I.ÚS 1592/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1592/25 ze dne 20. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti V. B., a dalších 201 stěžovatelů, všech zastoupených advokátem JUDr. Ing. Pavlem Jíchou, sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 892/2024-28651 ze dne 19. března 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 45/2023-28124 ze dne 9. ledna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. června 2022 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 3. listopadu 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze, J. K., R. B., J. H. a J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít v rámci trestního řízení, v němž stěžovatelé nebyli připuštění jako poškození k hlavnímu líčení a o jejich nárocích na náhradu škody nebylo rozhodováno. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Městský soud v Praze napadeným usnesením sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 3. 11. 2020 podle § 206 odst. 3, 4 trestního řádu za použití § 44 odst. 2 trestního řádu rozhodl, že se stěžovatelé nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení. Následně městský soud napadeným rozsudkem sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. 6. 2022 rozhodl o vině a trestu obviněných a o nároku na náhradu škody některých osob, přičemž o tvrzeném nároku stěžovatelů rozhodováno nebylo. Stěžovatelé, obvinění, poškození a zúčastněné osoby podali proti tomuto rozsudku odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 7 To 45/2023-28124 ze dne 9. 1. 2024 (mimo jiné) odvolání stěžovatelů zamítl jako podané osobami neoprávněnými s tím, že ve vztahu k nim rozhodl městský soud usnesením ze dne 3. 11. 2020 tak, že se nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení, a vrchní soud je tímto usnesením vázán. Nebyli-li stěžovatelé připuštěni k hlavnímu líčení, nemohou v řízení uplatňovat svá práva a nejsou ani oprávněni podat odvolání. 3. Stěžovatelé proti rozsudku vrchního soudu a usnesení městského soudu podali ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1169/24 ze dne 27. 6. 2024 odmítl pro nepřípustnost s tím, že ve věci probíhá řízení o dovolání (osob odlišných od stěžovatelů), a ústavní stížnost je tak předčasná. Nejvyšší soud posléze napadeným usnesením č. j. 8 Tdo 892/2024-28651 ze dne 19. 3. 2025 dovolání odmítl, načež stěžovatelé podali nyní posuzovanou ústavní stížnost. 4. V ní namítají, že své nároky uplatnili řádně a včas již v přípravném řízení (a někteří je ještě "přeuplatnili" prostřednictvím společného zmocněnce, kterému všichni stěžovatelé dali během řízení před soudy plnou moc), avšak městský soud v rozporu se zákonem rozhodl o jejich nepřipuštění s tím, že ke dni prvního hlavního líčení neudělili plnou moc společnému zmocněnci. O podání obžaloby ani o zahájení soudního řízení stěžovatelé údajně nebyli zpraveni, informováni nebyli ani o tom, že se mají nechat zastoupit společným zmocněncem. Ten byl určen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 1234/2019 ze dne 21. 10. 2019, které soud stěžovatelům nikdy nedoručil. Společnému zmocněnci proto před zahájením hlavního líčení plnou moc udělit nemohli, a proto jim ani nemohlo být doručeno usnesení městského soudu o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení. 5. Stěžovatelé upozorňují, že byli uvedeni v obžalobě a že v dané trestní věci bylo rozhodnuto, že se obviněný vůči nim dopustil trestného činu. Mělo tak být rozhodnuto i o jejich nároku, a jestli se tak nestalo, měl toto pochybení soudu prvního stupně napravit vrchní soud jako soud odvolací, neboť podle § 246 odst. 2 trestního řádu osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok chybí. 6. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé poznamenávají, že Nejvyšší soud se jejich nárokem nezabýval a stěžovatelé jeho rozhodnutí napadají jen z důvodu právní jistoty. 7. Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními předpoklady řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu je ústavní stížnost podána po dvouměsíční lhůtě stanovené zákonem k jejímu podání (§ 72 odst. 3 a násl. zákona o Ústavním soudu). V tomto ohledu uvážil následující. 