I.ÚS 134/25 – Ústavní soud

I.ÚS 134/25 ze dne 11. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., a stěžovatelky X, obou zastoupených Alenou Sayduevou Knapovou, advokátkou se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 836/2024-530 ze dne 16. 10. 2024 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 59/2023-356 ze dne 31. 1. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného trestního spisu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022 uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ("TZ"), zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 TZ, zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) TZ a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 TZ a stěžovatelka zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) TZ, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 TZ, zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) TZ a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 TZ. 2. Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a k peněžitému trestu v celkové výměře 4 100 000 Kč a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let. Stěžovatelka byla odsouzena k souhrnnému peněžitému trestu v celkové výměře 200 000 Kč. 3. Podle § 43 odst. 2 TZ byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu a to ve vztahu ke stěžovateli i stěžovatelce. 4. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 24. 5. 2023 schválil dohodu o vině a trestu mezi státním zástupcem a stěžovateli a zrušil výrok o trestu výše uvedeného rozsudku okresního soudu. Krajský soud v rozsudku uvedl, že dohoda neobsahuje ujednání smluvních stran o náhradě škody jednotlivým poškozeným subjektům. Krajský soud proto odkázal poškozené subjekty - vedlejší účastnici [Českou republiku - Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastnice")] a Finanční úřad pro Olomoucký kraj s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to ve výroku, kterým byla vedlejší účastnice odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově rozhodl tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici majetkovou škodu 2 983 391,20 Kč s úrokem z prodlení 11,75 % p. a. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 6. Na základě poučení vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že přípustnost dovolání je striktně omezena na pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé. Jinými slovy se pro jeho přípustnost musí bezvýjimečně jednat o odsuzující rozsudek ve smyslu § 265a odst. 1 a odst. 2 písm. a) až h) trestního řádu, v rozhodném znění ("TŘ"). Rozsudek vrchního soudu nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, jelikož výlučně na podkladě odvolání vedlejší účastnice ruší výrok rozsudku krajského soudu, jenž odkázal vedlejší účastnici na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejde tedy o rozhodnutí, jehož předmětem by byla otázka viny nebo trestu a nelze jej podřadit ani pod rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) TŘ. Nejvyšší soud konstatoval, že na těchto závěrech nic nemění ani nepřesné poučení a dodal, že nesprávné poučení nemůže dát stěžovatelům více práv, než která jim zákon poskytuje. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Stěžovatelka má za to, že bylo v rozporu se zákonem uložit jí povinnost k náhradě škody v trestním řízení, neboť je proti ní vedeno insolvenční řízení. Namítá, že podle § 140b insolvenčního zákona (dále jen "IZ") nelze v adhezním řízení uložit obviněnému takovou povinnost, nejde-li o výjimky uvedené v tomto ustanovení, tj. zejm. v případě, že byl v trestním řízení zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. Podle stěžovatelky v trestním řízení nedošlo k zajištění majetku v majetkové podstatě dlužníka podle § 47 a násl. TŘ. Namítá, že zajištění finanční částky jako náhradní hodnoty nepředstavuje zajištění nároku poškozených ve smyslu § 47 a násl. TŘ. Na základě toho stěžovatelka dovozuje, že se výjimka ze zákazu v § 140b IZ nemohla uplatnit. Stěžovatelé s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz dále) také namítají, že krajský soud postupoval správně, odkázal-li poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, protože skutková zjištění neumožňovala, aby soud určil náhradu škody sám. 8. Dále stěžovatelé namítají, že právo na náhradu škody je promlčeno. Rozhodnutím vrchního soudu došlo k nesprávnému prodloužení promlčecí lhůty, protože v přípravném řízení vystupovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu, místo nějž pak nastoupila vedlejší účastnice. Soudy tak nesprávně dovozovaly nový počátek běhu promlčecí lhůty až od uplatnění nároku na náhradu škody vedlejší účastnicí. 9. Stěžovatelé rozporují povinnost hradit náklady řízení za dovolání podané na základě nesprávného poučení vrchního soudu. Odmítnutím ústavní stížnosti pro předčasnost (usnesení sp. zn. I. ÚS 1416/24 ze dne 19. 6. 2024) měl Ústavní soud potvrdit správnost postupu stěžovatelů, kteří podáním dovolání pouze čerpali opravné prostředky, o nichž byli poučeni. Stěžovatelé mají za to, že k zásahu do jejich základních práv došlo také uplynutím doby od podání dovolání do vydání usnesení o odmítnutí dovolání. 10. Stěžovatelé v posledku požádali "o odklad výkonu napadeného rozsudku" vrchního soudu (patrně myšlen návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku - pozn. Ústavního soudu). III. Procesní předpoklady řízení 11. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 12. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně právě je v nynější věci rozsudek vrchního soudu. Přestože stěžovatelé proti rozsudku podali ze zákona (objektivně) nepřípustné dovolání, považuje Ústavní soud v souladu se svou judikaturou ústavní stížnost za včasnou (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016). Stěžovatelé se totiž řídili nesprávným poučením vrchního soudu o tom, že je dovolání přípustné. V opačném případě by stěžovatelům bylo upřeno právo na přístup k soudu, neboť kvůli dovolacímu řízení, které nemělo být vedeno (a skončilo odmítnutím pro nepřípustnost), podali stěžovatelé ústavní stížnost po více než dvou měsících od doručení rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud proto odvozoval počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k rozsudku vrchního soudu až ode dne, kdy bylo stěžovatelům doručeno usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost tedy Ústavní soud považuje za včasnou, a formální procesní předpoklady řízení jsou splněny. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1435/11 ze dne 13. 7. 2011 Ústavní soud konstatoval, že Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů nezakotvuje základní právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") upravuje výslovně toliko právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vině či trestu (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Z toho plyne, že dovolání je procesním prostředkem, jehož zavedení do právního řádu nutno chápat výlučně jako projev svobodné volby zákonodárce, nikoli jako projekci ústavně zaručeného práva. S tím souvisí r