I.ÚS 1595/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1595/10 ze dne 12. 8. 2010 N 162/58 SbNU 393 K náhradě nákladů řízení a odměně ustanoveného advokáta při neexistenci řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 1595/10 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2009 č. j. 10 Nc 710/2008-40 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 č. j. 8 Cmo 30/2010-47, jimiž bylo rozhodováno o stěžovatelově odměně za zastupování Solné jeskyně, s. r. o. I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 č. j. 8 Cmo 30/2010-47 se zrušuje. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaných rozhodnutí, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 9 odst. 1 a odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 písm. a) bodu i) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Napadeným usnesením přiznal krajský soud stěžovateli jako ustanovenému zástupci společnosti Solné jeskyně, s. r. o., odměnu za zastupování, náhradu nákladů a náhradu za DPH ve výši 3 094 Kč. Krajský soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby, a to za první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení dne 29. 6. 2009, a za další poradu s klientem přesahující 1 hodinu dne 13. 8. 2009, tj. 2x 1 000 Kč. Pokud ustanovený zástupce požadoval dále odměnu za úkon právní pomoci, studium spisu dne 3. 8. 2009, dle názoru soudu je tento úkon právní pomoci zahrnut v převzetí a přípravě zastoupení a v této části nebyla odměna zástupci přiznána. Ve smyslu § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nebyly ustanovenému zástupci přiznány cestovní výdaje v souvislosti s cestou advokáta do Prahy dne 13. 8. 2009 za účelem další porady s klientem, neboť nejde o účelně vynaložené náklady; nic nebránilo jednatelům společnosti dostavit se do sídla advokátní kanceláře ustanoveného zástupce. V souvislosti s uvedenou cestou advokáta do Prahy proto nebyla přiznána ani náhrada za promeškaný čas. K přiznané odměně pak soud prvního stupně přiznal 2x paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč a dále náhradu za 19% DPH ve výši 494 Kč. Napadeným usnesením změnil Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatel nemá právo na odměnu za zastupování společnosti Solné jeskyně, s. r. o., a náhradu hotových výdajů v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Nc 710/2008. Důvody napadeného usnesení vrchního soudu budou rekapitulovány v textu tohoto nálezu níže. Obsah ústavní stížnosti bude rovněž rekapitulován v další části tohoto nálezu. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že napadeným usnesením rozhodl o odměně za zastoupení ústavně konformním způsobem. Na námitky stěžovatele nijak věcně argumentačně nereagoval. Krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko konstatoval, že (jeho) napadené rozhodnutí odpovídá ustanovení § 169 o. s. ř. Důvod změny prvoinstančního rozhodnutí v něm odvolací soud uvedl jednoznačně (tj. neexistenci řízení, v němž by bylo možné stěžovateli odměnu, jakož i náhradu nákladů, přiznat) a odůvodnil, jak k učiněnému závěru dospěl. Ani vrchní soud na námitky uvedené v ústavní stížnosti nereagoval. Vrchní soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. S ohledem na to, že byl dán presumovaný souhlas stěžovatele s upuštěním od ústního jednání, že byl dán výslovný souhlas s upuštěním od ústního jednání od dalších účastníků řízení a že nebylo možné od ústního jednání očekávat další objasnění věci, Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, od ústního jednání upustil. II. 1. Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením soudu druhého stupně. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci namítá, že v souvislosti s převzetím zastoupení si musel založit spis, zaznamenat si své nové ustanovení právním zástupcem, musel se s předmětnou věcí seznámit (zejména s rozsáhlým materiálem Solné jeskyně, s. r. o., k věci, jenž byl založen ve spise u soudu) a spis musel následně probrat s klientem - jednatelem Solné jeskyně, s. r. o., který mu předložil ke studiu další materiály; to vše učinil za tím účelem, aby mohl klientovi doporučit podání či nepodání žaloby. Již v této fázi řízení mu tedy vznikly náklady za jednotlivé úkony ve věci, které by měly být přiznány právě v rámci odměny právního zástupce. Stěžovatel je též dle příslušných právních předpisů povinen spis po dobu 5 let na vlastní náklady uschovat (§ 25 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii; čl. 3 usnesení představenstva ČAK č. 9/1999 Věstníku, kterým se stanoví některé podrobnosti o dokumentaci advokáta vedené při poskytování právních služeb). Stěžovatel uvedl, že pokud Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že mu nepřiznal žádnou odměnu, bylo tím porušeno jeho Listinou základních práv a svobod zaručené právo na rovné zacházení, "kdy přestože po poradě s klientem, kterému byl ustanoven, doporučil nepodat žalobu a v této souvislosti vykonal výše uvedené úkony, nebyla mu přiznána žádná odměna za právní zastoupení"; pokud by totiž podal formální žalobu, kterou by následně obratem vzal zpět (což by mělo stejné účinky), bylo by již řízení zahájeno a odměna by mu za totožnou činnost náležela. Stěžovatel dále prohlásil, že rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci bylo rovněž porušeno jeho právo garantované čl. 9 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám. I když se odstavec 1 předmětného článku neužije na případy vyjmenované v odstavci 2 (tedy rovněž na jednání uložené pro ochranu práv druhých zákonem), poněvadž za vykonanou činnost nebyla stěžovateli přiznána odměna žádná, byl stěžovatel právě proto nuceným službám podroben. 3. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud založil své rozhodnutí (jeho výrok) na argumentaci, že z jazykového výkladu ustanovení § 140 odst. 2 občanského soudního řádu plyne, že tento předpis normuje jen náklady řízení; vrchní soud konkrétně argumentuje nadpisem § 140 odst. 2 o. s. ř. a zařazením citovaného ustanovení do hlavy III části třetí o. s. ř. nadepsané "Náklady řízení". Vrchní soud sice uznal, že společnost Solná jeskyně, s. r. o., byla osvobozena od soudních poplatků pro podání tvrzené žaloby a za tím účelem byl k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce, tj. stěžovatel. Nicméně k tomu vrchní soud uvedl, že v dané věci společnost Solné jeskyně, s. r. o., nezahájila řízení, v němž by mohlo dojít k placení hotových výdajů, "potažmo k náhradě těchto výdajů, jakož i odměny vzniklé ustanovenému zástupci"; žaloba totiž podána nebyla. 4. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv instanční přezkum činnosti obecných soudů. Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Přitom dovodil, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zásadně předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 či sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů; Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu práva podústavního, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by byl v rozhodování soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí). Jinak řečeno, i rozhodnutí o nákladech řízení může mít výjimečně potenciál ústavněprávní, jde-li o vadnost kvalifikovanou, která svým významem zasahuje do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. i do jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. 5. Právě napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vadami dosahujícími úrovně protiústavnosti trpí. Toto