I.ÚS 1139/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1139/07 ze dne 3. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Z. Z. a Mgr. M. T., obou zastoupených Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti Příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydanému Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/3-2006, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud za 1.) zrušil Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaným Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/3-2006, za 2.) aby zakázal Policii České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, pokračovat v porušování jejich ústavně zaručených práva a za 3.) aby tomuto policejnímu orgánu přikázal obnovit stav před porušením jejich práv, a to vrátit jim věci a listiny odňaté 14. 3. 2007 při prohlídce objektů, užívaných jimi k výkonu exekuční činnosti. V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že v souvislosti s trestním řízením, vedeným shora označeným policejním orgánem pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158, odst. 1, písm. a) trestního zákona, kterého se měli dopustit jako soudní exekutoři Exekutorského úřadu Plzeň - město neoprávněným účtováním cestovních nákladů povinným v rámci exekučního řízení, vydal policejní orgán napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, na základě kterého byla v objektech stěžovatelů dne 14. 3. 2007 prohlídka provedena a byly jim odňaty exekuční spisy, uvedené v protokole o provedení této prohlídky. Citovaný příkaz k prohlídce byl odůvodněn tím, že policejní orgán považoval za nezbytné získat pro účely trestního řízení zejména ukončené exekuční spisy a knihy jízd k vozidlům, užívaným pro výkon exekuční činnosti v roce 2004. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň- město udělil souhlas s touto prohlídkou dne 13. 3. 2007. Stěžovatelé jsou toho názoru, že postup zmíněného policejního orgánu byl protizákonný v tom, že ačkoliv jej upozornili na povinnost mlčenlivosti (vyplývající pro ně jako exekutory z § 31 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), policejní orgán prohlídku přesto provedl a odňal jim předmětné spisy. Policejní orgán sice podal dne 16. 1. 2007 na Exekutorskou komoru České republiky žádost o zproštění mlčenlivosti stěžovatelů, leč tato žádost byla dne 12. 2. 2007 Exekutorskou komorou zamítnuta. Za těchto okolností - podle stěžovatelů - neměla policie prohlídku provést a exekuční spisy odejmout. Dále stěžovatelé v podstatě namítali, že prohlídka jimi užívaných prostor byla nařízena a realizována ve fázi, kdy proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání a kdy tedy ještě ani nebyl jasně vymezen skutek, kterého se měli dopustit. Stěžovatelé připomněli, že před zahájením trestního stíhání nelze provést prohlídku jiných prostor a pozemků dle § 83a trestního řádu jinak než jako neodkladný a neopakovatelný úkon; policejní orgán však podle názoru stěžovatelů přesvědčivým způsobem nezdůvodnil, proč provedení tohoto úkonu nebylo možno odložit na pozdější stadium trestního řízení. V odůvodnění příkazu k prohlídce se prý nevypořádává s tím, že by se mělo jednat o neodkladný a neopakovatelný úkon a vystupuje tak, jako by bylo nepochybné, že se stěžovatelé dopustili trestného činu. Stěžovatelé také uvedli, že další prohlídka prostor jimi užívaných, vztahující se tentokrát i k objektu, ve kterém se nachází jejich spisovna, byla nařízena a provedena téměř tři týdny po první prohlídce. Podle názoru stěžovatelů délka tohoto období vyvrací opodstatněnost důvodů, pro které byla nařízena. Další námitka stěžovatelů se týkala toho, že v projednávaném případě prý nebyla splněna podmínka předchozího souhlasu státního zástupce s nařízením prohlídky jiných prostor dle § 83a odst. 1 trestního řádu. Z obsahu příkazu k prohlídce totiž podle nich vyplývá, že policejní orgán jej nejprve vydal, a teprve poté s ním státní zástupce vyslovil souhlas. Stěžovatelé uzavřeli ústavní stížnost návrhem, aby Ústavní soud jejich věc projednal přednostně ve smyslu ust. § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" a že není oprávněn zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí nebo jiné zásahy těchto orgánů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva, což by vedlo k tomu, že by se stával další instancí obecného soudnictví. Taková role mu však ústavněprávně nepřísluší (čl. 83 Ústavy) a to tím spíše, že jde o fázi teprve počínajícího trestního řízení. Zde je Ústavní soud povinen zasáhnout zcela výjimečně, pouze v situaci, kdy rozhodnutí či jiný zásah konkrétního orgánu veřejné moci, který nelze odstranit v průběhu dalšího řízení, vykazuje natolik flagrantní porušení právních předpisů, že nezbývá než dovodit, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele došlo. Tak tomu však v daném případě - při posouzení jeho veškerých okolností - podle názoru Ústavního soudu nebylo. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, postup policejního orgánu za odpovídající dané věci a není proto důvodu obsáhle vyvracet všechny argumenty stěžovatelů, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně akceptovatelnými závěry tohoto orgánu. První zásadní námitka stěžovatelů se týkala povinnosti exekutora zachovávat mlčenlivost (se zdůrazněním, že exekuční spisy se ocitly v rukou orgánů činných v trestním řízení). Tu odkazuje Ústavní soud na své dřívější rozhodnutí, ve kterých se zabýval vznesenou námitkou ve vztahu k obdobné povinnosti mlčenlivosti advokáta. V nálezu sp. zn. III. ÚS 486/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 12) Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila skutečnost, že stěžovatel jako advokát disponoval řadou důvěrných informací, svěřených mu jeho klientelou. I když šlo o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely, pro její ochranu, a která v tomto smyslu a rozsahu také příslušné ochrany požívá; ochrana takto chráněných zájmů třetích osob podle současného právního stavu provedenou domovní prohlídkou nebyla dotčena, neboť policejnímu orgánu i dalším orgánům činným v trestním řízení je zákonem uloženo zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem svých pravomocí. Ústavní soud dovozuje, že pokud se uvedené závěry týkají advokátů, tím spíše dopadají i na soudní exekutory. K tomu jen podotýká, že při uznání argumentace stěžovatelů by vlastně listiny a věci jakkoliv uložené u exekutora byly pro účely trestního stíhání v podstatě nedobytné; to by ovšem prakticky znemožnilo shromažďování důkazního materiálu a tím by v zásadě neumožnilo exekutory trestně stíhat, pokud by byli důvodně podezřelí ze spáchání podobného druhu trestné činnosti. Druhá zásadní námitka stěžovatele se týkala neexistence řádného zdůvodnění prohlídky jako úkonu neodkladného a neopakovatelného. Tu lze připustit její určitou relevanci, neboť výslovnou zmínku (verbis expressis), že se jedná o tento typ úkonu, napadený příkaz k domovní prohlídce skutečně neobsahuje. Možnost provedení určitých úkonů před zahájením trestního stíhání jako neodkladných a neopakovatelných má v právním řádu nezastupitelné místo z důvodu účinné ochrany společnosti před kriminalitou. Podle ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Podle přesvědčení Ústavního soudu však uvedené pochybení - vzhledem k okolnostem daného případu - do ústavní roviny nezasahuje. Se zřetelem na charakter neodkladných a neopakovatelných úkonů je zapotřebí zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. K tomu mj. slouží odpoví