I.ÚS 1585/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1585/23 ze dne 29. 8. 2023 N 125/119 SbNU 179 Předpoklady přípustnosti dovolání: formalistický výklad a odchýlení se od judikatury Ústavního soudu, ESLP či SDEU   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti G. B. a B. I. B., oba zastoupeni JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, se sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 639/2023-125 ze dne 4. 4. 2023, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 639/2023-125 ze dne 4. 4. 2023 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 639/2023-125 ze dne 4. 4. 2023 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. V této věci jde o to, jestli Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelům právo na přístup k soudu, když odmítl jejich dovolání pro vady, protože dle něj neobsahovalo vymezení jednoho z předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavním soudem posuzovaná otázka je tak čistě procesní, týká se pouze dovolání a následující rekapitulace předchozího průběhu řízení proto obsahuje jen významné okolnosti vztahující se k této otázce. Podrobnější shrnutí předchozího řízení poskytuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je dostupné na https://nsoud.cz. 2. Postačí zmínit, že stěžovatelé se v řízení domáhají na České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 161 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Škoda měla stěžovatelům vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého zajištění automobilu v trestním řízení. Soud prvního stupně i odvolací soud žalobu zamítly. 3. Stěžovatelé podali dovolání, v němž uvedli, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž podle stěžovatelů chybně interpretoval podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou jeho postupem, a právní úvaha odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelé tvrdili, že odvolací soud nesprávně posoudil naplnění podmínek odpovědnosti státu, konkrétně podmínku vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným postupem státu a vznikem škody. Názor odvolacího soudu, že nemohlo dojít ke vzniku škody, neboť ke snížení hodnoty automobilu by došlo i bez ohledu na rozhodnutí policejního orgánu o zajištění vozu, je podle stěžovatelů již překonaný. V této souvislosti odkazovali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/21 ze dne 19. 7. 2022 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci FUQUAN, s. r. o., proti České republice, stížnost č. 24827/14 (bez specifikace, zda mají na mysli rozsudek Velkého senátu). 4. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítl jako vadné, neboť v něm zcela absentuje řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání nejenže nikterak neodkazuje na § 237 o. s. ř., ale ani obsahově nevymezuje některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení. Schází rovněž specifikace právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena. Stěžovatelé sice označili v souvislosti se závěry odvolacího soudu ohledně naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu dvě rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), avšak nevysvětlili vztah těchto rozhodnutí k projednávané věci a ani to, v čem by mělo tvrzené odchýlení se od těchto rozhodnutí spočívat. Dovolání podle Nejvyššího soudu ve skutečnosti, posuzováno podle obsahu, nezpochybňuje nesprávné právní posouzení věci, ale skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, což však nepředstavuje přípustný dovolací důvod. II. Argumentace stěžovatelů, vyjádření Nejvyššího soudu 5. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé míní, že ve svém dovolání výslovně definovali právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, a výslovně uvedli, že měla být vyřešena jinak, včetně uvedení konkrétní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, od níž se odvolací soud odchýlil. Stěžovatelé mají za to, že dovolání vymezení přípustnosti jasně obsahovalo a nesměřovalo proti skutkovým, nýbrž právním závěrům odvolacího soudu (naplnění podmínek odpovědnosti státu). 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření nijak nerozporuje, že stěžovatelé uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jejž také způsobem upraveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. dostatečně ozřejmili. Tím ovšem nenahradili svou povinnost řádně vymezit některý z předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Samotná obecná konstatování o překonání právního názoru judikaturou podle Nejvyššího soudu řádné vymezení předpokladů přípustnosti nepředstavují. Nejvyšší soud pak podotýká, že problematika odpovědnosti státu za škodu způsobenou nepřiměřeně dlouhou dobou zajištění věci pro účely trestního řízení nenáleží do tzv. ratia decidendi stěžovateli označených rozhodnutí a i skutkové okolnosti těchto případů jsou odlišné. Na závěr navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. 7. Vedlejší účastník se svého postavení vzdal. III. Hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud po prostudování obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V následujících řádcích Ústavní soud nejprve vymezí obecné principy týkající se přípustnosti dovolání v civilních věcech, tak jak plynou z ústavně konformního výkladu občanského soudního řádu a z dosavadní judikatury Ústavního soudu. Následně ukáže, proč napadené rozhodnutí tyto principy porušilo. A. Znění relevantních ustanovení občanského soudního řádu 9. Podle § 237 o. s. ř.: "Není-li dále stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." 10. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř.: "Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci." 11. Podle § 241a odst. 2: "V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)." 12. Podle § 241a odst. 3: "Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení." B. Principy posuzování náležitostí dovolání v civilních věcech 13. Ústavní soud se ústavně konformnímu výkladu citovaných ustanovení podrobně věnoval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tak níže pouze shrnuje a dovysvětluje principy z tohoto stanoviska ve vztahu k projednávané věci. 14. Z ústavního pořádku neplyne právo na dovolání v civilních věcech. Je-li už ale takový opravný prostředek v právním řádu zaveden, není vyjmut z rámce ústavněprávních požadavků. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny totiž garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Onen "stanovený postup" je pak upraven v procesních předpisech podústavního práva, v nichž zákonodárce určuje, kdy a jakým způsobem lze právo na soudní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, respektive jeho součásti - práva na přístup k soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 25-36 a 42-46; nález sp. zn. II. ÚS 1686/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 222/83 SbNU 471), body 16-18; nález sp. zn. I. ÚS 2804/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 132/82 SbNU 163), body 18-21; nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 19]. 15. Z citovaných ustanovení občanského soudního řádu plyne, že Nejvyšší soud při podaném dovolání ne