosti tohoto zařízení a potažmo na jeho hospodářských výsledcích.“[51]

Jak už jsem uvedl výše, rozsudek ve věci FAPL není na projednávanou věc v souvislosti s ekonomickou hodnotou licence příliš přiléhavý, neboť v daném případě se jednalo o vysílání nejvyšší anglické fotbalové soutěže, která měla skutečně velký potenciál zákazníky do restauračních zařízení přitáhnout. Vysílání zápasů Premier League je vyhledáváno určitým typem zákazníků, kteří proto vyhledávají a navštěvují taková restaurační zařízení, která toto vysílání zprostředkovávají. Tito zákazníci tak navštíví restaurační zařízení v době, kdy se zápas Premier League bude skutečně vysílat, naopak je nebude nic motivovat k návštěvě tohoto zařízení v době nevysílání jen proto, že toto zařízení vysílání zápasů někdy jindy zprostředkovává. Tuto premisu však nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc, neboť primárním důvodem hostů k ubytování se v ubytovacích zařízeních není, aby mohli na pokojích poslouchat či sledovat díla, která spravuje účastník řízení. Výdělečná povaha licence pro vysílání Premier League je tak pro restaurační zařízení nesrovnatelně významnější než v případě ubytovacích zařízení, která mají na svých pokojích rozhlasové a televizní přijímače pro zprostředkování děl spravovaných účastníkem řízení.

Dále účastník řízení odkazuje na rozsudek ve věci Reha Training, kde měl SDEU závěry o výdělečné povaze sdělování autorských děl veřejnosti potvrdit i ve vztahu k ubytovacím zařízením. Toto tvrzení je však poněkud nepřesné. V rozsudku ve věci Reha Training řešil SDEU předběžnou otázku německého zemského soudu ve sporu rehabilitačního centra a kolektivního správce, přičemž rehabilitační centrum mělo televizní přijímače nainstalovány ve dvou čekárnách a tělocvičně, a v předběžné otázce se zemský soud ptal, zda i pacienti a klienti rehabilitačního centra jsou novou veřejností, když např. v ordinaci zubního lékaře a podobných zařízeních novou veřejností nejsou.[52] SDEU dospěl k závěru, že klienti rehabilitačního centra skutečně novou veřejností jsou a k výdělečné povaze sdělování konstatoval, že „pokud jde zatřetí o výdělečnou povahu takového sdělování, je třeba konstatovat – jak uvedl generální advokát v bodě 71 svého stanoviska – že v posuzovaném případě šíření televizního vysílání prostřednictvím televizních přijímačů, jehož cílem je nabídnout pacientům takového rehabilitačního centra, jako je rehabilitační centrum ve věci v původním řízení, rozptýlení během léčby nebo během čekání na ni, je poskytováním doplňkové služby, která sice nemá léčebný význam, avšak má příznivý vliv na postavení a přitažlivost zařízení, a poskytuje mu tím konkurenční výhodu.“[53] SDEU tak uzavřel, že v takovém případě může mít šíření televizního vysílání provozovatelem rehabilitačního centra, jako je společnost Reha Training, výdělečnou povahu, jež by mohla být vzata v úvahu pro účely určení výše odměny, která musí být případně za toto šíření zaplacena. Ovšem i zde se jednalo o skutečné pacienty, kterým tato služba byla zprostředkována, nikoli o potenciální pacienty, kterým by taková služba mohla být zprostředkována pouhou instalací televizních přijímačů ve společných prostorách rehabilitačního centra.

Účastník řízení dále považuje za neaplikovatelnou argumentaci Úřadu ohledně nevyužívání licence, na kterou je poukazováno v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015. Účastník řízení v tomto ohledu podotýká, že toto citované rozhodnutí se týkalo vyčíslení bezdůvodného obohacení, tedy skutkově odlišné situace, kdy ubytovací zařízení licenci vůbec nemělo. Navíc jsou v tomto rozsudku dle účastníka řízení nepřesně citovány jiné rozsudky Nejvyššího soudu. Z pohledu výkonu práv plynoucích z licence ze strany ubytovacích zařízení bylo v daném případě kritérium obsazenosti pokojů podle účastníka řízení bezpředmětné.

