I.ÚS 1406/23 – Ústavní soud

I.ÚS 1406/23 ze dne 17. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Právovárečného měšťanstva v Plzni, sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2023 č. j. 28 Cdo 88/2023-296, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2022 č. j. 36 Co 100/2022-224 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 31 C 476/2019-152, spojené s návrhem na zrušení rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a České republiky - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2023, vydaný opatřením předsedy Nejvyššího soudu JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D., pod spisovou značkou Si 12/2022, včetně jeho změn provedených opatřeními předsedy Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, 23. 2. 2023, 31. 3. 2023 a 28. 4. 2023 (dále jen "rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2023"). 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem (či spoluvlastníkem) ve výroku specifikovaných nemovitých věcí (pozemků) nacházejících se v obci Praha a zapsaných na příslušných LV, k. ú. Smíchov (dále jen "předmětné pozemky") [výroky I. až V.], a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům jako žalovaným náklady řízení [výrok VI.]. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 5. V předmětné věci soudy obou stupňů založily závěr o nedůvodnosti žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům na výsledku řízení o zřízení věcných břemen, jež probíhalo u obvodního soudu pod sp. zn. 13 C 264/2010 (u městského soudu pod sp. zn. 35 Co 30/2016; usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3897/2016-999 bylo dovolání odmítnuto a ústavní stížnost podaná stěžovatelem byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17 odmítnuta; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soudy uvedly, že v odkazovaném řízení byla jako předběžná řešena otázka vlastnictví k předmětným pozemkům, jež byla posouzena s využitím judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o nemožnosti uplatnit vlastnickou žalobu podle obecných předpisů soukromého práva, mohl-li se žalující svého nároku domáhat vydáním věci podle některého z restitučních předpisů. Na skutkovém pozadí věci, v níž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jež měl stát převzít bez právního důvodu [s využitím argumentace, že dekret presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále "dekret č. 101/1945 Sb."), byl ve vztahu k majetku stěžovatele proveden nezákonným způsobem], městský soud konstatoval, že v konkurenci obecného prostředku ochrany vlastnického práva a uplatnění práva na vydání věci podle restitučních předpisů je postup (a právní úprava) restituční vůči obecné úpravě speciální, a tudíž cestou obecné ochrany práva vlastnického nelze postupovat. Městský soud s odkazem na § 135 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), uzavřel, že o podstatné otázce vlastnictví stěžovatele k předmětným pozemkům již bylo rozhodnuto v řízení o zřízení věcných břemen, a byť se její řešení neprojevilo ve výrokové části, je z odůvodnění zřejmé. Městský soud pak z předchozího rozhodnutí vycházel, neboť po skutkové stránce není mezi věcí odkazovanou a aktuálně posuzovanou žádný rozdíl, jenž by měl vést k vydání odlišného rozhodnutí. 6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že již ve skutkově i právně téměř totožné věci v minulosti rozhodoval [v řízení o určení vlastnického práva stěžovatele k pozemkům nacházejícím v k. ú. Plzeň-město proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s. (věc vedená u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 109/2015 a u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 61 Co 234/2019)], a usnesením ze dne 3. 6. 2020 č. j. 28 Cdo 836/2020-947 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, když je na základě shodných či obdobných námitek neshledal přípustným. Ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/20 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Nejvyšší soud s odkazem na zásadu stare decisis, vtělenou do § 13 občanského zákoníku, neshledal důvod, pro který by měl v této právní věci přípustnost dovolání stěžovatele posoudit jinak než v právní věci předešlé. Určení vlastnického práva stěžovatele k jiným pozemkům totiž není diferenciačním kritériem, jež by s sebou přinášelo potřebu odlišného posouzení. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn jeho dovolání z procesních důvodů odmítnout, ale měl se jím věcně zabývat. Poukazuje na to, že ve smíchovské kauze I., na kterou Nejvyšší soud odkázal, byla řešena jiná - odlišná - materie, a proto z hlediska právně procesního není možné se ve smíchovské kauze II. (řešené v nyní ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 28. 3. 2023 č. j. 28 Cdo 88/2023-296) na toto rozhodnutí ze smíchovské kauzy I. (tj. usnesení ze dne 20. 6. 2017 č. j. 28 Cdo 3897/2016-999) odvolat. Zatímco ve smíchovské kauze I. bylo předmětem žalobního žádání zřízení věcného břemene povinnému stěžovateli (jako historickému vlastníkovi pozemku) ve prospěch oprávněné České republiky - Ministerstva vnitra (jako vlastníku staveb na předmětných pozemcích postavených), předmětem smíchovské kauzy II. je určení vlastnictví k nemovitostem ve prospěch stěžovatele. 8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Ústavní soud v odmítavém usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17 de facto přisvědčil závěru obvodního soudu, že jako vhodné a účelné se nabízí nejprve dosáhnout určení, že stěžovatel jako žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. Rovněž nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 (N 32/36 SbNU 359), který nebyl stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.), dotčen, podle stěžovatele připouští možnost postupu podle obecných předpisů (tedy možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva formou občanskoprávní žaloby na určení vlastnictví), a to i v případě jako je nyní případ stěžovatele. 9. Stěžovatel namítá, že městský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že hmotněprávní účinky znárodnění - a tím i pozbytí majetku stěžovatelem - nastaly již ke dni vyhlášení znárodňovacího dekretu ve Sbírce zákonů, tedy ke dni 27. 10. 1945. Uvedená argumentace městského soudu je podle stěžovatele v rozporu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87) a v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1347/2005. 10. Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že jakožto specifická právnická osoba nebyl v důsledku opomenutí moci zákonodárné restituční legislativou zahrnut do okruhu osob oprávněných, obecné soudy odmítly jeho majetkový nárok věcně vyřešit s argumentem, že tomu brání stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Stěžovatel má za to, že uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu nelze v této konkrétní kauze mechanicky aplikovat. Se zřetelem na zjištěný skutkový stav