Ústavní soud I.ÚS 1370/23 – Zastupování exekutora

Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 2 666 220 Kč s příslušenstvím jako náhrady hotových výdajů, které jako soudní exekutor vynaložil předtím, než mu zanikl výkon exekutorského úřadu, a to rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti v návaznosti na jeho pravomocné odsouzení pro trestné činy související s jeho exekuční činností. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podstatu stěžovatelovy rozsáhlé argumentace (ústavní stížnost čítá bezmála 20 stran vlastního textu) lze shrnout následovně: Nalézací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele tím, že: a) z listinného důkazu (vyjádření Exekutorské komory), který provedl k právní otázce (nikoliv skutkové), dovodil naprostý opak, než z takového důkazu vyplývá; b) svůj právní závěr, který je zcela odchylný od jazykového významu § 15 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), vůbec neodůvodnil; c) nárok neposoudil z jiného právního důvodu, než jaký byl popsán v žalobě, dospěl-li k závěru, že stěžovatelův nárok nelze po právní stránce posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale odpovídá nároku na podílu na odměně, o tomto nerozhodl a neprovedl důkazy, jejichž provedení bylo k posouzení stěžovatelova nároku nezbytné; a d) se odchýlil od dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1362/20 ze dne 9. 6. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) o téže právní otázce.

Závěr odvolacího soudu, že odvolanému exekutorovi nenáleží nárok na náhradu hotových výdajů, neboť není v exekučním řádu upraven, představuje podle stěžovatele zásah do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že ohledně exekučních kauz předaných vedlejšímu účastníkovi nemá žádnou informaci o tom, jakým způsobem bylo rozhodováno o nákladech exekuce, tedy zda a v jaké výši má nárok na náhradu hotových výdajů proti účastníkům exekučního řízení - buď nově jmenovaný exekutor zahrnul hotové výdaje do všech hotových výdajů, nebo nově jmenovaný exekutor hotové výdaje stěžovatele do návrhu na rozhodnutí o nákladech řízení vůbec nezahrnul. V obou případech stěžovateli svědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení, nebo na náhradu škody, případně obojí.

Stěžovatel považuje právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož je třeba podílem na odměně podle § 15 odst. 6 exekučního řádu vedle podílu na samotné odměně exekutora rozumět i podíl na náhradě hotových výdajů, za ústavně nekonformní, což následně rozebírá. Nejvyšší soud se výslovně odchýlil od textu zákona a tento svůj postup řádně neodůvodnil. Rovněž není patrné, na základě čeho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákon dává "jednoznačně najevo", že preferovaným způsobem vypořádání mezi odvolaným a novým soudním exekutorem je jejich dohoda o podílu odvolaného exekutora. Dále názor, že by vypořádání náhrady hotových výdajů jako nároku z bezdůvodného obohacení nebo nároku na náhradu škody by bylo neúměrně složité a nákladné, je nesprávný a v rozporu s interpretací povahy rozhodnutí Exekutorské komory č. j. SPR 100/14-18 ze dne 23. 1. 2015 vyjádřenou v usnesení sp. zn. II. ÚS 1362/20. Dospěl-li však Nejvyšší soud k závěru, že stěžovateli z důvodu v žalobě vymezených skutkových okolností nárok náleží, byť z jiného právního důvodu, měl v takovém případě zrušit rozsudky odvolacího soudu i nalézacího soudu a věc vrátit nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Nejvyšší soud ve svém rozsudku vyšel z toho, že ze smyslu a účelu interpretované právní úpravy nelze uzavřít, že by se odvolaný exekutor mohl domáhat náhrady hotových výdajů vedle podílu na odměně ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu. Současně vyložil, že při použití pouze gramatického výkladu by odvolaný exekutor byl o uvedený nárok ochuzen. Proto je třeba podílem na odměně vedle podílu na samotné odměně exekutora třeba rozumět i podíl na náhradě hotových výdajů, jakož i na dalších náhradách. Následně dospěl k závěru, že stěžovatel jako odvolaný soudní exekutor se nemůže úspěšně domáhat náhrady hotových výdajů žalobou o vydání bezdůvodného obohacení ani žalobou o náhradu škody, ale může se domáhat zaplacení podílu na odměně stanovené rozhodnutím prezidia Exekutorské komory, která v sobě zahrnuje vedle odměny právě i náhradu hotových výdajů.

