Ústavní soud I.ÚS 1088/25 – Propadnutí věci

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného trestního rozsudku, který byl podle ní vydán v řízení, jehož se měla účastnit. Tvrdí přitom porušení čl. 3 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodoval o několika odvoláních (nikoliv stěžovatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024 sp. zn. 47 T 2/2024. Vrchní soud mj. nově rozhodl o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku manželovi stěžovatelky (odsouzenému), a to finanční částky 30 800 euro. Nahradil tak původně městským soudem uložený trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku ohledné téže částky, protože uzavřel, že tato částka je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. Vrchní soud nepřijal argumentaci odsouzeného, že částka byla majetkem jeho manželky (stěžovatelky), která ji měla získat prodejem nemovitosti na Ukrajině v roce 2023. Při veřejném zasedání vrchní soud stěžovatelku vyslechl jako svědkyni a její výpovědi neuvěřil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vrchní soud neprokázal, že propadnuté peníze pocházely z trestné činnosti jejího manžela nebo že měl odsouzený z trestné činnosti majetkový prospěch. Po celou dobu trestního řízení uváděla, že peníze jsou jejím výlučným vlastnictvím a nacházely se v nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví. Ani vrchní soud neprokázal opak a na stěžovatelku nepřípustně přenesl důkazní břemeno. Pokud měl vrchní soud pochybnosti o okolnostech prodeje nemovitosti na Ukrajině, měl provést další dokazování. Podle stěžovatelky byly její peníze nezákonné zajištěny už v přípravném řízení, ale stížnostem stěžovatelky ani jejího manžela nebylo vyhověno. Stěžovatelka nebyla připuštěna ani k domovní prohlídce, při které byly peníze zajištěny. Domnívá se, že měla být účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, přesto s ní nalézací soud vůbec nejednal a odvolací soud ji pouze vyslechl a neuvěřil jí.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady k projednání ústavní stížnosti.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. I když zmíněné zákonné ustanovení hovoří o podmínce účastenství v předcházejícím řízení, není vyloučeno, aby se ústavní stížností bránil dotčení vlastních práv i ten, o jehož právech bylo pravomocně rozhodnuto, ač nebyl účastníkem takového řízení (nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95). To ovšem není případ stěžovatelky. O žádných jejích právech vrchní soud napadeným rozsudkem nerozhodl.

Zaprvé stěžovatelka nemohla být osobně dotčena trestem propadnutí věci, který se bezprostředně týká pouze jejího odsouzeného manžela (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 2171/19). Zadruhé stěžovatelka se mohla a měla proti tvrzenému zásahu do vlastnického práva bránit již dříve v době, kdy byly peníze (později postižené trestem propadnutí věci) zajištěny. To dle svých slov v ústavní stížnosti také učinila, tehdy však už ústavní stížnost nepodala. Stěžovatelkou zmiňovaná zamítavá rozhodnutí o stížnostech odsouzeného a o jejích žádostech o vrácení zajištěných finančních prostředků nemohou být nijak přezkoumána v tomto řízení a stěžovatelka jejich zrušení ani nenavrhuje.

Výše uvedené o nedostatku dotčení samotné stěžovatelky ještě jednoznačněji platí o zbytku napadeného rozsudku (tj. o zbývající části výroku o trestu uloženého odsouzenému manželovi stěžovatelky i jiným odsouzeným, o výroku I o zrušení výroku městského soudu o náhradě škody, na něj navazujícího výroku III o vrácení věci městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí a o výroku IV o zamítnutí odvolání státní zástupkyně), u kterého nelze v žádném případě uvažovat o zásahu do práv stěžovatelky. Ústavní soud se na podkladě stěžovatelčiny ústavní stížnosti nemůže zabývat ani jejími tvrzeními, že vrchní soud neprokázal, že měl její manžel z trestné činnosti jakýkoliv majetkový prospěch. Pokud chtěla stěžovatelka chránit práva svého manžela, mohla v jeho prospěch podat odvolání podle § 247 odst. 2 trestního řádu proti rozsudku krajského soudu.

Soudce zpravodaj z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.