Jak vyplývá z výše uvedeného, všechny rozsudky SDEU, které v rozkladu citoval účastník řízení a podpíral jimi (nutno přiznat neoprávněně) svá tvrzení, se týkaly situace, kdy žalované straně (ubytovací zařízení, restaurační zařízení, rehabilitační zařízení) licence vůbec poskytnuta nebyla. Nejinak tomu bylo v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, který ve svém rozkladu taktéž použil účastník řízení a který se rovněž týkal vyčíslení bezdůvodného obohacení. Pokud tedy tyto skutečnosti nebránily účastníku řízení v užití zmíněných rozsudků na obhajobu svých závěrů, jsem toho názoru, že by účastník řízení neměl nic namítat ani proti užití argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2015. Druhostupňový orgán navíc pokládá tento rozsudek za zcela přiléhavý k závěrům prvostupňového orgánu. Nejvyšší soud zde za pomoci rozsudku ve věci Rafael Hoteles dospěl k závěru, že „je tedy zřejmé, že veřejností, které jsou chráněná díla sdělována, mohou být pouze skutečně ubytované osoby. K závěru o potřebě změny judikatury nemůže vést ani argumentace rozdílem mezi neobsazeností a neobsaditelností (která by vylučovala zpřístupňování díla) pokojů vybavených rozhlasovými nebo televizními přijímači. Tato argumentace totiž postrádá zdůvodnění, proč v neobsazených pokojích by mohlo docházet ke zpřístupňování děl veřejnosti (potencionální recepci) a v neobsaditelných nikoli. Nepochybil proto odvolací soud pokud při svém rozhodování vzal v úvahu obsazenost pokojů v zařízení žalovaného.“

Druhostupňový orgán tak na tomto místě uzavírá, že sdělování autorských děl veřejnosti má pro ubytovací zařízení výdělečnou povahu, avšak pouze v případě, kdy je veřejnost skutečně přítomna, aby bylo možno jí dílo sdělovat. Až v tomto okamžiku se dle unijní judikatury i tuzemských soudů jedná o sdělování veřejnosti, které má pro ubytovací zařízení užitnou hodnotu a za které má účastník řízení oprávnění vybírat od ubytovacího zařízení přiměřené protiplnění pro zastupované autory. d) Ocenitelná hodnota licence a reklama

Účastník řízení ve vztahu k licenci také reaguje na bod 186 napadeného rozhodnutí a vysvětluje, že při inzerci ubytování nedochází k sdělování autorského díla veřejnosti. Je tak pochopitelné, že tato problematika není v licenční smlouvě upravena. Ocenitelná hodnota licence pro ubytovací zařízení v souvislosti s reklamou spočívá podle účastníka řízení v jiné skutečnosti. Teprve až v okamžiku udělení licence může ubytovací zařízení danou službu zákazníkům pravdivě nabízet, čímž má pro něj už samotný akt udělení licence ocenitelnou hodnotu. Bez licence by se totiž jednalo o nekalou soutěž či porušení předpisů na ochranu spotřebitele. Ubytovací zařízení má tak povinnost zajistit si potřebou licenci ex ante, tedy využívá udělenou licence již v procesu akvizice nových zákazníků, a ne až následně v momentě, kdy skutečně dojde k ubytování hosta na pokoji.

