Ústavní soud I.ÚS 1206/21

Stěžovatelce bylo v řízení před obecnými soudy k žalobě vedlejší účastnice pravomocně uloženo vyklizení specifikované bytové jednotky v důsledku ukončení nájemního vztahu a užívání bytu ze strany stěžovatelky bez právního důvodu. Všechny dotčené obecné soudy posoudily věc shodně a stěžovatelce uložily nahradit náklady vedlejší účastnice v každém stupni řízení.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve svém podání stěžovatelka pouze obsáhle popisuje okolnosti vzniku sporu a průběh souvisejících soudních řízení, což jsou skutečnosti, které byly obecným soudům známy a byly jimi náležitě vypořádány (včetně otázek vzniku legitimního očekávání stěžovatelky na uzavření nové nájemní smlouvy, jejího postavení slabší smluvní strany, či mravnosti počínání vedlejší účastnice). Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem konkrétně stěžovatelka porušení svých základních práv spatřuje, kromě toho, že řízení (tedy zřejmě jeho výsledek) pokládá "jako celek za nespravedlivé", a proto porušující čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezavdala mu tak příčinu zabývat se jejím případem podrobněji, mimo kategorii zjevné neopodstatněnosti.

Relevantní ústavněprávní argumentací není ani řada odkazů na judikaturu Ústavního soudu bez náznaku konkrétní souvislosti s případem stěžovatelky, která se s odkazem na ni domnívá, že jí byl - stejně jako v odkazovaných věcech - posouzením dovolání jako nepřípustného odepřen přístup k Nejvyššímu soudu (dále též "dovolací soud"). Tak tomu ovšem v jejím případě není. Nejvyšší soud se jejím podáním řádně zabýval, srozumitelně a z pohledu Ústavního soudu přesvědčivě vyložil, proč stěžovatelka nemůže se svou procesní obranou uspět (v podrobnostech viz odůvodnění napadeného usnesení). Právní posouzení odvolacího soudu bylo souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou stěžovatelka dovolací soud nepřiměl přehodnotit. Bylo-li proto její dovolání odmítnuto jako nepřípustné, nejde o odepření přístupu k soudu (ani spravedlnosti), nýbrž o naplnění podmínek dovolacího řízení, jejichž účelem je filtrace právně (ne)významných případů. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), zmiňované i v usnesení Nejvyššího soudu].

Konečně Ústavní soud nepřiměl k přezkumu napadených rozhodnutí ani stěžovatelkou naznačovaný výklad čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť již z jejího podání je patrno, že její zájmy byly v řízení řádně hájeny zvoleným právním zástupcem. Požadavek osobní přítomnosti účastníka řízení při projednání věci, resp. nemožnost konat jednání bez něj, je silně akcentován v trestním řízení; v občanském soudním řízení (sporném) může mít své opodstatnění například tam, kde soud potřebuje provádět dokazování v přímé součinnosti s ním. Zdaleka však není bezvýjimečný, jak se snaží dovodit stěžovatelka. Z hlediska procesních zásad je potřeba vyvažovat různé protichůdné zájmy, zde například zájem veřejnosti i účastníků na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stěžovatelka sama navíc naznačuje, že odvolací soud její námitky tohoto duchu již vypořádal a Ústavnímu soudu není zřejmé, jaký vliv by na výsledek řízení její osobní přítomnost (vedle zvoleného právního zástupce) mohla mít.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.