Ústavní soud I.ÚS 1160/22

V pořadí druhým rozsudkem ve věci Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") znovu zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 22 120 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého údajně vedlejším účastnicím užíváním jeho pozemku bez právního důvodu, a zavázal jej k náhradě nákladů řízení vedlejších účastnic. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") závěry nalézacího soudu, které jej vedly k zamítnutí žaloby [nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice a) vlivem neunesení důkazního břemene k tvrzení, že rovněž užívala pozemek stěžovatele, a důvodné vznesení námitky promlčení ze strany pasivně legitimované vedlejší účastnice b)], potvrdil a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které dovozuje z nesprávného skutkového i právního posouzení věci obecnými soudy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu výklad podústavního práva, který měl podle jeho názoru vést k vyhovujícímu výroku obecných soudů. Činí tak nicméně na podkladě jiného než obecnými soudy zjištěného skutkového stavu. Jeho právní posouzení sice může být přiléhavé jím prezentovanému skutkovému základu, nejde ovšem současně o skutkový základ v řízení prokázaný.

K projednávané věci lze tedy z hlediska zachování kautel spravedlivého procesu uvést pouze tolik, že článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek, a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud jakékoli pochybení ze strany obecných soudů - navzdory přesvědčení stěžovatele - nezaznamenal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.