I.ÚS 1466/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1466/25 ze dne 30. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Lenky Pucholtové, zastoupené Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. KSPH 71 INS 18103/2015, 29 NSČR 8/2025-B-220, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2024 č. j. KSPH 71 INS 18103/2015, 1 VSPH 1021/2024-B-187 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2024 č. j. KSPH 71 INS 18103/2015-B-174, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a insolvenčního správce AAA INSOLVENCE, v.o.s., sídlem K Nemocnici 168/18, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít vyslovením souhlasu s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěným věřitelům část výtěžku zpeněžení zástavy navzdory pochybením, k nimž mělo dojít v průběhu zpeněžení zástavy. Stěžovatelka namítá, že veškerý její nemovitý majetek byl nezákonně zpeněžen za nepřiměřeně nízkou cenu, a to jedinému vydražiteli. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a insolvenčního spisu, v insolvenčním řízení vedeném na majetek stěžovatelky se v majetkové podstatě nacházely blíže specifikované nemovitosti, jež byly zajištěny ve prospěch JUDr. Michaely Strnadové ("zajištěný věřitel č. 1") a České spořitelny, a. s., ("zajištěný věřitel č. 2"). Zajištěný věřitel č. 1 přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou a zajištěnou pohledávku ve výši 15 578 140,60 Kč (po částečném uspokojení tato pohledávka činila ke dni vydání napadeného usnesení krajského soudu 13 980 211,57 Kč). Zajištěný věřitel č. 2 přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou a zajištěnou pohledávku ve výši 222 297,13 Kč. Nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky byly zpeněženy za částku 2 125 000 Kč. 3. Krajský soud napadeným usnesením k návrhu insolvenčního správce vyslovil souhlas s vydáním výtěžku ve výši 1 597 765,52 Kč zajištěnému věřiteli č. 1 a 222 297,13 Kč zajištěnému věřiteli č. 2. Také schválil náklady spojené se správou zajištění ve výši 30 136,22 Kč a náklady spojené se zpeněžením zajištění ve výši 118 652,50 Kč (výrok I), insolvenčnímu správci přiznal zálohu na odměnu ve výši 156 148,63 Kč (výrok II) a uložil mu povinnost provést vydání výtěžku, zapsat aktualizované údaje do upraveného seznamu pohledávek a podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku (výrok III). Vrchní soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí ve výroku I potvrdil, co do výroků II a III odvolání odmítl. Stěžovatelka taky brojila proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu, krajský soud toto řízení zastavil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, zčásti (jíž bylo napadáno rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí odvolání) jako objektivně nepřípustné, zčásti (jíž bylo napadáno rozhodnutí vrchního soudu o potvrzení rozhodnutí krajského soudu) proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud pochybil již odmítnutím části dovolání pro objektivní nepřípustnost, neboť výroky II a III usnesení vrchního soudu jsou na jeho výroku I závislé, a nelze je tak napadat jinak než dovoláním. Dále stěžovatelka soudům vytýká, že se nezabývaly všemi jejími argumenty, neprovedly dokazování a při výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona nadto překročily své pravomoci, neboť jej vyložily v rozporu s jeho zněním s odůvodněním, že se zákonodárce dopustil zjevné legislativní chyby. Takové posouzení však má náležet jen Ústavnímu soudu. 5. Stěžovatelka také zmiňuje, že již před započetím insolvence bylo z jejího účtu strženo přes jeden milion českých korun, které se dostaly do dispozice zajištěného věřitele č. 1. Insolvenční správce navíc stěžovatelce zabavil odškodnění za průtahy v řízení, které vůbec strženy být nemohou. 