I.ÚS 1171/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1171/09 ze dne 25. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 6 As 30/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 8 Ca 363/2007, a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. 2006/921/dzu/FTV č. j. sot/8474/07, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu, neboť prý jimi došlo k porušení zákazu cenzury ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, k porušení svobody projevu ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, k překročení ústavních limitů umožňujících omezení svobody projevu ve smyslu čl. 4 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, k porušení zásady, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a k porušení práva podnikat, neboť pouze zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých činností ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též jako "RRTV" či "Rada") napadeným rozhodnutí uložila stěžovateli pokutu ve výši 100.000,-Kč za tvrzené porušení povinnosti provozovatele vysílání stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále též jako "ZPRTV"), dle níž je povinen nezařazovat do vysílání v době od 6:00 hod. do 22:00 hod. pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, již stěžovatel dle RRTV měl porušit tím, že dne 12. dubna 2006 od 20:51 hod. zařadil do vysílání programu Prima televize pořad VyVolení, v němž bylo dle RRTV zjištěno prezentování konzumace alkoholu a nevhodného chování pod jeho vlivem, včetně verbálního i neverbálního násilí, kteréžto prvky shledala Rada jako způsobilé ohrozil zejména mravní nebo psychický vývoj dětí a mladistvých. RRTV dále v souladu s § 79 odst. 5 správního řádu a s § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložila stěžovateli povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Proti tomuto rozhodnutí RRTV podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv a svobod v podstatě takto: 1) RRTV nepřípustně přenesla důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán trestní delikt, na stěžovatele; 2) RRTV (resp. její členové) se neseznámila s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu; 3) RRTV neupozornila stěžovatele na porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen "ZPRTV"), čímž mj. vyvolala u stěžovatele výraznou právní nejistotu v tom, jaké jednání RRTV bude příště považoval za jednání v rozporu se zákonem; 4) RRTV neprovedla ani v posuzovaném případě, který je dle názoru stěžovatele hraničním případem, důkaz znaleckým posudkem; 5) Rada překročila při ukládání pokut přípustnou hranici sankce za správní delikt podle § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, neboť za odvysílání dvou sérií pořadů VyVolení bylo uloženo stěžovateli na pokutách úhrnem 24.750.000,- Kč, zatímco zákon předvídá možnost uložit za spáchání správního deliktu pokutu v maximální možné výši 10 mil. Kč. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl k námitce stěžovatele sub 5) (v předchozím odstavci), že tato námitka nebyla vznesena v řízení o kasační stížnosti. K námitce údajného přenesení důkazního břemene ve správním řízení Nejvyšší správní soud prohlásil, že takovou námitku v řízení o kasační stížnosti neposuzoval, neboť z obsahu správního spisu neplynulo, že by Rada požadovala od stěžovatele, aby prokazoval svou nevinu; jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje vyjádřením předsedy Rady v médiích, které učinil 12. 9. 2003 (po prvém měsíci vysílání této show), pak z toho nijak nelze usuzovat na způsob řízení správního, které bylo v posuzované věci vedeno od podzimu 2006 ve vztahu k vysílání pořadu dne 12. 4. 2006. Stěžovatel dále vyjadřuje domněnku, že Rada inkriminovaný pořad nezhlédla (neboť ve správním spise není založen protokol o provedení důkazu promítnutím záznamu). K tomu Nejvyšší správní soud uvedl následující: svůj náhled na takto vznesenou námitku vyjádřil v rozhodnutí o kasační stížnosti podrobně na č. 1. 