I.ÚS 1100/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1100/16 ze dne 24. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Olgy Smržové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, č.j. 19 E 435/2008-62, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2015, č.j. 7 Co 1201/2015-84, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016, č.j. 20 Cdo 5287/2015-109, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní soud v Českých Budějovicích vydal dne 18. 1. 2008 platební rozkaz, č.j. 57 Ro 46/2008-9, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (Biskupství českobudějovické) částku 181.720,50 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení v částce 46.070,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008, č.j. 19 E 435/2008-6, byl podle tohoto platebního rozkazu nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatelky. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, č.j. 19 E 435/2008-62, byl zamítnut návrh stěžovatelky na úplné zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, nařízeného usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008, č.j. 19 E 435/2008-6. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 3. 7. 2015, č.j. 7 Co 1201/2015-84, tak, že její návrh na přerušení odvolacího řízení a předložení věci Ústavnímu soudu zamítl (výrok I.) a usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016, č.j. 20 Cdo 5287/2015-109. II. V postupu soudů stěžovatelka spatřuje porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1, odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že se v řízení před soudem prvního a druhého stupně, jakož i v řízení před dovolacím soudem, odvolávala na nicotnost exekučního titulu a z toho plynoucí nutnost zastavení vykonávacího řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., avšak bezúspěšně. Nicotnost exekučního titulu stěžovatelka dovozuje z toho, že platební rozkaz ze dne 18. 1. 2008, č.j. 57 Ro 46/2008-9, byl vydán soudní tajemnicí a nikoliv soudcem. V ústavní stížnosti v tomto směru uvádí obsáhlou argumentaci týkající se zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále také jen "vyhláška o jednacím řádu"), zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), ve kterém jsou podle ní uvedeny nosné důvody aplikovatelné také na její řízení. Ze své argumentace stěžovatelka dovozuje, že platební rozkaz vydaný soudní tajemnicí byl nicotný (stejně jako všechny další platební rozkazy takto vydané mezi 1. 1. 2004 a 30. 6. 2008), neboť byl vydán neoprávněnou osobou, "na základě podzákonného předpisu pochybným zmocněním, které v rozhodné době neexistovalo, když zák. č. 99/1963 Sb. odkazoval na zvláštní zákon se zvláštními oprávněními pro vyššího soudního úředníka" a soudy tak měly vykonávací řízení zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., neboť je dán jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Soudům vytýká také to, že nepřerušily řízení a nepředložily věc Ústavnímu soudu podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přestože exekuční titul byl vydán na základě předpisů rozporných s Ústavou. Stěžovatelka taktéž navrhla, aby Ústavní soud rozhodl "o náhradě nákladů na právní zastoupení a další výdaje s řízením před soudem dle předpisů občansko-procesně právních ve smyslu úspěchu ve věci samé na základě jejich vyčíslení stěžovatelkou". Dne 23. 3. 2017 pak bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka opakuje svou argumentaci, opětovně akcentuje nosné důvody ústavní stížnosti a kromě jiného také upřesňuje, že za nicotné je třeba s ohledem na § 19 zákona č. 189/1994 Sb. považovat platební rozkazy vydané soudními tajemníky v době mezi 1. 1. 2006 a 30. 6. 2008. Informuje taktéž o řízení probíhajícím pod č.j. 48 EXE 1514/2016, nicméně v souvislosti s tímto řízením se u Ústavního soudu zrušení žádného dalšího rozhodnutí nedomáhá. III. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. IV. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 4. 2015, č.j. 19 E 435/2008-62, návrh stěžovatelky na úplné zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí jako nedůvodný zamítl, vzhledem k tomu, že nezjistil nic, co by odůvodňovalo aplikaci ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Ke stěžovatelkou tvrzené věcné nesprávnosti exekučního titulu soud konstatoval, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, neboť případné námitky, týkající se věcné správnosti vykonávané rozhodnutí, měly být účastníky uplatněny v rámci nalézacího řízení. Ve vztahu k namítané nicotnosti exekučního titulu pak exekuční soud odkázal na bod 48. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), jímž Ústavní soud zrušil uplynutím dne 31. 12. 2013 § 11 zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, ve kterém Ústavní soud konstatuje, že úkony učiněné vyššími soudními úředníky do vykonatelnosti nálezu mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce. Také Krajský soud v Českých Budějovicích v usnesení ze dne 3. 7. 2015, č.j. 7 Co 1201/2015-84, vysvětlil, že ve vykonávacím řízení nelze dodatečně řešit námitky, které stěžovatelka měla a mohla vznést již v průběhu nalézacího řízení, když věcná správnost exekučního titulu nemůže být přezkoumávána až během vykonávacího řízení. K námitce nicotnosti exekučního titulu poznamenal, že stěžovatelkou uváděný důvod nemůže vést k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Upozornil, že exekuční titul nebyl vydán vyšším soudním úředníkem, ale tajemnicí soudu. V této souvislosti poukázal na § 6 odst. 2 písm. j) vyhlášky o jednacím řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dle kterého může předseda soudu pověřit soudní tajemníky, aby samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející předsedovi senátu (samosoudci), mezi které patří také rozhodování v řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu, bylo-li výslovně vydání platebního rozkazu navrženo v žalobě. Neshledal přitom důvod odchýlit se od mnohaleté praxe soudů, která akceptuje jako exekuční tituly platební rozkazy vydané úředníky soudu. Shodně jako okresní soud potom odkázal na bod 48. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), dle kterého rozhodnutí vydaná vyššími soudními úředníky na základě Ústavním soudem zrušeného § 11 zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, mohou být podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 2. 2016, č.j. 20 Cdo 5287/2015-109, dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, a