I.ÚS 1613/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1613/21 ze dne 22. 3. 2022 N 37/111 SbNU 139 Výkon soudního rozhodnutí jiného členského státu EU podle nařízení Brusel I bis; použití zásady acte clair   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petera Mravce - TEMPO, zastoupeného JUDr. Miroslavem Stopkou, advokátem, se sídlem Čadca, Potočná 2835/1A, Slovenská republika, (adresa pro doručování v České republice JUDr. Luděk Vebera, advokát, K. Sliwky 125, Karviná), proti usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, Slévárenská 410/14, ze dne 25. 2. 2020 č. j. 024 EX 76/20-13 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 9 Co 144/2020-35, o přiznání finančního zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a náhrady právního zastoupení, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové jako účastníků řízení a Petra Kajaneka jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 9 Co 144/2020-35 a usnesením soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 25. 2. 2020 č. j. 024 EX 76/20-13 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021 č. j. 9 Co 144/2020-35 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 25. 2. 2020 č. j. 024 EX 76/20-13 se ruší. III. Česká republika - Krajský soud v Ostravě je povinen zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci tohoto nálezu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč. IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Současně žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že se mu přiznává finanční zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a náhrada právního zastoupení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč, které je povinen zaplatit Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") na účet specifikovaný v ústavní stížnosti. II. 2. Ze spisového materiálu se podává, že se stěžovatel exekučním návrhem domáhal nařízení exekuce na základě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10 C 8/2010-234 a pověření soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 1 647 EUR s příslušenstvím. K exekučnímu titulu stěžovatel předložil osvědčení podle čl. 54 a 58 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"). 3. Soudní exekutorka napadeným usnesením exekuční návrh stěžovatele zamítla. Své rozhodnutí odůvodnila jednak pokynem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 2. 2020 č. j. ECE 2196/2020-17 k zamítnutí exekučního návrhu, dále vycházela z toho, že podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, lze exekuční řízení vést na základě cizího exekučního titulu bez prohlášení vykonatelnosti, případně rozhodnutí o uznání tohoto titulu bez dalšího pouze pro vymožení výživného pro nezletilé dítě. V ostatních případech se lze domáhat pouze soudního výkonu rozhodnutí. Konstatovala, že vzhledem k tomu, že stěžovatel v dané věci netvrdil ani neprokazoval, že by kromě předloženého exekučního titulu vydaného slovenským soudem disponoval prohlášením vykonatelnosti, případně rozhodnutím o uznání tohoto titulu, jeho návrh na nařízení exekuce zamítla pro nesplnění předpokladů exekuce podle § 39 odst. 3 exekučního řádu s tím, že stěžovatel může žádat soudní výkon rozhodnutí. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesení soudní exekutorky napadeným usnesením potvrdil. Vyšel z toho, že vzhledem k tomu, že stěžovatel je občanem Slovenské republiky, měl na výběr domáhat se výkonu shora označeného cizozemského exekučního titulu buď podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, a tedy bez požadavku na prohlášení vykonatelnosti takového exekučního titulu, nebo podle nařízení Brusel I poté, co rozhodnutí bylo ve smyslu čl. 38 odst. 1 tohoto nařízení prohlášeno v České republice za vykonatelné. Krajský soud dále konstatoval, že postup při podání návrhu na výkon soudního rozhodnutí se podle čl. 40 odst. 1 nařízení Brusel I řídí právními předpisy členského státu, v němž se podává návrh na výkon. Příslušnými vnitrostátními předpisy je v České republice občanský soudní řád (část šestá) a exekuční řád. Odvolací soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že spolu s exekučním návrhem předložené osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 a 58 nařízení Brusel I osvědčuje, že exekuční titul - usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10 C 8/2010-234 - je "evropský exekuční titul". Poukázal na to, že potvrzení exekučního titulu se vydává nikoliv podle výše uvedeného nařízení, ale podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. 5. Odvolací soud dále zkoumal další způsoby, podle nichž by rozhodnutí cizozemského soudu mohlo být způsobilým exekučním titulem, a dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání pověření k provedení exekuce a napadené rozhodnutí soudní exekutorky o zamítnutí exekučního návrhu stěžovatele je věcně správné. III. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí vydané soudem členského státu původu (Slovenská republika) může být následně podkladem pro exekuční řízení v jiném členském státě (Česká republika) Evropské unie (dále též jen "EU") za stejných podmínek jako rozhodnutí vydané v tomto členském státě. Uvádí, že závěr krajského soudu, že v dané věci není možné vydat pověření exekutorovi podle exekučního řádu a na podkladě jím předloženého soudního rozhodnutí vést exekuční řízení, je v rozporu s právem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadami spravedlivého procesu. Stěžovatel dále žádá přiměřené finanční zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za materiální a nemateriální újmu způsobenou mu vyvoláním nedůvěry v soudnictví a spravedlnost a uložení povinnosti Krajskému soudu v Ostravě k zaplacení náhrady nákladů na právní zastoupení. IV. 7. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že ji považuje za pouhé vyjádření nesouhlasu a polemiku stěžovatele se závěry soudů a soudní exekutorky v dané věci. 8. Soudní exekutorka pouze odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí. 9. Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil. 10. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl. V. 11. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování. VI. 12. Ústavní soud předně posuzoval, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené procesní předpoklady k projednání návrhu podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu. Návrh v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení soudní exekutorky zjevně splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je k jeho projednání zčásti příslušný. 13. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i připojeného spisu a dospěl k závěru, že ve vztahu k těmto rozhodnutím je ústavní stížnost důvodná. 14. Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, přísluší primárně ostatním soudům. Výjimku tvoří případy, kdy soudy na úkor stěžovatele vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, respektive ústavněprávních principů. Vznik takové situa