I.ÚS 1284/19

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy, zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. 79 Icm 364/2015-187 vyloučil v právní věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému Ing. Václavu Dlouhému, insolvenčnímu správci dlužnice SVS-DC, s.r.o., ze soupisu majetkové podstaty dlužnice ve výroku označené nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018 č. j. 103 VSPH 448/2017-262 byl po odvolání žalovaného změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty byla zamítnuta. Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí mezi dlužnicí jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující je neplatná, neboť kupní cena sjednaná bez posudku znalce jmenovaného soudem byla o 400 000 Kč nižší, než činila cena v daném místě a čase obvyklá, což bylo pro dlužnici méně výhodné. V době uzavření smlouvy navíc byla jednatelem obou stran, tedy jak stěžovatelky, tak dlužnice, jedna osoba a nemohla tak být dána její dobrá víra. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 27 ICdo 96/2018-318 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvedla, že se závěry soudů nesouhlasí a že jejich rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna. Stěžovatelka prý předmětné nemovitosti od dlužnice řádně nabyla a uhradila kupní cenu. Exces z jednatelského oprávnění zakládal podle stěžovatelky pouze relativní neplatnost smlouvy. Má-li se jednat o absolutní neplatnost, je nutné, aby k okolnosti překročení jednatelského oprávnění přistoupily další okolnosti, aby mohlo být shledáno, že právní úkon je v nesouladu s ust. § 39 občanského zákoníku. Bylo by proto třeba prokázat, že záměrem smluvních stran bylo zkrátit uspokojení věřitelů dlužnice, k tomu však podle stěžovatelky nedošlo.

Ing. Václav Dlouhý, insolvenční správce dlužnice zaslal bez výzvy Ústavnímu soudu svoji verzi daného případu. Předmětné vyjádření bylo zasláno stěžovatelce na vědomí a k případné replice.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Právní závěry Nejvyššího soudu i vrchního soudu považuje Ústavní soud pro daný případ za přijatelné; jde o výsledek nezávislého rozhodování obecných soudů, na kterých nelze shledat nic neústavního. Jak konstatoval odvolací soud, je nepochybné, že na straně jednatele nemohla být dána dobrá víra a musel vědět, že za stěžovatelku podepisuje smlouvu osoba neoprávněná. Je zřejmé, že úmyslem bylo zastřít skutečný právní stav a takový úkon je třeba považovat za neplatný podle § 39 občanského zákoníku. Stěžovatelka pak není podle vrchního soudu jediná, kdo se mohl dovolávat neplatnosti smlouvy, když zájem na dodržování zákonů a dobrých mravů je v zájmu celé společnosti a přesahuje jen bezprostřední účastníky. S těmito závěry možno souhlasit i z ústavněprávního hlediska, jelikož výsledek soudního řízení lze shledat spravedlivým. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však samo o sobě k vyhovění ústavní stížnosti nemůže samozřejmě vést. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.

Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.