Ústavní soud I.ÚS 1122/22

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení nadepsaného rozsudku Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"), kterým bylo zamítnuto jeho dovolání; stěžovatelem položená právní otázka, týkající se příplatku ke mzdě jen pro určitou kategorii zaměstnanců, nebyla vyřešena ku prospěchu stěžovatele (jako bývalého zaměstnance vedlejší účastnice). V této souvislosti stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel uvádí, že si je vědom povahy řízení o ústavní stížnosti a skutečnosti, že nemůže uspět s pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Nad její rámec ovšem Ústavnímu soudu žádnou relevantní argumentaci nepředkládá. Dovolací soud se stěžovatelem nastolenou otázkou zabýval meritorně a odůvodněně vysvětlil, proč přístup zaměstnavatele k příplatkovému odměňování zaměstnanců nepovažuje za diskriminační. Podle závěru Nejvyššího soudu stěžovatel nespadal do kategorie zaměstnanců majících nárok na žalovaný příplatek ke mzdě podle vnitřního předpisu zaměstnavatele; nemohlo tak být ohroženo stěžovatelovo legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jeho očekávání podle odůvodněného rozhodnutí nezávislých obecných soudů (v čele s Nejvyšším soudem) nebylo legitimní (neopíralo se o objektivně legitimní základ). Ústavní soud nepřezkoumává výklad podústavního práva a vnitřních předpisů zaměstnavatele provedený obecnými soudy, do jejichž rozhodovací činnosti mu přísluší vstupovat pouze za podmínek vymezených ústavním pořádkem (zde nesplněných).

Dále stěžovatelem uváděné námitky, které podle jeho názoru nebyly obecnými soudy vypořádány (s. 7 ústavní stížnosti), ve skutečnosti představují jeho odlišný právní pohled na souzenou věc a jejich nevypořádání obecnými soudy má spočívat v tom, že se jimi sice zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Takto ovšem garance plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny nestojí; právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ jednotlivci nezaručují. V ostatních (skutečně garantovaných) ohledech Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti pochybení neshledal.

Nezbylo proto než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.