Ve světle výše uvedeného je tato argumentace účastníka řízení pak již zcela irelevantní. Jak druhostupňový orgán ověřil, sdělování veřejnosti probíhá až v okamžiku, kdy je na pokoji reálně ubytovaný host, který má možnost poskytnuté licence využít nebo ne (zda ji skutečně využije, již není relevantní). Je samozřejmé, že v tu chvíli už ubytovací zařízení musí mít licenční smlouvu podepsánu, ale to ještě neznamená, že má z poskytnuté licence automaticky užitek (z čehož plyne výdělečná povaha, a tedy ocenitelná hodnota licence pro ubytovací zařízení). Ad absurdum v situaci, kdy by ubytovací zařízení mělo podepsánu licenční smlouvu s účastníkem řízení a od podpisu smlouvy by se v tomto ubytovacím zařízení dalších několik týdnů neubytoval žádný host (a to z jakýchkoli objektivních důvodů, např. z důvodu vypuknutí virové epidemie, kdy by restaurační a ubytovací zařízení sice nebyla zavřena, avšak ze strachu z nákazy by lidé necestovali, a tudíž nevyužívali služeb ubytovacích zařízení – pokoje by tak byly neobsazené, ale nikoli neobsaditelné), dle logiky účastníka řízení by provozovatel ubytovacího zařízení musel za každý pokoj s televizním či rozhlasovým přijímačem platit účastníku řízení poplatky, ačkoli by z toho absolutně žádný užitek neměl. Na takový názor nemůže druhostupňový orgán přistoupit.

Lze tedy jednoznačně uzavřít, že prvostupňový orgán ve svých závěrech nepochybil, když konstatoval, že požadavek platby autorské odměny i tehdy, kdy u nabyvatele licence prokazatelně nemůže dojít k užití díla, tzn. když jeho pokoj není obsazen ubytovaným hostem a není mu tak poskytováno žádné protiplnění, nelze považovat za přiměřenou obchodní podmínku, tudíž nesplňuje podmínku proporcionality vzájemného smluvního plnění a protiplnění. Přiměřené protiplnění může být poskytnuto až v okamžiku možnosti sdělení autorského díla, přičemž tato podmínka nemohla být v případě neobsazených pokojů splněna.

Účastník řízení dále vznáší námitky do skutkového stavu věci, který podle něj Úřad nesprávně a neúplně zjistil, a to včetně právního rámce posuzovaného jednání. a) Nezohlednění legislativního rámce

Účastník řízení nejprve uvádí, že posuzované jednání se uskutečnilo v období, kdy v oblasti výběru autorských odměn panovala značná právní nejistota způsobená turbulentními legislativními změnami.

Ve vztahu k období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008 se tak účastník řízení dle jeho slov nacházel v právní nejistotě ohledně oprávnění vybírat poplatky za autorské odměny od provozovatelů ubytovacích zařízení, neboť autorský zákon byl ve svém původním znění poměrně nejednoznačný. Novelou provedenou zákonem č. 81/2005 Sb. bylo dokonce v § 23 explicitně stanoveno, že se zpřístupňování autorského díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, nepovažuje za provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tato úprava však byla podle účastníka řízení v rozporu s unijním právem[54] a účastník řízení se tak podle svých slov nacházel ve stavu právní nejistoty, přičemž ve svých sazebnících autorských odměn tento poplatek za zpřístupňování děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích ubytovacích zařízení z opatrnosti ponechal.

Poté, co bylo dne 19. 2. 2008 Vrchním soudem v Praze účastníku řízení potvrzeno, že mu náleží odměna i za zpřístupnění autorských děl prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání na pokojích ubytovacích zařízení, umožnil provozovatelům ubytovacích zařízení uplatnit slevu za neobsazené pokoje. Dle svého vyjádření tak činil s cílem snížit břímě provozovatelů ubytovacích zařízení v podobě jednorázové platby autorských odměn, která byla nakumulována za období několika let.

Účastník řízení dále připomíná, že novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 168/2008 Sb., účinnou od 19. 5. 2008, pak došlo k explicitnímu zákonnému zakotvení oprávnění autorů vybírat odměny za zpřístupňování děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích ubytovacích zařízení, ovšem výše odměny byla omezena 50 % výše poplatku za jeden přístroj, který byl stanoven zvláštním zákonem. Toto omezení výše poplatku vyvolalo podle účastníka řízení další vlnu právní nejistoty, když nebylo jasné, na jaký okruh kolektivních správců se toto zastropování vztahuje. Nic z těchto okolností ovšem dle účastníka řízení Úřad v napadeném rozhodnutí nezohlednil, zejména pak opomněl snahu účastníka řízení vyjít provozovatelům ubytovacích zařízení v kontextu právní nejistoty vstříc.

