I.ÚS 1188/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1188/11 ze dne 22. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2011, č. j. 2 Afs 76/2010-85, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2010, č. j. 10 Af 45/2010-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že u něj správce daně zahájil dne 21.2.2008 kontrolu daně z příjmu fyzických osob za rok 2006; při zahájení kontroly správce daně stěžovateli nesdělil k prováděné daňové kontrole žádné konkrétní důvody či cíle kontroly, ani případné pochybnosti správce daně. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Při projednávání zprávy o kontrole daně z příjmu fyzických osob správce daně na otázku zástupce stěžovatele sdělil, že se jednalo o běžnou namátkovou kontrolu, kterou správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně a postupuje podle § 16 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se tedy domnívá, že žádné konkrétní okolnosti, které odůvodňovaly nutnost provést kontrolu, v době jejího zahájení neexistovaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na skutečnost, že "nad výše uvedeným řízením vedeným Finančním úřadem v Blatné panuje velké množství pochybností", a to co se týká výtek správně daně ohledně spolupráce stěžovatele s podnikatelem V. F., který opravoval poruchové stroje a vystavoval o tom stěžovateli faktury. Stěžovatel uvádí, že nebyl schopen ověřit rozsah ani způsob oprav, a jednal tedy v důvěře ve správnost údajů na vystavené faktuře. Stěžovatel má proto za to, že je potřeba na jeho straně shledat dobrou víru; zda V. F. částku na fakturách záměrně nadhodnotil, není stěžovateli známo a nemohl to ani nikterak ovlivnit či zjistit. V daném případě se rovněž dle názoru stěžovatele uplatní domněnka, že fakturovaná plnění byla provedena, pokud nebude prokázán opak. Nelze proto souhlasit s tvrzením, ze nebylo prokázáno, že by k obchodní činnosti došlo. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 45/2010 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu v Blatné (dále též "správce daně") ze dne 26. 8. 2009, č. j. 17403/09/106970306843, byla stěžovateli za rok 2006 dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši ve výši 143 424 Kč a současně sděleno penále ve výši 28 684 Kč. Důvodem doměření bylo zjištění, že stěžovatel v tomto zdaňovacím období uplatnil nedoložené výdaje za údržbu a seřizování strojů a za opravárenskou pohotovost. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2010, č. j. 499/10-1100, zamítnuto. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2010, č. j. 10 Af 45/2010-43, pak byla zamítnuta také žaloba proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že daňová kontrola u stěžovatele zahájená dne 21. 2. 2008 byla provedena v souladu s § 16 zákona č. 337/1992 Sb.,o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") a skutečný stav byl v řízení řádně zjištěn. Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce o nesprávném hodnocení důkazů a shodně s Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích nepovažoval samotnou existenci faktur za dostatečný důkaz o uskutečnění fakturovaných prací, a to s přihlédnutím k jejich neprovázanosti se skladovou evidencí a evidencí jízd. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud dospěl shodně s Krajským soudem v Českých Budějo