I.ÚS 1286/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1286/22 ze dne 3. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Feiglera, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerou, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 471/49, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 8 Cmo 21/2022-48, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Tomáše Hülleho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 11. 2021 č. j. 73 Cm 88/2020-37 bylo zastaveno řízení o zaplacení částky ve výši 7 465 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že městský soud s odkazem na § 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a), a s odkazem na § 7 odst. 1 větu první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), řízení zastavil postupem podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když stěžovatel jako žalobce nezaplatil k výzvě soudu, přes poučení o následcích jejímu nevyhovění, soudní poplatek za žalobu ve výši 373 250 Kč. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. 3. Výše uvedené rozhodnutí městského soudu napadl vedlejší účastník jako žalovaný v rozsahu jeho výroku II. odvoláním. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení městského soudu ve výroku II. změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náklady řízení ve výši 70 022,70 Kč (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že v daném případě nezaplacením soudního poplatku stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Za této situace má vedlejší účastník nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, a proto vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu před městským soudem účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 70 022,70 Kč. K námitce stěžovatele, že není spravedlivé, aby platil náklady řízení, kdy svou argumentací v podstatě míří na dikci § 150 o. s. ř., vrchní soud konstatoval, že stěžovatel netvrdil a nedoložil žádné relevantní skutečnosti, které by mohly vyústit v závěr, odůvodňující odnětí práva na náhradu nákladů vedlejšímu účastníkovi vůči neúspěšnému stěžovateli. Důvod podle § 150 o. s. ř., nelze podle vrchního soudu spatřovat v tom, že stěžovatel podal vědomě k soudu žalobu, o které ví, že by ji soud vůbec neměl projednávat. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil vrchní soud odkazem na § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., když vedlejší účastník byl úspěšný s 50% svého požadavku. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podanou žalobou se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 7 465 000 Kč s příslušenstvím z důvodu porušení smlouvy "o uspořádání vztahů k projektu Prague Summer School", uzavřené dne 5. 11. 2013. Tato smlouva v čl. VI. označeném jako "Řešení sporů" obsahuje rozhodčí doložku, podle které jakékoliv spory plynoucí ze smlouvy se strany pokusí nejdřív vyřešit mediací a v případě jejího neúspěchu budou spory řešené rozhodcem, na kterém se shodnou obě strany. Stěžovatel se opakovaně pokoušel o smírné vyřešení věci. Sdělením právního zástupce vedlejšího účastníka ze dne 28. 12. 2018 však byly mj. odmítnuty nároky stěžovatele, odmítnuta mediace a rovněž byla odmítnuta jakákoliv součinnost na jmenování rozhodce. Na výzvy k součinnosti při jmenování rozhodce vedlejší účastník nereagoval. Stěžovatel se proto v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dne 9. 1. 2019 obrátil na Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), aby rozhodl o jmenování rozhodce Mgr. Tomáše Kaščáka, který by spor mezi stranami smlouvy rozhodl. Kvůli četným krokům vedlejšího účastníka činěným v úmyslu oddálit rozhodnutí o jmenování rozhodce nebyl Mgr. Tomáš Kaščák ani na podzim roku 2019 rozhodcem jmenován, ačkoliv věcně neexistovaly pro jeho nejmenování žádné důvody. Vzhledem k procesnímu postupu vedlejšího účastníka v řízení o jmenování rozhodce byl stěžovatel při obezřetnosti nucen žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 14. 11. 2019 uplatnit svůj nárok na zaplacení částky 7 465 000 Kč s příslušenstvím, mj. proto, aby zastavil běh promlčecí doby svého nároku. Obvodní soud usnesením ze dne 30. 3. 2020 vyslovil v tomto řízení svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil k dalšímu řízení městskému soudu, který dále vedl řízení o nároku stěžovatele pod sp. zn. 73 Cm 88/2020. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 79 Cm 180/2019-74, který byl následně potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 4 Cmo 170/2020-109 a nabyl právní moci 7. 6. 2021, na základě stěžovatelova návrhu rozhodce jmenoval. 5. Městský soud, který vedl řízení o hmotněprávní žalobě, usnesením ze dne 10. 8. 2021 č. j. 73 Cm 88/2020-31 vyzval stěžovatele ke sdělení, zda na své žalobě trvá nebo zda ji bere zpět. Usnesením ze dne 5. 10. 2021 č. j. 73 Cm 88/2020-33 městský soud vyzval stěžovatele, aby zaplatil soudní poplatek za zahájené řízení o žalobě, současně stěžovatele i poučil, že v případě neuhrazení poplatku bude řízení zastaveno. V dané chvíli však bylo stěžovateli již jasné, že městský soud vzhledem k rozhodnutí o jmenování rozhodce není věcně příslušný k projednání hmotněprávní žaloby. V rámci konzistentního záměru stěžovatele ctít rozhodčí doložku, o jejíž naplnění se přičinil výhradně sám, byla dne 11. 10. 2021 soudem jmenovanému rozhodci podána žaloba. Vzhledem k zahájenému rozhodčímu řízení vzal stěžovatel dne 23. 10. 2021 svůj žalobní návrh ve věci sp. zn. 73 Cm 88/2020 v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí stěžovatel učinil až po uplynutí pořádkové lhůty stanovené výše uvedeným usnesením městského soudu ze dne 10. 8. 2021. 6. Stěžovatel uvádí, že od počátku se dožadoval projednání věci v rozhodčím řízení. V návaznosti na obstrukce vedlejšího účastníka vyvstala hrozba oslabení jeho nároku promlčením. Kdyby vedlejší účastník souhlasil s návrhem stěžovatele ze dne 20. 11. 2018 na společné jmenování rozhodce, jak předpokládala rozhodčí doložka, stěžovatel by hmotněprávní žalobu nepodal. Stěžovatel tak měl vzhledem k nejistotě o naplnění rozhodčí doložky jedinou procesně zodpovědnou možnost, a to obrátit se s nárokem na soud. Důvody k podání hmotněprávní žaloby přitom zavdal vedlejší účastník. Skutečnost, že stěžovatel podal žalobu z právní obezřetnosti, a skutečnost, že trvá na projednání věci rozhodcem, výslovně uvedl v čl. 3 žaloby ze dne 14. 11. 2019. 7. Stěžovatel namítá, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi je pro něj trestem za jeho bdělost a obezřetnost, který by byl navíc mnohonásobně vyšší, kdyby stěžovatel soudní poplatek uhradil. Kdyby soudní poplatek zaplacen byl a soudní řízení pokračovalo, stěžovatel by (opět na své náklady) připravil vedlejšímu účastníku půdu pro uplatnění námitky věcné nepříslušnosti soudu vzhledem k rozhodčí doložce a soudem jmenovanému rozhodci. Vrchní soud založil své rozhodnutí, respektive povinnost náhrady nákladů řízení, na stěžovatelově procesním zavinění zastavení řízení, a to bez zohlednění individuálních okolností popsaných výše. Tímto přepjatě formalistickým postupem došlo k zásahu do stěžovatelových práv na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zá