Před samotným vypořádáním námitky účastníka řízení uvádím následující. Jak správně konstatoval účastník řízení, relevantní právní úpravou je autorský zákon. Stěžejní pro posuzované jednání je § 23 autorského zákona, který upravuje provozování rozhlasového a televizního vysílání. Znění tohoto ustanovení prošlo v minulosti řadou novelizací, které jsou pro danou problematiku významné.

V původním znění vymezilo dané ustanovení pojem provozování rozhlasového či televizního vysílání velmi obecně: „Provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.“

Novela č. 81/2005 Sb. účinná od 23. 2. 2005 změnila § 23 tím, že z provozování vyloučila zpřístupňování díla ubytovaným v ubytovacích a zdravotnických zařízeních: „[...] Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.“

Novela autorského zákona č. 168/2008 Sb. účinná od 19. 5. 2008 zachovala výjimku pouze pro zdravotnická zařízení, zatímco pro ubytovací zařízení zavedla maximální výši pro výběr poplatku: „[...] Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem[55].“

Další z velkého množství novel autorského zákona, novelou č. 228/2014 Sb. účinnou od 7. 11. 2014, došlo k novelizaci § 100 autorského zákona, který upravuje vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany. Novela tak zavedla v ust. § 100 odst. 6 písm. d) povinnost přihlédnout při uzavírání smluv mezi kolektivním správcem a ubytovacím zařízením k „přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany, a to včetně četnosti využití ubytovacích prostor za účelem získání takového prospěchu, v nichž dochází k užití předmětu ochrany,“ avšak stále ponechala maximální výši pro výběr poplatku. Tu zrušila až novela č. 102/2017 Sb., účinná od 20. 4. 2017.

Druhostupňový orgán k samotné námitce tak konstatuje, že účastník řízení nemůže svůj postup vůči provozovatelům ubytovacích zařízení ospravedlňovat tvrzením, že se nacházel v nejistotě kvůli nejasné právní úpravě. Účastník řízení je jako kolektivní správce velkou odbornou organizací. Dalo by se uvažovat o situaci, kdy by tento argument uspěl, např. pokud by ho v soudním sporu s účastníkem řízení nadnesl provozovatel ubytovacího zařízení, který v problematice vybírání autorských poplatků, resp. autorského práva, obecně není zběhlý. Na rozdíl od účastníka řízení, který by v této oblasti měl být největším odborníkem.[56] Ostatně za účinnosti novely č. 81/2005 Sb. si s údajnou právní nejistotou účastník řízení poradil, když své sazby autorských odměn ponechal, aby pak podle nich mohl poplatky od provozovatelů ubytovacích zařízení vybrat zpětně. Z podkladů získaných v rámci správního řízení od účastníka řízení a založených ve správním spisu vyplynulo, že účastník řízení zohledňoval obsazenost pokojů i v sazbách autorských odměn před účinností novely č. 81/2005 Sb., tedy v době, kdy nebyl důvod vymáhat platby autorských odměn zpětně v důsledku účastníkem řízení uváděné nejasnosti právní úpravy.[57] Navíc v případě užití autorských práv prostřednictvím jiných zvukových nebo zvukově obrazových přístrojů byla obsazenost ubytovacích zařízení při stanovení sazeb autorských odměn zohledňována až do 18. 5. 2008, tedy až do účinnosti novely č. 168/2008 Sb. Placení autorských odměn za toto užití autorských děl autorský zákon nijak neomezoval a tzv. nejasnost právní úpravy zde tedy nepřicházela v úvahu.

