I.ÚS 1308/17

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. dubna 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. července 2015 č. j. 47 A 26/2013-289 zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Středočeského kraje a rozhodnutí Městského úřadu Hostivice, stavebního úřadu, bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního, tj. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Zhodnotil, že správní orgány chybně postupovaly podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ačkoliv měly postupovat podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Nadto uložily povinnost nezbytných úprav a řádné údržby stavby, kterou lze uložit vlastníkovi stavby nebo pozemku, Jindřichu Frýdlovi, ačkoli nebyl vlastníkem stavby ani pozemku; před soudem vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. února 2017 č. j. 10 As 184/2015-188 zamítl kasační stížnost žalovaného krajského úřadu a Jindřicha Frýdla. K jejich námitce opomenutí dalších osob zúčastněných na řízení, mimo jiné i stěžovatele v tomto řízení o ústavní stížnosti, uvedl, že se krajský soud dopustil vady, když v rozporu s § 34 soudního řádu správního nevyzval k uplatnění práv další osoby připadající v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. Tato vada však neměla vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu, neboť krajský soud zrušil rozhodnutí správních orgánů z důvodu podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Účast osob zúčastněných na řízení by na výsledku řízení před krajským soudem nemohla nic změnit.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se o soudním řízení dozvěděl až po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti a měl za to, že k porušení jeho základních práv došlo již tím, že se k věci nemohl před soudem vyjádřit. Zpochybňoval také úvahu soudů, zda byla předložená věc natolik jasná, že by jakýkoli právní názor neměl vliv na vydaná rozhodnutí.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (např. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

V předložené věci stěžovatel napadl kasační rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který právní názor krajského soudu potvrdil. Řízení ve věci stěžovatele proto doposud neskončilo, naopak se vrací do prvotní fáze řízení před stavebním úřadem. Právě v tomto řízení se bude moci domáhat nařízení rekultivačních prací, které žádá, a uvádět k tomu své námitky. Vytvořil se mu tak široký prostor k uplatnění procesních práv účastníka správního řízení a případně, bude-li podána správní žaloba, osoby zúčastněné na řízení. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatel doposud nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.

Ústavní stížnost stěžovatele je tak nepřípustná. Nic mu však nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před správními orgány i soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení správních orgánů či soudů, které by mohlo mít vliv na výsledek řízení.

Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.