I.ÚS 1618/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1618/15 ze dne 29. 3. 2016 N 51/80 SbNU 623 Zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudem nesprávně vyměřeného soudního poplatku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 29. března 2016 sp. zn. I. ÚS 1618/15 ve věci ústavní stížnosti Josefa Šolleho, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 32 C 70/2011-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012 č. j. 32 C 70/2011-42, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58, vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě na náhradu škody za nemateriální újmu, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58 bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25 bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Rozhodnutí uvedená v bodech I a II se proto ruší. IV. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 32 C 70/2011-31 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012 č. j. 32 C 70/2011-42 se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a dále práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Žalobou ze dne 14. 6. 2010 se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi - České republice - Ministerstvu spravedlnosti - u Obvodního soudu pro Prahu 2 zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za své nezákonné věznění od 12. 8. do 10. 12. 1982 na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 1982 sp. zn. 1 T 87/95 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 1982 sp. zn. 3 To 634/82. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1994 sp. zn. 2 Tz 21/93 byla obě rozhodnutí zrušena a stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 1 Rt 2/2007 byla podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., prohlášena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci. 3. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2011 č. j. 10 C 72/2010-17 s odůvodněním, že institut nemateriální újmy byl zaveden až novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (zákon č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006) a náhradu nemajetkové újmy nelze přiznat ani podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25 napadený rozsudek zrušil a postoupil věc sám sobě jako soudu prvního stupně s odůvodněním, že nárok stěžovatele je třeba posuzovat na základě § 11 až 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K rozhodnutí o takovém nároku pak není věcně příslušný okresní, resp. obvodní soud, nýbrž soud krajský, resp. městský. 4. Usnesením ze dne 9. 6. 2011 č. j. 32 C 70/2011-31 vyzval Městský soud v Praze stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Stěžovatel dne 15. 6. 2011 požádal o osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."). Nato soud dne 20. 6. 2011 poslal stěžovateli k vyplnění formulář vzor č. 060 k prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Protože stěžovatel nežádal o osvobození od poplatku z důvodu majetkových, ale na základě zákonných ustanovení, formulář nevyplnil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34 rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává, neboť "neposkytl soudu součinnost ke zhodnocení jeho osobních a majetkových poměrů". Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vyzval dne 12. 6. 2012 stěžovatele k vyplnění potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Stěžovatel dne 19. 6. 2012 vrchnímu soudu odpověděl, že nežádá o osvobození na základě své "chudoby", ale na základě zákona a na něj navazující judikatury Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40 napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34 potvrdil s odůvodněním, že "nelze již podrobovat kritice rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 2. května 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25, v němž tento soud vyslovil závěr, že v dané věci se jedná o žalobu o ochranu osobnosti (...) Pokud Městský soud v Praze (...) vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ze žaloby o ochranu osobnosti, nelze jeho postupu nic vytknout. Pokud následně žalobce nedoložil, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků (...), odvolací soud napadené usnesení (...) jako věcně správné potvrzuje". 5. Usnesením ze dne 8. 10. 2012 č. j. 32 C 70/2011-42 Městský soud v Praze znovu vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. Dne 10. 10. 2012 stěžovatel odpověděl, že žádá o osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230) ve věci Josefa Pajurka. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 bylo řízení zastaveno s tím, že o osvobození od soudního poplatku již tento soud jednou rozhodl a Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Proti usnesení o zastavení řízení podal stěžovatel dne 17. 12. 2012 odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58 bylo napadené usnesení potvrzeno s tím, že stěžovatel neprokázal své majetkové poměry, aby na jejich podkladě mohl být od soudního poplatku osvobozen, a nereagoval ani na další výzvu soudu. 6. V mezidobí podal stěžovatel rovněž ústavní stížnost, která směřovala proti oběma usnesením, jimiž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40). Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 4210/12 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná (předčasná). II. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jež považuje za porušující jeho základní práva. K problematice osvobození od soudního poplatku v ústavní stížnosti uvedl, že žádá o zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí státu (jímž bylo způsobeno jeho uvěznění) s tím, že na jeho případ se proto vztahuje osvobození od soudního poplatku ze zákona; není proto žádný důvod, aby ho soudy nutily prokazovat jeho "chudobu". Osvobozen