Ústavní soud I.ÚS 1441/24

Vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 ("nalézací soud") domáhal proti stěžovatelce zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím z titulu dohody o vypořádání vzájemných majetkových poměrů manželů pro dobu po rozvodu ve vztahu k nemovitým věcem v katastrálním území L. a dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem v katastrálním území L., obou uzavřených 31. 10. 2016.

Nalézací soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 750 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že části předmětných dohod byly neplatné, a proto vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku přiznal z titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; na rozdíl od nalézacího soudu posoudil uplatněný nárok jako plnění z titulu uzavřených dohod. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro vady.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátkou domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").

Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně dovodily aktivní legitimaci a existenci nároku vedlejšího účastníka; chybně posoudily existenci povinnosti vyplývající z neurčité části smlouvy a otázku prekluze při vypořádání společného jmění manželů. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle stěžovatelky soudy nesprávně aplikovaly principy bezdůvodného obohacení. Hodnocení svědecké výpovědi Ing. Vrbky je podle stěžovatelky v extrémním rozporu s jejím obsahem a poukazuje na další vady ve skutkových zjištěních a navazujícím právním hodnocení. Nalézací i odvolací soud neprovedly některé stěžovatelkou navržené důkazy. Odvolací soud navíc stěžovatelku řádně nepoučil podle § 118a o. s. ř., že má na věc odlišný názor, a jeho rozhodnutí je tudíž pro ni překvapivé.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Stěžejní argumentace stěžovatelky o neexistenci nároku vedlejšího účastníka představuje materiálně nepřípustné námitky, neboť v této části odmítl Nejvyšší soud její dovolání jako vadné, a tudíž je nelze považovat za řádně uplatněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. června 2018 (N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Nadto jde o polemiku se skutkovým závěrem a jeho právním posouzením v rovině podústavního práva, která bez dalšího opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Nalézací soud i odvolací soud (byť na základě rozdílného právního názoru) srozumitelně odůvodnily, že vedlejším účastníkem uplatněný nárok je po právu; za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, tím spíše jde-li o hodnocení výpovědi svědků.

Napadený rozsudek odvolacího soudu není podle Ústavního soudu překvapivý. Odvolací soud rozhodl v intencích původní žalobní argumentace vedlejšího účastníka, nešlo proto o zcela nepředvídatelné (nové) právní posouzení. Poučení podle § 118a o. s. ř. nepřicházelo v úvahu, protože rozhodnutí soudů nebylo založeno na neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení, k čemuž poučovací povinnosti podle tohoto ustanovení slouží. V tomto ohledu tuto námitku vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení.

Ústavní soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259)]. Nalézací soud provedl množství důkazů, na nichž vybudoval svůj závěr o skutkovém stavu věci. Současně řádně odůvodnil, že další navrhované důkazy pro nadbytečnost neprováděl (viz bod 26 jeho rozsudku). Oba účastnici na poučení podle § 119a o. s. ř. uvedli, že nemají další důkazní návrhy, vyjma již učiněných (viz protokol z jednání ze dne 15. 12. 2022). Odvolací soud následně skutkové závěry nalézacího soudu aproboval a zcela z nich při svém právním hodnocení vyšel. Z toho vyplývá, že doplnění dokazování v odvolacím řízení nepovažoval odvolací soud za potřebné.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.