I.ÚS 1354/20

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 16 C 122/2017-152 ze dne 11. 3. 2019 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení 47 095 Kč jako nároku plynoucího ze smlouvy o dílo; stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit protistraně náklady řízení ve výši 62 156 Kč. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zamítnutí žaloby potvrdil, snížil povinnost stěžovatele k náhradě nákladů řízení na částku 54 122 Kč a uložil mu nahradit náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, které je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případech peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč ze zákona nepřípustné.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat obsahem ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její včasností a přípustností ve smyslu § 72 a násl. uvedeného zákona.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. V souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti je tedy povinností stěžovatele vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky (řádné i mimořádné) předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Podle § 72 odst. 4 téhož zákona se běh lhůty pro podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí odvíjí od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro jeden ze zákonných důvodů vylučujících přípustnost dovolání (viz § 238 o. s. ř.). Nejde tedy o případ, na který pamatuje § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto včasná a přípustná (viz § 75 odst. 1 téhož zákona) pouze proti usnesení Nejvyššího soudu; v této části je však zjevně neopodstatněná, neboť Nejvyšší soud posoudil bagatelní povahu sporu z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. správně, stěžovateli nebyl napadeným rozhodnutím svévolně upřen přístup k soudu, který mu garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Sám stěžovatel ostatně správnost uvedeného posouzení v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, svou argumentaci směřuje vůči předcházejícímu průběhu řízení.

Stěžovatel, ač odvolacím soudem řádně poučen, podal ze zákona nepřípustné dovolání, takže jeho odmítnutí nezáviselo na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Uvedená skutečnost činí ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu opožděnou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu uplynula podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nejpozději dva měsíce po jeho doručení. Jelikož byla ústavní stížnost podána až dne 11. 5. 2020, pak byla podána zjevně po lhůtě, neboť z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrno, že stěžovatel rozsudkem odvolacího soudu musel disponovat již před datem 3. 3. 2020, kdy bylo vydáno rozhodnutí o jím podaném dovolání proti uvedenému rozsudku.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný, zčásti zjevně neopodstatněný.