I.ÚS 1261/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1261/15 ze dne 13. 10. 2016 N 191/83 SbNU 117 Vyšší nároky na obsah žaloby v případě užití kvalifikované výzvy podle § 114b o.s.ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 13. října 2016 sp. zn. I. ÚS 1261/15 ve věci ústavní stížnosti Hany Berntové, právně zastoupené JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015 č. j. 54 Co 363/2014-49, kterým byl potvrzen prvostupňový rozsudek pro uznání o změně stěžovatelčiny vyživovací povinnosti vůči zletilému synovi, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Daniela Bernta, zastoupeného JUDr. Michalem Filipem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015 č. j. 54 Co 363/2014-49 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015 č. j. 54 Co 363/2014-49 se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na řádné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu rozhodnutí napadeného ústavní stížností a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud, že rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2014 č. j. 41 C 139/2014-12 bylo rozhodnuto o změně vyživovací povinnosti stěžovatelky vůči žalobci - zletilému synovi - tak, že se vyživovací povinnost stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 č. j. 0 P 397/2014-264 mění tak, že matka je povinna platit výživné (dosud stanovené částkou 1 800 Kč) žalobci ve výši 25 000 Kč vždy do každého desátého dne v měsíci počínaje 1. 8. 2012. Usnesením ze dne 29. 4. 2014 soud žalovanou již předtím vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila k žalobě, která jí byla zároveň doručena. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy - soud bude mít za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání. Dne 7. 5. 2014 bylo usnesení doručeno žalované do vlastních rukou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud proto s odkazem na ustanovení § 114b odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. 3. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání. Namítla, že se nemohla vyjádřit k předmětné výzvě vzhledem k hospitalizaci v denním psychoterapeutickém sanatoriu, a uvedla, že žaloba na zvýšení výživného neobsahuje skutková tvrzení o poměrech otce ani matky a též žádné tvrzení o výdělkových schopnostech otce. Vzhledem k tomu nejsou splněny parametry ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. Na podporu svého tvrzení poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 č. j. 27 Co 336/2008-59, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává; v této věci se jednalo o obdobný návrh. Dále v odvolání namítala, že napadeným rozsudkem jí byla stanovena povinnost platit výživné zpětně počínaje dnem 1. 8. 2012, ač výživné zletilého dítěte lze požadovat zpětně až po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Městský soud v Praze však nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že i s vědomím jiného názoru téhož soudu v jiné věci je přesvědčen, že je-li tvrzena změna jen v poměrech účastníků a nejsou-li poměry druhého rodiče oprávněného žalobce zmíněny, je přípustné vycházet pouze z tvrzení žalobce. Zjištění poměrů otce žalobce tak může nabýt jen podružný charakter a nemusí bránit pokračování v řízení a vydání rozhodnutí. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v důsledku postupu obecných soudů jí nebyla dána možnost, aby se osobně projednání věci zúčastnila a vyjádřila k tvrzením žalobce i k případným důkazům. Namítla, že žaloba na zvýšení výživného neobsahovala skutková tvrzení o poměrech otce ani matky žalobce včetně tvrzení o výdělkových schopnostech otce. Podle přesvědčení stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Na podporu svých argumentů stěžovatelka dále opakovala námitky shodné s těmi, jež zmínila v odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně. II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 5. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze setrval na svém stanovisku uvedeném v napadeném rozsudku, vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout. Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka setrvala na tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti a k vyjádření vedlejšího účastníka doplnila, že žaloba sice obsahovala některé údaje o její majetkové situaci (měla zdědit rozsáhlý majetek), neobsahovala však ani zmínku o stavu majetku otce žalobce a o jejím zdravotním stavu. III. Předpoklady projednání ústavní stížnosti 6. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V dané věci bylo zřejmé, že ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka byla řádně zastoupena (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a ústavní stížnost byla přípustná (75 odst. 1 téhož zákona). Proto Ústavnímu soudu nic nebránilo v projednání věci, a to bez nařízení jednání, neboť toto by nevedlo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Právní posouzení 7. Ústavně konformní výklad rozhodného ustanovení o. s. ř., jímž je § 114b odst. 1, musí vyjít z jeho relevantních pasáží, jež zní následovně: "Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu (...), může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2)." V intencích ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. je pak následkem procesní pasivity žalovaného, tj. jeho nevyjádření se k předmětné výzvě bez vážného důvodu sděleného soudu ve stanovené minimálně 30denní soudcovské lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení, fikce uznání nároku uplatněného žalobou; o tomto následku musí být žalovaný poučen. 8. Tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, jejímž hlavním účelem je dostát jedné ze základních zásad soudnictví i civilního procesu, a to zásadě rychlosti řízení jako jednoho z komponentů práva na spravedlivý proces. Pokud se předseda senátu rozhodne při splnění zákonem stanovených podmínek využít kvalifikované výzvy, musí počítat s alternativou "krácení" řízení, ač jde o řízení o meritu věci; ve prospěch žalobních tvrzení a uplatněného nároku nebude realizována celá řada procesních zásad a sporné řízení ex lege i fakticky pozbude - ve prospěch rychlosti rozhodnutí - svůj kontradiktorní charakter. 9. Souladem následků nevyjádření se žalovaného na kvalifikovanou výzvu v podobě fikce dispozičního úkonu uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání s ústavním pořádkem České republiky se již zabývalo plénum Ústavního soudu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.)]. Ačkoliv zamítlo návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., bylo současně konstatováno, že v případě fikce uznání nároku jde o institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě [k tomu viz nedávno vydaný nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179), stejně tak i nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229)]. 10. Primárně je nutné pečlivě zvážit, zda jsou pro aplikaci kvalifikované výzvy splněny podmínky. Je nutné již na samotnou žalobu a tvrzení pro věc významných skutečn