8. Zaprvé, proti usnesení o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení není přípustný opravný prostředek, a nepřipuštění poškození se tak proti němu mohou a mají bránit přímo ústavní stížností bez nutnosti uplatňování opravných prostředků proti následným rozhodnutím o náhradě škody, resp. rozhodnutím, která výroky o náhradě škody podle stěžovatelů měla obsahovat [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3439/17 ze dne 2. 4. 2019 (N 47/93 SbNU 143)]; činit tak mají ve lhůtě odvíjející se právě od usnesení o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 866/21 ze dne 13. 7. 2021). Ve vztahu k usnesení o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení není důvod s podáním ústavní stížnosti vyčkávat na konec celého trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2724/22 ze dne 29. 11. 2022 či sp. zn. I. ÚS 4050/19 ze dne 21. 1. 2020). Toho si měl být společný zmocněnec, jehož prostřednictvím podali stěžovatelé odvolání proti rozsudku městského soudu, vědom. 9. Zadruhé, lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení nebyla zachována. Stěžovatelé sice upozorňují, že jim dané usnesení městského soudu nebylo nikdo doručeno, to však neznamená, že by lhůta k podání ústavní stížnosti nikdy nezačala plynout. Je pravda, že Ústavní soud zásadně při posuzování včasnosti ústavních stížností proti rozhodnutím odvíjí počátek běhu lhůty od doručení takového rozhodnutí (srov. § 72 zákona o Ústavním soudu). Neplatí to však bezvýjimečně - v případech, kdy napadené rozhodnutí není stěžovateli nikdy formálně doručeno, resp. kdy otázka doručení souvisí s otázkou řešenou ústavní stížností, Ústavní soud nevykládá zákon tak, že by stěžovatel měl časově zcela neomezený prostor ústavní stížnost podat, nýbrž přihlíží k tomu, kdy se stěžovatel o napadeném rozhodnutí prokazatelně dozvěděl [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 843/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 3/52 SbNU 19), usnesení sp. zn. I. ÚS 1578/13 ze dne 15. 7. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2219/10 ze dne 4. 6. 2013]. V nyní posuzované věci se stěžovatelé o napadeném usnesení o jejich nepřipuštění k hlavnímu líčení dozvěděli skrze taktéž nyní napadený rozsudek městského soudu sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. 6. 2022, který z usnesení o nepřipuštění vychází a proti kterému všichni stěžovatelé prostřednictvím společného zmocněnce (jemuž, jak v ústavní stížnosti uvádějí, v mezidobí již dali plnou moc) podali dne 16. 3. 2023 odvolání, v němž (resp. v jeho doplnění ze dne 14. 4. 2023) se k uvedenému usnesení městského soudu o nepřipuštění k hlavnímu líčení vyjadřují. Nejpozději v době podání odvolání byli stěžovatelé s jeho obsahem seznámeni a začala jim plynout lhůta pro podání ústavní stížnosti. 10. Zatřetí, na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1169/24 odmítl dřívější ústavní stížnost stěžovatelů (podanou 25. 4. 2024) pro nepřípustnost s tím, že v době jejího podání stále probíhalo trestní řízení, a to ve fázi řízení dovolacího. Stěžovatelé se tehdy ani nyní nedomáhali zrušení pouze usnesení o nepřipuštění k hlavnímu líčení, ale i rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí jejich odvolání proti rozsudku městského soudu, v němž nebylo rozhodnuto o jejich nároku na náhradu škody. Právě proti rozhodnutí vrchního soudu bylo přitom tehdy podáno dovolání. Ústavní soud v daný moment nemohl předjímat jeho výsledek a začít rozhodnutí vrchního soudu, které zrovna podléhalo probíhajícímu přezkumu v rámci soustavy soudů, paralelně přezkoumávat z pozice orgánu ochrany ústavnosti. Takovým postupem by překročil meze svých pravomocí, které pro něj vyplývají z ústavního pořádku. Ve vztahu k usnesení městského soudu o nepřipuštění poškozených do hlavního líčení však byla ústavní stížnost podána opožděně již v době podání první ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1169/24). To, že Ústavní soud ve svém dřívější