Ústavní soud I.ÚS 1039/22 – Ochranné léčení

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") byl podle § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnut návrh stěžovatele na propuštění z ochranného ústavního psychiatricko-sexuologického léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 2. 2016 č. j. 5 T 1/2016-817 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016 č. j. 2 To 53/2016-956. Své rozhodnutí okresní soud opřel o zprávu Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod a o výslechy svědků, a to zejména ošetřující lékařsky a psychologa. Shledal, že ochranné léčení je v počátku (bylo započato dne 30. 8. 2021), že stěžovatel se nachází v prvním stupni léčby bez samostatných vycházek, aniž by došlo k určitému ověření stability jeho chování ve společnosti z hlediska možnosti jeho propuštění na svobodu, dále že s ohledem na jeho deviaci (hebefilii) je třeba přihlížet k určitým specifikům v sexuálním motivačním systému, na která zatím nezískal náhled, což je jedna z podmínek úspěšného ukončení ústavního léčení, a že je u něj rizikovým faktorem též užívání alkoholu. Na základě učiněných zjištění okresní soud uzavřel, že deviace stěžovatele je trvalou záležitostí, kdy je třeba léčbou vypracovat a stabilizovat určitou strategii, jak se chovat v krizové situaci. Návrhy stěžovatele na vypracování nového znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie zamítl s odůvodněním, že s ohledem na trvalost deviace a osobnostních rysů stěžovatele lze vycházet z původního znaleckého posudku, který byl vypracován před výkonem trestu odnětí svobody. Zdůraznil, že deviace u stěžovatele je stále přítomna a nezmizí, proto je zbytečné opakovat falometrii za účelem vyloučení homosexuální pedofilie či jakékoliv jiné homosexuální orientace. Dosud krátkodobá léčba podle něj nemohla představovat důvod pro nové znalecké přezkoumání.

Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Plně se ztotožnil s názorem okresního soudu a dodal, že není sporu o tom, že dosavadní průběh ochranné léčby u stěžovatele ještě nezaznamenal kýžený efekt, o čemž svědčí i všechny provedené důkazy. Přisvědčil okresnímu soudu i ohledně návrhu stěžovatele na vypracování nového znaleckého posudku. Konstatoval, že stěžovatel vykonával trest odnětí svobody za velmi závažnou trestnou činnost, kdy v roce 2015 (v podstatě v důchodovém věku) zneužil dostupnosti svého pětiletého vnuka a sexuálně se na něm uspokojoval tím, že mu zasouval penis do úst. Předchozí trestná činnost z roku 2011 se týkala sexu za úplatu s dívkami mladšími patnácti let. Ač je stěžovatel již ve vyšším věku, podle krajského soudu se z žádné indicie nebylo možno domnívat, že by nebyl sexuálně aktivní. Uzavřel proto, že okresní soud důvodně vycházel z provedeného dokazování a nebylo namístě přibírat znalce, a to zejména s ohledem na závěr, že deviace a porucha osobnosti stěžovatele jsou trvalého charakteru.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že znalecké posudky z roku 2012 a 2015 již nemusí o jeho aktuálním zdravotním stavu nic vypovídat a že z těchto posudků nelze dovodit, zda je u něj výkon ochranné léčby v ústavní formě v současné době skutečně nezbytný, a to mimo jiné i s ohledem na jeho věk (70 let). Poukazuje na to, že znalecký posudek z roku 2015 vylučoval diagnózu homosexuální pedofilie. Má za to, že tím, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz novým znaleckým posudkem, nebyl řádně vyšetřen a prokázán jeho zdravotní stav. Tvrdí, že rozhodující soudy se ani nepokusily zjistit, zda sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout prostřednictvím mírnějšího opatření, tj. ochranného léčení v ambulantní formě. Rezignovaly podle něj na obstarání potřebných podkladů a nezabývaly se jeho duševním stavem a jeho připraveností na ochranné léčení v ambulantní formě.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně [srov. nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)]. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci rozhodující soudy z těchto mantinelů nevykročily.

Obecné soudy dodržely veškeré procesní záruky, tj. bylo konáno veřejné zasedání, stěžovatel se měl možnost k věci vyjádřit a soudy vyšly z relevantních podkladů. Z provedených důkazů (zprávy Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, listinných důkazů a výslechů svědků - ošetřující lékařky stěžovatele a psychologa) vyplynulo, že u stěžovatele je i nadále nutné ochranné léčení v ústavní formě, neboť samotná léčba je teprve v počátku a bude třeba delší doby této léčby, aby mohla být v budoucnu vyhodnocena otázka případného propuštění z ochranného léčení či změny formy ochranného léčení. Okresní soud a krajský soud rovněž řádně a dostatečně vysvětlily, proč za dané důkazní situace nebylo nezbytné vypracování nového znaleckého posudku. Poukázaly na to, že za nadbytečné považovala vypracování nového znaleckého posudku i Psychiatrická nemocnice Havlíčkův Brod s tím, že hebefilie byla u stěžovatele diagnostikována již znaleckým posudkem z roku 2015 a že s touto diagnózou souhlasí. Oba soudy pak zdůraznily, že deviace u stěžovatele je trvalá a s ohledem na tuto skutečnost a na osobnostní rysy stěžovatele lze vycházet z původního znaleckého posudku.

Ústavní soud na důvodech, pro něž se trestní soudy rozhodly nevyhovět návrhu stěžovatele na propuštění z ochranného léčení v ústavní formě, neshledává z ústavněprávního pohledu nic závadného. Trestní soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že vzhledem k prokázané deviaci, jakož i k osobě samotného stěžovatele, je u něj i nadále nezbytné ochranné léčení v ústavní formě. V žádném případě nešlo v rozhodnutích obecných soudů o projev libovůle. Spolehlivé dokončení ústavního léčení a případné ověření, že propuštění stěžovatele na svobodu nebude spojeno s rizikem páchání další závažné trestné činnosti, se za daného stavu jeví jako legitimní cíl k dosud probíhajícímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.