I.ÚS 1158/14

Krajský soud v Ostravě vydal dne 3. 9. 2012 směnečný platební rozkaz č. j. 27 Cm 563/2012-10 jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (M & M reality Holding, a. s.) částku 45.000 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 150 Kč a náklady řízení ve výši 16.340 Kč. Stěžovatel podal proti uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, v nichž vznesl dle ustanovení § 106 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") námitku nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí ve věci z důvodu sjednání rozhodčí doložky, podle níž mají být veškeré spory rozhodovány před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR.

Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 20. 12. 2012 č. j. 27 Cm 563/2013-30 řízení s odkazem na § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. Proti uvedenému usnesení si vedlejší účastník řízení podal odvolání.

Vrchní soud svým usnesením ze dne 25. 4. 2013 č. j. 7 Cmo 63/2013-47 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. Odvolací soud shledal rozhodčí doložku z důvodu absence možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci jako neplatnou. Stěžovatel podal dovolání, neboť dle jeho názoru není, s ohledem na novelu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") provedenou zákonem č. 19/2012, obligatorní náležitostí rozhodčí doložky v případě spotřebitelských smluv sjednání dvojinstančnosti rozhodčího řízení.

Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Odkazuje na § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a taktéž se nejedná o spor ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky plynoucí ze spotřebitelské smlouvy, se může projevit v rozsahu kauzálních námitek, jež spotřebiteli náleží v rámci obrany proti povinnosti směnku zaplatit.

Stěžovatel shledává porušení práva na spravedlivý proces ve způsobu interpretace předmětného ustanovení o. s. ř. Nejvyšším soudem. S odkazem na odbornou právnickou literaturu uvádí, že nelze aplikovat ustanovení o. s. ř. uvedené v bodě 5 v případě, že dovoláním bylo napadeno procesní rozhodnutí neobsahující žádný výrok, kterým by bylo rozhodnuto o peněžitém plnění. Stěžovatel taktéž rozporuje právní názor dovolacího soudu, že spor o zaplacení směnky není sporem ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy. Dle názoru stěžovatele se spotřebitel prostřednictvím kauzálních námitek může i ve směnečném řízení dovolávat ustanovení právních předpisů sloužících k ochraně spotřebitele. Formalistickým přístupem Nejvyššího soudu a jeho nesprávnou interpretací ustanovení o. s. ř. tak bylo znemožněno věcné projednání dovolání stěžovatele.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

Jako klíčovou námitku své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel nesouhlas s interpretací ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) tak, jak ji provedl Nejvyšší soud. K problematice přezkumu aplikace norem podústavního práva se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Podle této ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) ].

Za prolomení maximy práva na spravedlivý proces lze považovat odmítnutí meritorního přezkumu (denegatio iustitiae) z důvodu restriktivního či přepjatě formalistického výkladu příslušných procesních pravidel. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Meritum věci dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Nejvyšší soud také ve svém závěru dostatečně objasnil a řádně odůvodnil své úvahy vedoucí k vyslovení stěžovatelem rozporovaného právního názoru. Pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.