I.ÚS 1455/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1455/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele H. P., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 3 Tdo 1362/2021-229, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 11 To 224/2021-192 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. června 2021 č. j. 1 T 21/2021-157, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 3 písm. a), b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího (stručně uvedeno) v tom, že dne 27. 7. 2018 kolem 16.00 hodin na parkovišti pod hradem v Českém Šternberku prodal za 850 000 Kč J. S. (dále jen "poškozený") historický motocykl tovární značky Praga 500 BD, přestože věděl, že jde o motocykl odcizený spolu s dalšími dvěma motocykly poškozenému z objektu moto muzea na Konopišti, s tím, že tento údajně krátce předtím zakoupil od neznámých osob téhož dne poblíž obce Český Šternberk za 850 000 Kč. Za to byl odsouzen podle § 216 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že námitky, v jejichž rámci stěžovatel namítal nesprávné hodnocení důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav věci, nelze podřadit pod v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Námitky stěžovatele přezkoumal i z hlediska § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022, podle kterého je daný dovolací důvod dán, jsou-li rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však shledal, že o žádný z případů vymezených v tomto ustanovení v posuzované věci nejde. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje, rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a opětovně tvrdí, že nákup a prodej motocyklu se uskutečnil na základě dohody mezi ním a poškozeným, přičemž celý scénář průběhu skutku byl realizován podle návodu a přání poškozeného, který měl na uzavření dohody zájem, neboť je sběratelem veteránů a chtěl předmětný motocykl získat. Skutek se tak podle stěžovatele odehrál se svolením poškozeného ve smyslu § 30 trestního zákoníku. Stěžovatel poškozenému koupi motocyklu zdarma zprostředkoval (nepřevedl ho ani na sebe, kupní smlouvu podepsal poškozený), poškozený motocykl převzal, sdělil, že jej nepoznává, a až následně doma podle fotografií (podle stěžovatele nekvalitních a rozmazaných) provedl srovnání a dospěl k tomu, že by mohlo jít o jeho motocykl. Nebylo prokázáno, že by s prodejcem motocyklu spolupracoval a prodejce nebyl ani ztotožněn. Vlastnictví motocyklu je podle stěžovatele stěžejním důkazem pro závěr o jeho vině, ale obecné soudy se jím nezabývaly. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech a jeho vina nebyla nade všechnu pochybnost prokázána. Soudy podle jeho přesvědčení neměly k dispozici žádné důkazy vyjma komunikace mezi ním a poškozeným, resp. jejich výpovědí. Výpověď poškozeného přitom označuje za nevěrohodnou. Tvrdí, že za provedení dané transakce si od poškozeného nevzal finanční odměnu ve výši 500 000 Kč, kterou mu poškozený nabízel. Nešlo podle jeho názoru o žádnou legalizaci výnosů z trestné činnosti, neboť jednal s úmyslem zprostředkovat koupi věci pro poškozeného, o které navíc nebylo spolehlivě zjištěno, že šlo o věc odcizenou poškozenému. Poukazuje na to, že sám poškozený připustil, že jednoznačná identifikace motocyklů tohoto typu není možná, když stroje neobsahují identifikační znaky obvyklé u novodobých motorových vozidel a při renovacích jsou zpravidla používány součástky z jiných strojů nebo zakázkově nově vyrobené. Uvedl rovněž, že nemá konkrétní jinou dokumentaci k motocyklu, ze které by bylo možné dovodit jeho identifikační znaky (např. detailní dokumentaci k provedené renovaci). Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí