I.ÚS 1600/11

Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jim mělo být zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích byl k odvolání stěžovatelů potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 15. září 2010 č. j. 11 C 112/2007-232 (dále též "soud prvního stupně"), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu škody za poškození zdraví a následné úmrtí jejich manžela, resp. otce. Prvostupňové rozhodnutí bylo změněno co do nákladů řízení tak, že jim byla nově uložena povinnost nahradit žalované straně společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 120 331,60 Kč, namísto původní povinnosti nahradit na nákladech řízení částku 100 233 Kč (stěžovatelka) a 48 340 Kč (stěžovatel). Konečně jim byla uložena povinnosti nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 58 098 Kč.

Stěžovatelé spatřují zásah do svých práv ve skutečnosti, že se odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení řídil výhradně ustanovením § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a opomenul se zabývat moderačním ustanovením § 150. Tímto formalistickým postupem porušil jejich právo na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na jejich špatné osobní a finanční poměry a složitost věci, a odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3448/10 ze dne 14. 4. 2011 (N 71/61 SbNU 97).

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. V souladu s čl. 83 Ústavy České republiky je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.

Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, navíc Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například tehdy, když zjistí, že došlo extrémním způsobem k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [viz nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].

Aniž by chtěl Ústavní soud obtížnost životní situace stěžovatelů jakkoliv zlehčovat, v projednávané věci žádné vybočení z pravidel spravedlivého procesu neshledal. Obecné soudy postupovaly v souladu s obecnou zásadou, dle které právo na náhradu nákladů náleží úspěšné straně sporu (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelé, byvše právně zastoupeni, tomuto postupu nic nevytýkali a ani jednou během celého řízení nevznesli požadavek aplikace moderačního ustanovení. Ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 11 C 112/2007 přitom nevyplývají žádné okolnosti, resp. indicie, které mohly odvolací (resp. prvostupňový) soud vést k úvaze o moderaci výše nákladů řízení (nepříznivé finanční situaci stěžovatelů nenasvědčovala ani skutečnost, že měl každý z nich vlastního právního zástupce). Bylo tedy na stěžovatelích, resp. jejich právních zástupcích, aby soud na existenci takových okolností upozornili. Pokud tak činí až v řízení před Ústavním soudem, lze tuto jejich námitku mimo jiné označit za materiálně nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 836/11 ze dne 6. 4. 2011). Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že za daných okolností obecné soudy nepochybily, postupovaly-li v souladu se zásadou úspěchu ve věci. Z výše uvedeného rovněž plyne, že na projednávanou věc nelze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3448/10, neboť tehdy vyplývaly okolnosti relevantní pro využití moderačního práva ze samotného předmětu sporu a navíc se aplikace § 150 občanského soudního řádu stěžovatel dovolával již v řízení před obecnými soudy (srov. zejména bod 4 a 19 - 22 nálezu).

Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na odklad vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pak sdílí osud ústavní stížnosti, a zvláštního (negativního) výroku již není třeba.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nepřítomného soudce Františka Duchoně, jehož funkce zanikla ke dni 6. 6. 2012, nahradila soudkyně Ivana Janů [viz § 9 odst. 5 a 6 platného rozvrhu práce Ústavního soudu č. Org. 69/13 (dostupný na www.usoud.cz)]. Na místo soudce Vojena Güttlera nastoupila z důvodu zániku jeho funkce soudkyně Kateřina Šimáčková (srov. § 12 odst. 8 rozvrhu práce).