I.ÚS 115/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 115/14 ze dne 7. 2. 2014 U 3/72 SbNU 569 K aktivní procesní legitimaci obecního zastupitele k podání ústavní stížnosti   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové - ze dne 7. února 2014 sp. zn. I. ÚS 115/14 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Matěje Stropnického, zastupitele Městské části Praha 3, zastoupeného Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou, se sídlem Muchova 13/232, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013 č. j. 3 Aps 5/2013-27 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2013 č. j. 9 A 18/2012-116-118 o odmítnutí stěžovatelovy žaloby na ochranu před nezákonným zásahem do práva zastupitele na informace. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se jako zastupitel Městské části Praha 3 ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svého práva na spravedlivý proces přitom stěžovatel spatřuje v postupu správních soudů, které odmítly jeho žalobu s tím, že před jejím podáním musí využít "analogicky" procesních postupů stanovených jiným zákonem, než podle něhož stěžovatel jednal, čímž mu fakticky uložily povinnost nad rámec zákona. 2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže uvedl, že se coby zastupitel Městské části Praha 3 správní žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem do práva zastupitele na informace. Stěžovatel žádal o poskytnutí informace obchodní společnost Správa majetkového portfolia Praha 3, a. s., vlastněnou Městskou částí Praha 3 (dále jen "vedlejší účastník"), a to podle § 51 odst. 3 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o hlavním městě Praze"). Vedlejší účastník mu však informace v rozporu se zákonem neposkytl. Zákon o hlavním městě Praze přitom nestanoví žádné opravné prostředky pro získání požadované informace (například stížnost, odvolání apod.). Městský soud v Praze přesto podanou žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 85 soudního řádu správního usnesením odmítl, neboť stěžovatel měl dle jeho názoru před podáním správní žaloby "analogicky" vyčerpat procesní prostředky, které stanoví zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Nejvyšší správní soud následně rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil a kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. 3. Stěžovatel má za to, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho ústavní právo stanoveným postupem se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 Listiny). Podmínky a podrobnosti takového procesního postupu totiž může stanovit pouze zákon, avšak soudy v daném případě po stěžovateli požadují, aby před podáním žaloby využíval analogicky procesních postupů, které zákonem o hlavním městě Praze stanoveny nebyly, a to ani odkazem (na zákon o svobodném přístupu k informacím), ani jinak. Jestliže zákonodárce pro jeden typ žádostí o informace stanovil určitý procesní postup a pro jiný typ žádostí nikoli, nelze stěžovateli onen procesní postup stanovený pro první případ analogicky vnutit i v jiném případě, v němž zákonodárce zvolil jinou formu úpravy. Dle článku 4 Listiny mohou být stěžovateli povinnosti ze strany státu ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, nikoli na základě analogie a dle volného uvážení soudu. Stěžovateli nelze upřít právo na soudní ochranu jen proto, že nevyužil "procesního komfortu", který poskytuje zákon o svobodném přístupu k informacím, ale který mu zákon o hlavním městě Praze nedává. Stěžovatel se domáhal informace, kterou nutně potřebuje k výkonu svého mandátu, právě z titulu, že je zastupitel, proto postupoval na základě zákona o hlavním městě Praze a nelze ho nutit k postupu podle odlišného zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovateli nelze ukládat povinnost postupovat analogicky dle jiného než jím zvoleného zákona, tentokrát například dle zákona o svobodném přístupu k informacím. 4. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že zákon o hlavním městě Praze nepočítá s žádnými opravnými prostředky. Nepočítá ani s tím, že by povinný subjekt vydával nějaké rozhodnutí - ať již o poskytnutí informace, či o neposkytnutí informace. Stěžovatel se od listopadu 2011 nedomáhá vydání rozhodnutí, ale pouze a jen informace. Stěžovatel se také před podáním žádosti o informace dle zákona o hlavním městě Praze nedomáhal shodné informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dopis od vedlejšího účastníka z listopadu 2011, jímž mu bylo poskytnutí informace odmítnuto, nelze ani s velkou dávkou představivosti považovat za správní rozhodnutí a neobsahuje ani žádné poučení o možnosti podat opravný prostředek. Stěžovatel je přesvědčen, že dle zákona o hlavním městě Praze žádný opravný prostředek proti faktickému neposkytnutí informace ani podat nelze. Neposkytnutím informace bylo ze strany vedlejšího účastníka zasaženo do práva zastupitele na informaci a tento zásah dosud trvá. Stěžovatel proti tomuto zásahu brojil u správních soudů, ale ty mu soudní ochranu odmítly poskytnout, a to pro nevyužití procesního postupu, který zákon o hlavním městě Praze (ani jiný zákon) nestanoví. Použití analogie v daném případě zásadním způsobem zasáhlo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. 5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, která postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. 6. Definičním znakem ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická či právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. 7. Podle § 51 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze "[č]len zastupitelstva hlavního města Prahy má při výkonu své funkce právo ... požadovat od zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu hlavního města Prahy, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které hlavní město Praha založilo nebo zřídilo, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jeho funkce". Podle § 87 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze se na postavení a jednání zastupitelstva městské části a na práva a povinnosti jeho členů obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání zastupitelstva hlavního města Prahy a na práva a povinnosti členů zastupitelstva hlavního města Prahy, není-li zákonem stanoveno jinak. 8. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 352/03 ze dne 27. 1. 2005 (U 2/36 SbNU 751) zdůraznil, že "definičním znakem ústavní stížnosti je ... zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod". V posuzovaném případě se však stěžovatel nedovolává svého ústavně zaručeného základního práva, nýbrž svého oprávnění jako zastupitele. Ústavní soud se již obdobně zabýval aktivní legitimací ministra spravedlnosti k podání ústavní stížnosti v případě, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš podal ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu s tím, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na to, aby jím podaná stížnost pro porušení zákona byla projednána v jeho přítomnosti [usnesení sp. zn. IV. ÚS 597/01 ze dne 29. 10. 2001 (U 40/24 SbNU 559)]. V dané věci Ústavní soud vysvětlil, že ústavní stížnost představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, pro nějž aktivně legitimovaným subjektem může být jen osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Tak tomu však v případě ministra spravedlnosti není, neboť jako představitele státního orgánu jej za osobu fyzickou nebo právnickou ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu považovat nelze. I když je subjektem (a to jedin