Ústavní soud I.ÚS 1612/25 – Právo odepřít výpověď

Obvodní soud uznal stěžovatele vinným z přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a uložil mu peněžitý trest v celkové výši 80 000 Kč. Podle napadených rozhodnutí stěžovatel nepravdivě vypovídal v průběhu hlavního líčení, v němž byl Z. K. obžalován pro pokus zločinu vraždy a přečin výtržnictví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy porušily zákaz sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare) podle čl. 37 odst. 1 a 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že i kdyby křivě vypovídal (což popírá), nemohl být z tohoto přečinu uznán vinným, neboť se pokoušel vypovídat tak, aby nijak nepoškodil sebe, ani svého bratra (který také vypovídal jako svědek). Stěžovatel byl v situaci, kdy mohl odepřít výpověď, což je podle stěžovatele významné bez ohledu na to, že výpověď aktivně neodepřel. Poukazuje především na to, že stěžovatel byl v této věci na počátku zadržen policií a musel několik hodin strávit v cele předběžného zadržení. Z pohledu stěžovatele proto existovalo nebezpečí trestního stíhání, kterého se obával, což také později během hlavního líčení ovlivnilo jeho svědeckou výpověď. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelově námitce o porušení zákazu sebeobviňování se už podrobně věnovaly obecné soudy, před nimiž tvrdil totéž. Uvedly, že orgány činné v trestním řízení vůči stěžovateli nečinily žádné úkony, z nichž by mohl nabýt dojmu nebezpečí vlastního trestního stíhání za jeho přítomnost u konfliktu, v němž se Z. K. pokusil o vraždu. Stěžovatel byl navíc před svou výpovědí řádně poučen, že vypovídá jako svědek a že může výpověď odepřít podle § 100 odst. 2 trestního řádu.

Stěžovatel se tento závěr trestních soudů snaží vyvrátit pouze tvrzením, že byl na počátku (v srpnu 2020) zadržen, což u něj vyvolalo obavu z vlastního trestního stíhání, v důsledku čehož o více jak osm měsíců později během hlavního líčení vypovídal nepravdivě. Takováto argumentace je však podle Ústavního soudu nevěrohodná a stěžovatel ji neopírá o žádné další skutečnosti, které by vysvětlovaly, proč by po tolika měsících a navzdory řádnému poučení o svědeckých právech a povinnostech mělo mít samotné zadržení vliv na pravdivost jeho výpovědi.

Stěžovatel dále jen povšechně namítá, že obecné soudy uložený trest odůvodnily "zásadně nedostatečně", že ignorovaly "zjevné faktické disproporce" a že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Tyto námitky však nijak blíže neodůvodňuje; Ústavní soud v odůvodnění napadených rozhodnutí nic protiústavního neshledal.

Žádné základní právo stěžovatele porušeno nebylo. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl relativně brzy po jejím podání.