6. Dále stěžovatelka vznáší výhrady vůči postupu všech zúčastněných (insolvenčního soudu, insolvenčního správce, exekutora, zajištěného věřitele č. 1, vydražitele) při zpeněžení nemovitého majetku a jejích peněžních prostředků. Nemovitosti měly být draženy podle svévolných a soudem neschválených pokynů zajištěného věřitele a na základě neschválené smlouvy, oceněny byly vadnými znaleckými posudky na cca 60 % jejich ceny, draženy pak byly za 2/3 takto podhodnocené ceny a vydraženy byly jediným vydražitelem, který je provázán se zástavní věřitelkou. Stěžovatelka se proti zpeněžení nemovitostí v dražbě opakovaně bránila - podala odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu, napadala dražební vyhlášku a soudního exekutora upozorňovala, že pro prodej nemovitostí nejsou splněny podmínky. Přesto však soudy rozhodly o vydání výtěžku zajištěným věřitelům 7. Stěžovatelka namítá nezákonný postup při zpeněžení jejího majetku. Za prvé, znalecký posudek určil cenu nemovitosti značně pod cenu obvyklou. Postrádá logické a srozumitelné odůvodnění, proč tomu tak je. To je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Za druhé, dražba byla provedena bez toho, aby insolvenční soud schválil smlouvu o další činnosti exekutora. 8. Dále stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Soudy se bez odůvodnění nezabývaly jejími důkazními návrhy a postupovaly nepředvídatelně. Dražba podílu stěžovatelky probíhala společně s dražbou jejího manžela, s nímž odpovídá společně a nerozdílně. Manžel však opakovaně tvrdí, že dle rozhodnutí insolvenčního soudu není povinen vydat svůj podíl správci, protože je zastaven, a dražba jeho podílu je tudíž nepřípustná. 9. Ústavní soud úvodem poznamenává, že ústavní stížnost je na samé hranici projednatelnosti. Soudy rozhodovaly o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení stěžovatelčiných nemovitostí opakovaně (ve vztahu k různým nemovitostem), což vyústilo v několik samostatně podaných ústavních stížností, v nichž stěžovatelka - ač zastoupena advokátem - mezi jednotlivými rozhodnutími soudů ani řádně nerozlišuje. 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. K argumentaci stěžovatelky je zejména nutno konstatovat, že u celé řady námitek není zřejmé, jak souvisejí s napadenými rozhodnutími, resp. proč by přisvědčení těmto námitkám mělo vést k závěru, že právě napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. To platí např. o námitkách, že stěžovatelce byla určitá částka stržena z účtu před zahájením insolvenčního řízení či že stěžovatelce bylo zabaveno odškodění za průtahy v řízení. Pohledávky zajištěných věřitelů byly v insolvenčním řízení řádně zjištěny, a to v částce vysoce přesahující výtěžek z prodaných nemovitostí. 12. Výše uvedené do značné míry platí i stran námitek ohledně samotného průběhu dražby, resp. naplnění podmínek pro její konání. Skutečností totiž zůstává, že nemovitosti stěžovatelky byly zajištěny ve prospěch zajištěných věřitelů a byly prodány v dražbě. Otázkou, kterou soudy řešily v napadených rozhodnutích, bylo, jak s výtěžkem dražby za tohoto stavu naložit. Stěžovatelka uspokojivě v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by případné nedostatky v procesu zpeněžení předmětu zástavy měly vést k tomu, že peníze získané prodejem nebudou zajištěným věřitelům vydány, ani jaký vliv by to mělo na její postavení za situace, kdy by v insolvenčním řízení i nadále existovala zjištěná pohledávka zajištěných věřitelů a v majetkové podstatě by se nacházely prostředky získané prodejem zajištěného majetku. 13. Právě proto, že se některé stěžovatelčiny námitky míjely s podstatou toho, co bylo napadenými rozhodnutími řešeno, jim soudy logicky nevěnovaly tolik pozornosti. To ale neznamená, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Na námitky stěžovatelky bylo reagováno adekvátně a se zohledněním významu, které by mohly mít při řešení dané věci, přičemž soudy (v podstatě nad rámec) částečně reagovaly právě i na námitky, které stejně podle jejich názoru nebyly způsobilé ovlivnit výsledek řízení. 14. Tak tomu bylo např. co do výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona (a v něm uvedeného požadavku na schválení smlouvy o provedení dražby věřitelským výborem), na který se stěžovatelka zaměřuje a k němuž Nejvyšší soud uvedl, že otázka účinnosti smlouvy o provedení dražby je pro posouzení nesprávnosti dovoláním napadených rozhodnutí bez právního významu. Přesto k tomu Nejvyšší soud dodal, že věřitelský výbor nebyl v insolvenčním řízení stěžovatelky ustanoven a smlouva o další činn