I.ÚS 1531/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1531/23 ze dne 13. 9. 2023 N 133/120 SbNU 52 Naplnění všech znaků trestného činu krádeže ve světle čl. 39 Listiny   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D., advokátkou se sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022 byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022 se ruší. Odůvodnění I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud uznal napadeným rozhodnutím stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že bez souhlasu majitele nechal pokácet lesní porost o výměře 0,45 hektaru tím způsobem, že těžařům vytyčil pozemek, na kterém mají těžit, a dal pokyn k těžbě lesního porostu. Následně podle skutkové věty rozsudku stěžovatel s vytěženou dřevní hmotou nakládal jako s vlastním majetkem. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výši 48 300 Kč a dále náhrada škody poškozenému ve výši 39 816 Kč. 3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. V něm namítal zejména to, že jeho jednání spočívalo výhradně ve vytyčení pozemku k pokácení. Tvrdil, že se domníval, že mu k vytyčení pozemku k pokácení byl dán pokyn. Stěžovatel tak namítal, že nejen, že si dřevo nikdy nepřivlastnil, ale že mu také nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu. 4. Krajský soud závěry okresního soudu potvrdil a odvolání stěžovatele (i státní zástupkyně) zamítl s tím, že v hodnocení soudu prvního stupně nebyly shledány logické rozpory. 5. Nakonec bylo odmítnuto i dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud především zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování soudu prvního a druhého stupně. Taktéž právní kvalifikaci skutku Nejvyšší soud potvrdil. Podle Nejvyššího soudu bylo prokázáno, že stěžovatel "svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu krádeže (...), příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím." II. Argumentace stěžovatele 6. Těžiště argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti lze stručně rozdělit do tří větví. 7. Za prvé stěžovatel namítá porušení pravidla in dubio pro reo, tedy, že soudy rozhodly ve skutkových pochybnostech k jeho tíži. V tomto směru stěžovatel poukazuje na vícero důkazů, které jsou dle jeho názoru protichůdné, avšak přesto z nich byla dovozena jeho vina. Soudy podle stěžovatele upřednostnily ze dvou možných verzí výkladu důkazů tu pro stěžovatele méně příznivou, ačkoliv o její správnosti panují důvodné pochybnosti. 8. Za druhé stěžovatel uvádí, že nebyla dostatečně zkoumána věrohodnost klíčového svědka, který podle tvrzení stěžovatele mu dal pokyn, aby předmětné pozemky vytyčil k pokácení. Stěžovatel poukazuje na to, že tento svědek mohl mít zájem na výsledku řízení, jelikož pokud by se prokázalo, že pokyn k vytyčení pozemků stěžovateli skutečně dal, mohl by sám čelit občanskoprávnímu či trestněprávnímu postihu. Stěžovatel tedy také v tomto aspektu řízení spatřuje porušení pravidla in dubio pro reo, jelikož podle něj soudy převzaly skutkovou verzi svědka se zájmem na výsledku řízení, aniž by se zabývaly jeho věrohodností. 9. Za třetí stěžovatel namítá porušení článku 39 Listiny, tedy pravidla, že není trestu bez zákona. Obecné soudy se podle stěžovatele vůbec nezabývaly tím, zda (či kdy) došlo k odejmutí věci z faktické moci poškozeného, a tedy k údajnému přisvojení si cizí věci. Stěžovatel poukazuje na to, že nebylo prokázáno ani to, kdo si dřevo přisvojil, resp. kdo s ním nakládal. Stěžovatel tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o tom, že pouze vytyčil pozemek k těžbě, tedy že si dřevní hmotu nikdy nepřisvojil, a nemohl tak spáchat přečin krádeže. Přes námitky stěžovatele se obecné soudy údajně odmítly zabývat tím, jak bylo následně se dřevem naloženo, zda bylo z místa odvezeno, případně kým. 10. Ústavní soud dále nepovažuje za účelné podrobněji rekapitulovat námitky stěžovatele ohledně skutkových okolností, jelikož se jedná o skutkové okolnosti relativně komplikované. Tyto námitky totiž bez širšího kontextu (jehož uvedení však Ústavní soud nepovažuje za efektivní) beztak nemají vypovídající hodnotu. Skutkový stav je navíc účastníkům řízení před Ústavním soudem znám, a to včetně argumentace z ústavní stížnosti, která byla účastníkům zaslána k vyjádření. Ústavní soud tedy na tomto místě pouze konstatuje, že se se všemi námitkami stran skutkových tvrzení (včetně těch výslovně neuvedených v rekapitulaci ústavní stížnosti) seznámil a pečlivě je zkoumal. III. Vyjádření účastníků 11. K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. 12. Okresní soud uvedl, že po seznámení se s ústavní stížností nemá na svých závěrech co měnit. Konkrétněji se pak vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně pravidla in dubio pro reo. Okresní soud uvedl, že toto pravidlo má své místo pouze v situacích, kdy zde existují pochyby na straně soudu. Shrnul, že pochybnosti zmiňované stranou řízení není povinen vnímat shodně a už vůbec není obligatorně povinen se s touto argumentací ztotožnit. Okresní soud také zopakoval, že nebyl důvod zkoumat věrohodnost svědka, který je v ústavní stížnosti zmiňován, neboť jeho výpověď nebyla jediným osamoceným důkazem, na kterém je rozhodnutí soudu založeno. 13. Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že se řídil ústavními principy, na které stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje. Dále uvádí, že se neodchýlil od pravidla in dubio pro reo, a že vše podstatné bylo vzato v potaz. 14. Nejvyšší soud na výzvu Ústavního soudu uvedl, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat a že vše podstatné je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. 15. Vedlejší účastníci nevyužili svého práva vyjádření se k ústavní stížnosti, a tedy se svého postavení konkludentně vzdali. 16. Ústavní soud nezasílal vyjádření k replice stěžovateli, neboť by to bylo s ohledem na obsah těchto vyjádření zjevně neúčelné. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/12993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti V/a Obecná východiska 18. Podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku: "Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci." Obecně přitom není sporu, že těžba dřeva a následné přisvojení si vytěžené dřevní hmoty bez souhlasu vlastníka pozemku se podle okolností kvalifikuje právě jako přečin krádeže (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 151/2021 ze dne 31. 3. 2021, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://nsoud.cz). K takovému závěru však musí být skutečně naplněny, prokázány a náležitě odůvodněny všechny znaky dané skutkové podstaty. To ostatně platí u jakéhokoli trestného činu. V opačném případě by se jednalo o porušení ústavního principu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem (zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny). 19. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že má-l