104 - 105 soudního spisu (rozsudek sp, zn. 6 As 30/2008). Celý správní spis o řízení ve věci tohoto správního deliktu je založen na poznatcích vzešlých ze zhlédnutí inkriminovaného pořadu. Analýzu pořadu, kterou provádí Úřad Rady, a která je založena ve správním spise, lze v zásadě považovat za protokol svědčící o zhlédnutí pořadu (poznámka: není jasné, jak jinak by bylo možno popsat slovně děje, které se v pořadu odehrály). Vztah mezi Úřadem a Radou Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku a v řadě dalších rozhodnutí považuje konstantně za vztah odborného aparátu a orgánu příslušného ve věci rozhodnout, jak je zažitý ve správní praxi v řadě jiných případů. I kdyby byl oprávněný požadavek, aby ve spise figuroval protokol o provedení důkazu jeho promítnutím před Radou, pak bez absence takové listiny mohla být kvalifikována pouze jako vada řízení, jejíž vliv na zákonnost rozhodnutí by musela být konkrétně zkoumána (tedy co bylo konkrétně ze skutkových zjištění plynoucích z promítání pořadu opomenuto, co bylo podáno chybně apod.). Rada v napadeném správním aktu výslovně uvedla, že vysílaný pořad posuzovala v celém jeho vyznění. Mimo vlastní rámec tohoto vyjádření pak Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace tohoto stěžovatelova požadavku - dovedená ad absurdum - by znamenala, že by například ministr rozhodující v řízení o rozkladu v libovolném správním řízení musel do spisu zakládat protokoly ke každé listině tvořící podklad pro rozhodnutí, tedy o tom, že ji četl, a ke každému audiovizuálnímu nosiči o tom, že a kdy ho zhlédl. Nejvyšší správní soud má konečně zato, že stěžovatel "ani tak" nemíní napadat skutková zjištění (neboť to, že pořad byl odvysílán, je nesporným, a to, jaký měl obsah, také) jako spíše hodnocení obsahu pořadu z hlediska naplnění skutkové podstaty deliktu, tedy posouzení právní. K aplikaci § 59 zákona o vysílání (tj. předchozí upozornění, že stěžovatel porušuje zákon) Nejvyšší správní soud opakovně vyjádřil názor, který byl prezentován i v napadeném rozsudku (č. 1. 107 soudního spisu). Pro doplnění lze uvést, že žalovaná Rada počala vést správní řízení se stěžovatelem v řadě případů ihned po začátku prvé série této show (od podzimu 2005), takže tvrzení, že stěžovatel nebyl ještě v dubnu 2006, kdy se vysílala další série, dostatečně informován, v čem žalovaná Rada spatřuje problematičnost těchto pořadů, je udivující. Absenci znaleckého posudku v posuzované věci neshledal Nejvyšší správní soud relevantní; žalovaná disponovala několika obecnými odbornými vyjádřeními k tomuto typu pořadu, která jako podklady v správním rozhodnutí citovala. Její vyhodnocení pořadu potenciálně ohrožující morální vývoj dětí Nejvyšší správní soud aproboval (k tomu blíže argumentace zdejšího soudu na č. 1. 105 a 106 soudního spisu). V souvislosti s jiným pořadem série VyVolení se Nejvyšší správní soud touto otázkou v obecné poloze obsáhle zabýval v rozsudku sp. zn. 6 As 70/2007 a na tyto závěry v napadeném rozsudku sp. zn. 6 As 30/2008 poukázal. Městský soud zcela odkázal na své napadené rozhodnutí. Rada ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla k námitce, že nepřípustně přenesla na stěžovatele důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán trestní delikt, následující. Tuto skutečnost opírá stěžovatel o rozhovor předsedy Rady, Ing. Žáka ze dne 12. září 2005. Jak je zřejmé z časové posloupnosti (rozhovor pro BBC, zařazení konkrétního pořadu do vysílání, projednání Radou, oznámení o zahájení správního řízení a posléze samotné rozhodnutí Rady), nemohl mít pro samotné správní řízení rozhovor vypovídací hodnotu. Obsah rozhovoru nebyl podkladem pro rozhodnutí Rady, a není ani obsahem správního spisu. Rada má za to, námitka je přípustná pouze vůči obsahu správního spisu a obsahu napadeného rozhodnutí, nikoliv vůči rozhovoru jednoho z členů Rady pro BBC. Námitka však obsahem spisu podložena není a ze správního spisu je také