Ústavní soud I.ÚS 1295/24 – Práva obviněného

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud odůvodnil rozhodnutí tím (stručně vyjádřeno), že zjištěné okolnosti vypovídají o schopnosti stěžovatele obstarat si prostředky nejen na uspokojení základních potřeb, ale i na určitý nadstandard při trávení volného času, což vylučuje závěr o nedostatku prostředků k hrazení nákladů obhajoby.

Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 3582/20 ze dne 16. února 2021 (N 35/104 SbNU 379) a sp. zn. II. ÚS 1411/20 ze dne 1. září 2020 (N 174/102 SbNU 30), které obsáhle cituje (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Obecné soudy podle něj nevycházely z jeho poměrů v době rozhodování, ale z jeho potenciálních poměrů v nejisté budoucí době. Má za to, že obecné soudy vycházely z podmínek, které § 33 odst. 2 trestního řádu neobsahuje.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému obecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutí v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 214/2017 ze dne 14. února 2017 či sp. zn. I. ÚS 2836/22 ze dne 29. listopadu 2022). Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů; teprve jde-li o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, je-li rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem, nebo postrádá-li srozumitelná kritéria, jde o porušení uvedených základních práv a Ústavní soud zasáhne; nestačí, že hledisko, které je podle obecného soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3495/18 ze dne 20. listopadu 2018). Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy ve stěžovatelově věci z uvedených mezí vybočily.

K argumentaci nálezy sp. zn. III. ÚS 3582/20 a II. ÚS 1411/20: Závěry vyplývající z těchto nálezů na projednávanou věc nedopadají. V prvním z nálezů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepřípustně a hypoteticky posuzovaly majetkovou potencialitu obviněného v období příštích dvaceti let, aniž přihlédly k jeho aktuálním majetkovým a sociálním poměrům. Obdobně ve druhém z nálezů Ústavní soud obecným soudům vytkl, že nezohlednily aktuální situaci a majetkové poměry obviněného a vycházely pouze z jeho hypotetické situace a výdělečných možností v budoucnu.

Ve věci stěžovatele však krajský soud v bodě 6 napadeného usnesení hodnotil jak aktuální majetkové poměry stěžovatele, tak i jeho schopnost obstarávat si prostředky na obstarávání životních potřeb i nadstandardních výdajů. I tuto výdělečnou potencialitu stěžovatele přitom krajský soud posuzoval vzhledem k současné situaci, přičemž vycházel z výpovědi samotného stěžovatele, kterou učinil před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud tedy nespekuloval o nejistých, časově vzdálených výdělečných možnostech, ale zaměřil se výhradně na jeho aktuální situaci a bezprostřední budoucnost. Jeho úvahy proto nevybočují z mezí stanovených v § 33 odst. 2 trestního řádu ani nijak nekolidují se závěry vyplývajícími z obou výše zmíněných nálezů, resp. jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou přiléhavě odkazoval vrchní soud v bodech 6 a 7 napadeného usnesení. Stěžovatel správnost těchto úvah krajského soudu ani nijak nerozporuje.

Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.