V uvedených závěrech neshledává Ústavní soud prvek svévole či jiné ústavněprávní deficity, neboť je to Nejvyšší soud, jemuž je interpretace podústavního práva svěřena především. Skutečnost, že s tímto výkladem - jenž nelze považovat za "extrémní", zcela vymykající se smyslu a účelu dané úpravy - stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozsudku je podle Ústavního soudu patrné, jaké úvahy Nejvyšší soud k jeho právním závěrům vedly, a proto napadený rozsudek obstojí i z pohledu požadavků na řádné odůvodnění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3411/19 ze dne 2. 6. 2020 (N 115/100 SbNU 299), bod 19 a tam citovanou judikaturu], o čemž svědčí již to, že s ním stěžovatel zevrubně polemizuje.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by Nejvyšší soud z možných výkladů příslušné právní úpravy neupřednostnil ten ústavně konformní, jak předestírá stěžovatel. Naopak Nejvyšší soud rozšířil pojem "odměna" pro účely § 15 odst. 6 exekučního řádu právě proto, aby odvolanému exekutorovi (stěžovateli) nebyl zcela odepřen nárok na náhradu hotových výdajů. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud řádně neodůvodnil, proč se odchýlil od textu zákona, pomíjí, že tak učinil právě ve prospěch postavení odvolaného exekutora. Obdobně námitka stěžovatele, že není patrné, z čeho Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon "jednoznačně najevo" preferenci dohody mezi odvolaným a novým exekutorem, není relevantní, nevyvodil-li z něj Nejvyšší soud následky pro jeho výsledné posouzení v nynější věci, kdy dohoda uzavřena nebyla.

Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy měly posoudit jeho nárok z jiného právního důvodu a přiznat mu jej, jestliže zaujaly odlišný právní názor (se kterým však nesouhlasí), nelze pominout předmět sporu, z něhož uvedený závěr vzešel. Svůj žalobní nárok totiž stěžovatel vymezil tak, že se domáhá zaplacení náhrady hotových výdajů soudního exekutora, nikoli odměny ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu (výslovně tak tvrdil k výzvě nalézacího soudu k doplnění tvrzení - viz bod 20 rozsudku nalézacího soudu), k čemuž směřovala celá jeho žalobní argumentace. V takto ohraničeném procesním rámci neobstojí námitka stěžovatele, že obecné soudy měly žalobou uplatněný nárok právně překvalifikovat, jelikož to stěžovatelem vymezený skutkový základ neumožňoval; jinými slovy, stěžovatel se nedomáhal zaplacení odměny ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu, ačkoli je podle výkladu Nejvyššího soudu náhrada hotových výdajů její součástí a nelze se jí domáhat v samostatném řízení.

Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že takové řešení - zohledňující pouze procentuální vyjádření - je složitější a nákladnější, než zjišťovat konkrétní výší náhrady hotových výdajů v poměrech každé jednotlivé věci, v nichž by bylo třeba provádět dokazování obsahem příslušných exekučních spisů. Uvedený závěr přitom není v rozporu se závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 1362/20, naopak je s nimi v souladu. Ústavní soud v něm totiž uvedl, že odměna byla určena procentuálním stanovením podílu, neboť určit konkrétní částku by bylo za daných okolností takřka nemožné, což lze vztáhnout i k náhradě hotových výdajů.

Neshledal-li Ústavní soud nic protiústavního ve stěžejním závěru Nejvyššího soudu, podle něhož stěžovatel nemůže být v tomto řízení úspěšný, nezabýval se dalšími námitkami stěžovatele směřujícími ke konkrétním pochybením nalézacího soudu a odvolacího soudu. Ústavní soud totiž vždy váží možné následky svého kasačního zásahu a shledá-li, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam, tj. nemohlo by v jeho věci být rozhodnuto věcně jinak, zrušení takového rozhodnutí považuje za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32]. Řízení, jež vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 45].

Přestože Ústavní soud chápe stěžovatele, že se nachází v procesně obtížné situaci, neboť je odkázán na součinnost vedlejšího účastníka, není tato okolnost bez dalšího v nyní posuzované věci (v tomto řízení) významná. Již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1362/20 k tomu navíc Ústavní soud poznamenal, že jde o nevyhnutelný důsledek toho, že byl stěžovatel z funkce soudního exekutora odvolán.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.