Ústavní soud I.ÚS 1245/24

Stěžovatelka byla rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ("oblastní inspektorát") č. j. 16558/9.30/20-11 ze dne 27. 11. 2020 uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, neboť umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodů 1 a 2 tohoto zákona, za což jí byla uložena pokuta 350 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 807/1.30/21-3 ze dne 5. 5. 2021 rozhodnutí oblastního inspektorátu potvrdil a odvolání proti němu zamítl. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí byla zbavena právní ochrany proti nezákonnosti posuzování její odpovědnosti za přestupek na úseku zaměstnanosti. Argumentace soudů je sofistikovaným zdůvodněním zjevné nespravedlnosti, odepřením přístupu k soudu a byla učiněna na základě chybného výkladu pojmů stavbyvedoucí a závislá činnost. Napadená rozhodnutí vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a chybného právního posouzení, což stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvádí. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nepodložená a nepřezkoumatelná, zejména Nejvyšší správní soud se nevypořádal s relevantní argumentací uplatněnou v kasační stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Odůvodnění napadených rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti - naopak zcela odpovídají požadavkům kladeným na ně ústavním pořádkem. Není úlohou Ústavního soudu řádně odůvodněné závěry správních soudů učiněné v rovině přestupkového (podústavního) práva dále přehodnocovat. Správní soudy ústavně souladným způsobem dospěly k závěru, že všechny dotčené osoby (jak stavbyvedoucí, tak i cizinci) vykonávaly v příslušném období nelegální práci. Soudy se zabývaly jednotlivými znaky nelegální práce a vyložily, proč byly v dané věci naplněny; současně se vypořádaly i s námitkami a argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti reprodukuje. V podrobnostech a pro stručnost odkazuje Ústavní soud na napadená rozhodnutí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.