Novela č. 168/2008 Sb. pak vyjasnila, že účastník řízení od ubytovacích zařízení poplatky vybírat může, a to do výše 50 % koncesionářských poplatků. Nic z výše uvedeného však neospravedlňovalo jednání účastníka řízení, aby […obchodní tajemství…] přestal zohledňovat obsazenost ubytovacích kapacit. Nejasný výklad právní úpravy mohl toliko ovlivnit maximální možnou výši autorských odměn požadovaných jednotlivými kolektivními správci za výkon práv, která spravovali. V tomto bodě nemohl být účastník řízení novou právní úpravou nijak zmaten a jednal tak svévolně vědom si svého silnějšího postavení na trhu vůči provozovatelům ubytovacích zařízení. b) Nezohlednění procesu vyjednávání autorských odměn v roce 2008

Účastník řízení poukazuje na to, že závěry Úřadu […obchodní tajemství…] vychází z vyjádření AHR, které je sdružením tvořeným provozovateli ubytovacích zařízení a hájí tak primárně jejich zájmy. Úřad proto dle účastníka řízení neměl vyjádření AHR bez dalšího přebírat do svých závěrů, ale měl k nim přistupovat obezřetně a důkladně je verifikovat. […obchodní tajemství…].

Dle účastníka řízení Úřad rovněž v napadeném rozhodnutí zcela pomíjí, že stanovení konečné výše sazeb autorských odměn je dáno celou řadou okolností, nikoli pouze předmětnou cenovou regulací § 23 autorského zákona. Sazby autorských odměn totiž nebyly účastníkem řízení vůbec nastavovány jednostranně, naopak se jednalo o výsledek vícestranných jednání mezi Ministerstvem kultury, kolektivními správci i zástupci provozovatelů ubytovacích zařízení. Ze zápisu z jednání mezi kolektivními správci, AHR a Ministerstvem kultury ze dne 30. 7. 2008 účastník řízení dovozuje, že jednotlivé komponenty autorské odměny nebyly v centru pozornosti a že předmětem zájmu byla pouze celková výše odměn, které by měli provozovatelé ubytovacích zařízení hradit. Účastník řízení pak ustoupil v tom ohledu, že limit 50 % akceptoval i ve vztahu k právům s autorskými právy souvisejícími, nejen k právům autorským. Součástí tohoto kompromisu pak mělo být také to, že do budoucna nebude zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení jako sleva ze sazeb.

Druhostupňový orgán musí nejprve poukázat na tvrzení účastníka řízení, která jsou v této části rozkladu vzájemně rozporná. V bodě 175 účastník řízení uvádí, že „otázka zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení v sazbách odměn se na těchto jednáních, kterých se účastnili i zástupci AHR, vůbec nediskutovala.“ V bodě 177 účastník řízení dále tvrdí: „Na společných jednáních bylo pak finálně dojednáno (jako kompromis k podstatnému snížení výše sazeb kolektivních správců v důsledku nejasně provedeného zákonného zastropování), že oproti dřívější praxi, která vycházela výlučně z dobrovolného rozhodnutí kolektivních správců, nebude do budoucna zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení jako sleva ze sazeb.“ Z rozkladu není jasné, zda účastník řízení tvrdí, že se na nezohlednění obsazenosti ubytovacích kapacit s dalšími subjekty dohodl, či zda s nimi tuto otázku vůbec nediskutoval.

Účastník řízení ke svým tvrzením doložil listinné důkazy, a to zejména zápis z jednání zástupců kolektivních správců, AHR a Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2008[58] a emailovou komunikaci mezi Ministerstvem kultury a kolektivními správci[59], z nichž plyne, že předmětem jednání a komunikace byla snaha o dohodu mezi kolektivními správci ohledně jejich procentních podílů na celkové maximální částce autorské odměny stanovené dle § 23 autorského zákona a že otázka zohledňování slev či jiných kritérií pro stanovení sazeb autorských odměn u jednotlivých kolektivních správců nebyla vůbec diskutována. A tak jako nebyla diskutována mezi jednotlivými kolektivními správci, nebylo zohlednění obsazenosti ubytovacích kapacit diskutováno ze strany účastníka řízení ani s AHR.